Článek
Bylo pondělí. Normální kladenské pondělí.
Vstal jsem, nasnídal se, rozloučil s rodinou a šel do práce. Manželka šla do práce taky. Dcera do školky. Mladší syn do školy. Starší byl v Trutnově na lesnické škole. Prostě obyčejný začátek týdne.
A pak někdo shodil atomovku na Prahu. Kdo? V tu chvíli je to jedno.
Nevím, jestli jsem si tu větu někdy představoval. Člověk o jaderné válce občas přemýšlí. V televizi. Na internetu. V hospodě. V nějaké debatě, kde někdo řekne, že „to přece nikdo neudělá“.
Jasně. Nikdo normální by to neudělal. Jenže co když jednoho dne zjistíte, že někdo udělal něco, co jste považovali za tak šílené, že jste si to vlastně nikdy nepřipouštěli?
Dcera ve školce. To je první problém. Ne Praha. Ne Rusko. Ne atomovka.
Vezmu telefon. Žádný signál. Zkusím znovu. Nic. Zkusím manželku. Nic. Volám do školky. Nic. V tu chvíli člověk přestane být ajťákem, občanem, zaměstnancem a čtenářem zpráv.
Je prostě tátou.
A táta chce vědět, kde je jeho dítě. Pak mě napadne mladší syn. Je ve škole. Naštěstí mají kryt. Komunistický kryt. Ten, kterému jsme se celý život tak trochu smáli.
„Tady nás soudruzi měli schovávat před imperialisty.“
Pamatuji si, jak jsem o podobných krytech přemýšlel jako o pozůstatku světa, který už dávno skončil. A najednou mi dochází, že ten svět možná neskončil. Jen jsme přestali věřit, že se vrátí.
Teď sedí můj syn někde pod školou. A já bych za ten kryt dal nevím co. Jenže nevím, jestli je tam. Nevím, jestli se tam dostali. Nevím, jestli je škola v pořádku. Nevím vlastně nic. A to je na celé věci možná nejhorší.
Nevím.
Jsem ajťák. Celý život řeším problémy tím, že si zjistím informace. Něco nejde? Zjistím proč. Nejde internet? Zjistím, kde je problém. Nejde server? Podívám se do logu. Nejde počítač? Restart. Nejde restart? Jiný počítač. Nejde nic? Tak zavolám někomu, kdo tomu rozumí.
Jenže teď nejde telefon. Nejde internet. A najednou není žádný log.
Jen ticho.
Zkusím se dostat k manželce. Je pár minut ode mě. Na ulicích začínají lidé chodit sem a tam. Někteří zkouší telefonovat. Jiní stojí a dívají se na oblohu, jako kdyby tam snad měli najít odpověď.
Někdo říká, že Praha dostala zásah. Někdo říká, že ne. Někdo říká, že to byla jedna raketa. Jiný, že jich bylo deset. Já viděl z okna odraz záblesku, pak rámus, pak vypadlo všechno.
Někdo už ví, že za tím stojí Rusko. Jiný už ví, že bude válka. Třetí už ví, že bude konec světa. Internet nefunguje, ale česká jistota funguje dokonale. Každý ví všechno. Já nevím nic. Jen potřebuju svoje děti. A pak mi dojde ještě jedna věc.
Starší syn je v Trutnově.
To je dvě stě kilometrů. Dcera je ve školce. Mladší syn ve škole. Manželka v práci. Já v práci. Pět lidí. Pět míst. A najednou neexistuje rodina jako jeden celek. Jsme pět samostatných lidí rozesetých po republice. Tohle jsem nikdy neřešil. Vždycky jsme se mohli domluvit.
„Kde jsi?“
„Za deset minut doma.“
„Vyzvedneš malou?“
„Jo.“
„Kluk už je na cestě.“
„Dobře.“
Jedna věta. Jedna zpráva. Jeden telefon. A všechno drží pohromadě. Teď nedrží nic.
Musím k manželce. Je nejblíž. Pak ke školce.
Jenže zároveň vím, že po jaderném výbuchu není dobrý nápad sednout do auta a vyrazit přes půl města. Oficiální doporučení říkají přesně opak: nejdřív se ukrýt v nejbližší pevné budově a nesnažit se z místa utíkat autem, protože doprava může zkolabovat a automobil před účinky výbuchu neochrání.
Tohle je přesně ten moment, kdy se ve mně hádají dva lidé.
Ajťák říká:
„Přemýšlej.“
Táta říká:
„Běž pro děti.“
Ajťák:
„Nevíš, kam.“
Táta:
„Je mi to jedno.“
Ajťák:
„Nevíš, co se děje.“
Táta:
„Jsou tam.“
A pak by přišel možná nejhorší okamžik.
Někdo by řekl:
„Počkejte na pokyny.“
A já si uvědomuji, že poprvé v životě čekám na pokyny, které možná nepřijdou. Ne proto, že by nikdo nevěděl, co dělat. Ale protože možná nikdo neví, co se stalo.
Myslím na dceru. Na její věci ve školce. Na bačkůrky. Na nějakou pitomou kresbu, kterou mi večer chtěla ukázat. Na to, jak mi ráno něco vyprávěla a já ji neposlouchal, protože jsem hledal ponožky. Najednou nevím, co bych dal za to, abych mohl slyšet ještě jednou:
„Tati, posloucháš mě?“
Tentokrát bych poslouchal. Úplně všechno. Možná bych se dokonce dozvěděl, proč má princezna zase korunu přes čepici.
Vzpomínám na kluky. Na mladšího, který je právě někde ve školním krytu. Možná se bojí. Možná se směje s kamarády, protože kluci v pubertě se smějí i tehdy, když by se možná měli bát.
A starší? Ten je daleko. A já nevím, jestli ví, co se stalo. Nevím, jestli má signál. Nevím, jestli je s učiteli. Nevím, jestli už někam šel. A poprvé za hodně dlouhou dobu si přeju, aby byl ještě malý. Aby byl doma. Abych ho mohl seřvat, že zase nechal boty uprostřed chodby. Protože dokud člověk řeší boty uprostřed chodby, je všechno ještě v pořádku.
Začínám plánovat. Člověk potřebuje nějaký cíl.
Zjistit, kde jsou děti. Zjistit, kde je manželka. Zjistit, co funguje. Zjistit, kam se dá jít. Zjistit, kde se dá ukrýt. A hlavně nepanikařit.
„Troubo, vzpomeň si na tu nehodu autobusu v patnácti. To jsi zvládnul. Bude to v pohodě. Jen trochu větší nehoda!“
Panika je v takové chvíli úplně k ničemu. Tohle ostatně říkají i oficiální doporučení. Po jaderném výbuchu je nejdůležitější… bla bla bla… čekat na informace.
„Kruci, už nevím, jak to bylo. Informace jsou přesně to, co nemám!“
A tak sedím a koukám do blba. Unavený jak po stokilometrové túře. Je pondělí. A přemýšlím o své rodině. O tom, že jsem vždycky měl pocit, že svět je obrovský. Že Rusko je daleko. Ukrajina je daleko. Války jsou daleko. Atomové zbraně jsou daleko. A teď najednou zjistím, že vzdálenost není totéž co bezpečí.
Ale víte, co je na tom celé nejhorší? Ne výbuch. Ne radiace. Ne sirény. Ani Rusko.
To čekání.
Čekání, jestli se ozve telefon. Čekání, jestli se objeví zpráva. Čekání, jestli někdo řekne:
„Jsou v pořádku.“
A člověk najednou zjistí, že celý jeho svět se vejde do jedné krátké věty.
„Tati, jsme v pořádku.“
To je všechno. Nic víc v tu chvíli nepotřebuji. Ani internet. Ani elektřinu. Ani televizi. Ani počítač. Ani AI.
Jen tu jednu větu.
Nadechuji se. Možná zjistím, že je dcera ve sklepě školky. Možná, že syn sedí ve školním krytu a nadává, že tam není Wi-Fi. Možná, že starší v Trutnově právě řeší, jestli se dá někde nabít telefon. A možná potkám manželku.
„Jirko?“
„Jo.“
„Jsem v pořádku.“
A já bych asi chvíli nic neřekl. Protože někdy člověk nepotřebuje žádnou chytrou odpověď. Jen potřebuje slyšet hlas člověka, kterého miluje.
Jdu se podívat na město. Na obyčejné kladenské pondělí, které je pro mě vlastně zázrakem. Jdu hledat zázraky i pro manželku, dceru, syny. Chci spoustu zázraků. Vím. Ale všem se odměním.
„Až tohle skončí, vezmu děti na buřty.“
Do lesa. Bez telefonu. Bez zpráv. Bez politiky. Bez internetu. Jen my. A až se dcera zeptá:
„Tati, kam jdeme?“
řeknu:
„Neboj. Jen kousek.“
Protože po takové chvíli už člověk nepotřebuje nikam daleko. Stačí být spolu.
To bych vážně udělal?
Doufám.
