Článek
Ráno vstanu, probudím děti, zjistím, kdo komu vzal ponožku, odvezu, co je potřeba odvézt, pracuju, nakoupím, něco opravím, něco pokazím, na hřišti poslouchám výlevy ostatních rodičů, pak o tom něco napíšu, se ženou mrkneme na seriál a večer zjistím, že je jedenáct.
V tu chvíli mám dvě možnosti. Buď si přečtu, co zase provedl nějaký politik. Nebo si půjdu lehnout. Volím postel, doplněnou o manželku.
Ne proto, že bych byl apolitický. Ani nevím, co přesně apolitický znamená. Jen mám pocit, že pokud začnu sledovat českou, neřkuli světovou politiku opravdu důkladně, budu potřebovat ještě jeden život. Nebo ústavní pobyt s občasným okopáváním ředkviček.
Vlastně mě fascinuje, že existují lidé, kteří ten čas mají. A navíc na to mají i žaludek. Copak nemají postel s manželkou? Tisíc a jednu ptákovinu potřebující děti? Copak nemusí něco někam odvést?
Já vím. Je potřeba mít „jasno“.
Mám ucelenou a konstruktivní metodu sledování politických machinací. Je jedno místo, kde průšvihem zavánějící články o politicích napříč politickým spektrem nijak neotravují okolní vzduch. Kde člověk pociťuje uvolnění ze všedních starostí, má naprosté soukromí a může beztrestně myslet či říkat jakékoliv politické názory. Ano, tušíte správně. Toaleta.
Svých deset minut politického školení zažívám zpravidla v 6:15–6:25. Není to můj nápad. Tento trend jsem vysledoval u předchozích generací školitelů i školených. Jediný rozdíl vidím v jejich možnosti recyklovat nastříhaný školící materiál pro účely očisty těla, či toaletního střediska vzdělávání. To s mobilem bohužel udělat nejde. Tuto možnost vyzkoušel syn již v pěti letech a empiricky dokázal mé tvrzení.
Vzhledem k zažívaným pocitům uvolnění a celkově dusné atmosféře střediska mi čtené informace nepřipadají až tak nepřehledné a zavánějící. Dokonce jsou občas i vtipné. Zprávy z nového světa, matičky Rusi či stav Velké čínské zdi nabývají pochopitelných rozměrů. I já, obyčejný a po klidu toužící fotřík, chápu.
Tak velké pochopení mě donutí jít jednou za čtyři roky k volbám a pokusit se prosadit svůj záchodový názor. Mé standardizované vychování „nezabiješ, nepokradeš a za názory nikomu hubu nerozbiješ“ mě nutí vždy volit nejmenší zlo. To je téměř nadlidský úkon.
A pro tohle vše obdivuji a zároveň nechápu politiky, politické glosátory, redaktory politických periodik a vůbec všechny politiky znalé občany.
Ovšem věda zvaná politologie je svatý grál všeho. Vědci této disciplíny musí ovládat široké spektrum dovedností a využívat ještě větší rozsah dalších vědeckých oborů. Počínaje historií, přes psychologii až po statistiku. Pane jo. Tohle všechno člověk musí znát, aby vysvětlil nevysvětlitelné.
Tak mě napadlo. Chodí politici na záchod? Možná, ale opravdu jen možná by pravidelná stolice uvolnila celosvětovou absolutně nepochopitelnou zácpu.
Nevím. Přeptám se na příštím školení.
