Článek
V patnácti jsem se cítil neporazitelný. Jako každý puberťák jsem si myslel, že vím všechno nejlíp. Pak přišla ta cesta na hory, která měla skončit lyžovačkou, ale skončila úplně jinak. Dodnes, po více než třiceti letech, slyším ten strašný zvuk drcených plechů, pukání autoskel a lidský křik.
Vyráželi jsme starou Karosou z Prahy. Koženkové sedačky, žádné pásy, skoro žádné topení. Nám to bylo jedno. Já měl na klíně kytaru a mydlil do ní ostošest. Plný autobus puberťáků a všichni zpívali. Strašný rámus. Ani jsme si proto nevšimli, že nás veze řidič, který si zřejmě spletl silnici se závodní dráhou.
Během chvíle jsme byli za Prahou a frčeli směr Poděbrady. Tam nás chytla hustá mlha a déšť se sněhem. Na krok nebylo vidět, ale náš řidič měl nejspíš rentgenové vidění. Nijak nezpomalil. Od Poděbrad jsem, v pauze mezi písněmi, zaslechl řidiče, jak průběžně sakruje. Před námi jela pomalu vojenská Škoda 1203. Před obcí Dlouhopolsko je dlouhá rovinka a tam se řidič špatně rozhodl. Začal předjíždět.
Zrovna jsme vyřvávali nějaký Olympic a v tom prudké brždění, rachot, jekot a už nic nevím. Otvírám oči, od pusy mi jde pára a je mi strašná zima. O něco jsem se praštil a byl jsem pár vteřin mimo. Nejdřív jsem měl dojem, že ostatní pořád zpívají, ale křičeli. Jekot v autobuse, jekot venku. Vidím rozbitým oknem našeho řidiče, jak se snaží pomáhat zraněným. Jsme nějak nakřivo. Předkem v poli, záď autobusu na silnici. Zepředu se kouří. Strhávám kladívko, rozbíjím okno směrem do pole a vyháním ječící kamarády do bahnitého oraniště. Později mi někdo řekl, že to pářil rozbitý chladič. Prý jsem zbytečně plašil.
Strašná zima. Jektají nám zuby. Pořád slyšíme křik. Už to nedávám a jdu se podívat. Čelně jsme se střetli s Favoritem a zezadu to do nás napálila vojenská Škodovka. Lidem na předních sedadlech Favoritu již není pomoci. Rychle odvracím zrak. Auto bylo zapasované pod autobus. Ze zadních sedaček právě řidič vytahuje těžce zraněnou ženu.
V dodávce je zraněný voják. Asi záklaďák. Něco se mi v hlavě přepnulo do režimu „musíš sakra fungovat“. Nemám žádné zdravotnické znalosti a tápu. Kluka opatrně vyprošťuji z auta a usazuji do příkopu. Má otevřenou zlomeninu holení kosti. Je mi zle. Dávám mu svoji novou péřovku. Strašně se klepe. „No nazdar, je celá od krve. Naši mě zabijou!“ bleskne mi hlavou.
Znova rámus. Znova řev. Z protisměru jiný autobus drtí před sebou zastavivší auta. Ta jsou na šrot, ale lidé v pohodě. Přidávají se k naší skupince v poli. Nikdo nechce být na silnici. Bojí se dalších aut, co nedobrzdí. Pořád je minimální viditelnost. Řidič v nejméně nabouraném autě to obrací a jede zavolat pomoc. Zezadu další rána. Další auto. Další vystrašení lidé v poli. Já si povídám s vojákem o holkách. Oba jsme asi úplně mimo. „Jen nekoukej na tu jeho nohu!“ povídám si v duchu a dál mu vyprávím svá moudra. Kluk se směje.
Asi za půl hodiny dorazí policie. Taky nedobrzdí. Vysílačkou upozorní ostatní kolegy a uzavírají z obou stran komunikaci. V obou směrech stojí auta. Závidím jim teplo. Klepeme se všichni. Navrhuji kopat si s nějakou plechovkou. To zabírá a je nám tepleji. Z opodál stojícího nablýskaného a nepoškozeného bouráku se vyklání kravaťák. Peskuje nás: „Co si tu kopete, smradi. Není vám hanba? Takové neštěstí a vy?“ Vidím rudě. Zahrnuji ho takovou spoustou nadávek a výhrůžek, že zapadne a je klid. „Z tepla vyhřátého auta se to kecá, co?“ Řidič z druhého autobusu to slyší a bere nás do tepla. Všechny. Je nás tam moc. Všichni ušmudlaní, uslzení, zapáchající, ale v teple. Hned je lepší nálada.
Kluci od záchranky se moc snaží. Třem lidem už nepomůžou. Dva těžce zraněné odvážejí. Asi deset poničených vozidel zůstává. Hasiči uklízí. Nezávidím jim jejich povolání. Jeden z nich si pro mne přišel a vrací mi bundu. Jsem prý statečný. Asi bych měl být na sebe hrdý, ale skoro se rozbrečím. Je po všem.
Za dvě hodiny dorazil náhradní autobus a my pokračovali do cíle. Na chatě je ticho. Propašovaná láhev koluje po pokoji. I vedoucí si cvaknul. Některé děti si odvezli rodiče domů. Tvrdé jádro zůstalo. Byl jsem rád, že jsem zůstal. Nikdy jsem si tak neužíval života a blbnutí na sjezdovce.
Od té doby jsem jiný. Ne, nemám žádné deprese, ani žádné syndromy. Ale kdykoliv je vypjatá situace, malér či konflikt většího rozsahu, přepínám do režimu „musíš, sakra, fungovat“. Nějak mi to zůstalo. Ta nehoda mi vzala kus dětství, ale dala mi něco jiného. Schopnost jednat, když jde do tuhého. A za to jsem vlastně vděčný.
