Článek
Nejsem žádný apolitický lempl. Volím. Sleduju dění. Umím si udělat názor. A nebojím se ho říct. V tomhle ohledu jsem poctivě vychovaný. Když máš pocit, že se děje něco špatně, ozvi se. Postav se. Ptej se.
Jenže ono je to těžké, když se mi chce každých pět minut vstát a dělat fackovacího Ježíška „nezbednému“ poslanci.
Politiku sleduji. Ale nerozumím tomu, proč se někteří účinkující chovají jak děti bez dozoru.
Sedím u zpráv a vidím pět dospělých lidí, jak na sebe ječí ve sněmovně. Jeden obviňuje druhého, druhý se vytahuje na třetího, třetí to svede na Brusel a čtvrtý mluví tak dlouho, že pátý stihne odejít a vrátit se z oběda.
Tohle má být elita národa? Fakt jsem je volil? Já nevím. Možná jsem z jiné školy. Rodiče mě učili, že dospělí se domlouvají, ne urážejí. Že kompromis je síla, ne slabost. A že když se někdo chová jako tupý bloud, řekneš mu to a ne ho zvolíš místopředsedou nějakého výboru.
Mám pusu prořízlou, ale jen dvě ruce.
Ano, občas si pustím pusu na špacír. Řeknu věci naplno. Nechodím kolem horké kaše. A kdyby bylo možné hlupáky vyfackovat k rozumu, už bych měl dlaň jak topůrko.
Jenže víte co? Já bych se v politice ufackoval.
Nestačila by mi ani třetí ruka. Musel bych nosit náhradní přes rameno, jako trubku od vysavače.
A přitom by to mělo být jednoduché.
Máme problémy? Řešme je.
Někdo má jiný názor? Poslouchejme ho.
Někdo udělá chybu? Přiznejme si ji a jdeme dál.
Ale ne. Tady se jede stylem „když nemůžu mít pravdu já, udělám ti ostudu.“ A pokud náhodou někdo přijde s normálním návrhem, hned se hledá, komu tím pomůže. Ne jestli to pomůže všem.
Takže co? Jsem politický analfabet?
Nevím. Spíš jsem jen obyčejný chlap, který nechápe, proč se parta vzdělaných lidí nedokáže domluvit na něčem tak základním, jako je pomoc školám, dětem, rodinám nebo seniorům.
Nebo možná už chápu:
Nedomluví se, protože o domluvu jim nejde.
Jde o body, o hlasy, o moc, o selfie z parlamentu a o výživné statusy pro ty, co už dávno nečtou.
Homo Sapiens
Neříkám, že jsem moudrý. Ale vím, že když se dva hádají, nikdo neposlouchá.
A taky vím, že kdyby se u nás doma řešily věci jako v našem parlamentu, děti by… brr. Strašná představa!
A tak si dál žiju svůj „analfabetický“ život, ve kterém se snažím pochopit svět, co se neřídí rozumem, ale egem. Přeměřování orgánů jsem si užil v pubertě dost. A už tenkrát jsem se moc nebavil.
Doufám, že až moje děti vyrostou, nebudou muset zakládat další politickou stranu. Ale kdyby jo – tak aspoň s programem: „Nechceme se hádat. Chceme něco udělat.“
A název strany?
Národní Aliance Slušných, Rozumných A Tvořivých.
Myslím, že zkratka této strany by zaujala každého, kdo zastává podobný názor.
