Článek
V rámci našeho prázdninového výzkumu, jehož cílem je ověřit, zda je možné s dětmi na dovolené přežít, jsem se jal prozkoumat místní turistickou infrastrukturu. A musím uznat, že jistý polesný, patrně s pedagogickými sklony, myslel na všechno. Předpokládal, že rodiče budou potřebovat místo, kde by se dalo zbavit dětí. Alespoň na chvíli.
Naše expedice začala jako idylická procházka po hrázi rybníka. Slunce svítilo, vzduch voněl lesem a cesta byla krásně široká, takže by se na ni vešel i dvoukolák plný vybavení. Ten ovšem tentokrát zůstal doma, protože jsme se rozhodli, že půjdeme nalehko. Což znamenalo, že já ponesu pití a jídlo, synové ponesou své mobily a dcera bude nést jen své vznešené já.
Po dlouhém putování, na jehož konci již mé děti začínaly vykazovat známky sociálního a psychického vyčerpání – tedy přesněji řečeno, začínaly se hádat – jsme dorazili do lesa. A tam, uprostřed hustého porostu, na nás vykoukl sen každého rodiče. Útulna na hrázi, jak hlásal nápis. A útulna to byla vskutku. Vybudovaná s láskou a s myšlenkou na unavené pocestné, ale hlavně, podle mého soudu, na rodiče unavené dětmi. Víte, ten druh útulku, který je určen pro ty, kteří se už nemohou navzájem vystát.
Děti to pochopily okamžitě. Naše pětiletá krasavice, která si obvykle ráda hraje na princeznu na zámku, najednou s vážností sobě vlastní prohlásila, že teď je tulák. Starší synové se okamžitě přizpůsobili novým podmínkám. Jeden vlezl do poschodí, druhý se usadil u stolu a dělal, že si píše deník z cesty.
A pak to začalo. Dvě hodiny čistého, nefalšovaného klidu. Děti si hrály. Na perníkovou chaloupku, kde ovšem Jeníček s Mařenkou nebyli uvězněni, ale naopak, byli to oni, kdo číhali na kolemjdoucí, jestli náhodou neprochází nějaký dospělý, kterého by si mohli nechat. Pak se z nich stali bezdomovci, kteří si dělají táborák a vaří si z lesních plodů. A pak se z nich zase stali tuláci, kteří odpočívají po dlouhé cestě.
Zkrátka, útulna splnila svůj účel. Zatímco já jsem se usadil na lavičku, otevřel svačinu a poslouchal šumění lesa, moje děti se plně ponořily do role tuláků a obyvatel lesního útulku. Nemusel jsem je zabavovat, přemlouvat ani přemýšlet o tom, co budeme dělat dál. Polesný myslel za mě. A za to mu patří můj upřímný dík.
Přemýšlel jsem, co je na tom tak zvláštního. A pak mi to došlo. Kromě toho, že útulna skvěle posloužila jako odkladiště dětí, měla také striktní návštěvní řád, který byl vyvěšen u vchodu. A já jsem si ho přečetl. A to je, prosím, to, co dělá z útulny útulnou. Požadavek na slušné chování, na klid, na čistotu. Je jasné, že to nebylo myšleno pro tuláky a bezdomovce, ale pro nás, pro rodiče. Abysme si připomněli, že ačkoliv jsme děti na chvíli „odložili“, pořád za ně neseme odpovědnost. Alespoň za to, že po nich nezůstane nepořádek.
Později, když jsem vzpomínal na ten božský klid, napadla mě drobná změna v návštěvním řádu. Místo ‚za odložené věci neručíme‘ bych navrhoval ‚nezapomeňte na odložené děti‘.
Takže teď už vím, že útulny v lese nejsou jen pro ty, kteří nemají kde spát. Jsou i pro ty, kteří potřebují na chvíli uniknout před rodičovskými povinnostmi. A pro děti, které se mohou na chvíli stát kýmkoliv, kým chtějí být.
A víte, co je nejlepší? Všichni jsme se vrátili domů spokojení. Děti unavené, já odpočinutý, a s hlavou plnou myšlenek na další útulny, které se nám objeví na cestě.
Odteď už vím, že když děti začnou kňourat ‚už tam budem?‘, nebudu hledat navigaci, ale další útulnu.
