Článek
Ráno vypravit dítě do školky je umění hodné Leonarda da Vinci. Počínaje výběrem spodního prádla, konče: „Tati, já ten rohlík nechci!“ Výtah, auto, jízda, parkování, školka, zaplatit zítřejší výlet, probojovat se k autu a rychle si jet odpočinout do práce.
Půl hodiny před koncem pracovní doby stres, jestli nebude dopravní zácpa, jestli bude kde zaparkovat a případně, co zas ta holka provedla.
Kdo ještě nezná, pozná. Kdo poznat nechce, gratuluji i kondoluji. Je to rychlokurz života k nezaplacení.
Po trojnásobné zkušenosti si dovoluji napsat, že jsem školkový profesionál. Ovšem až na to parkování.
Jednosměrná ulice, dlouhá asi půl kilometru. Příčná stání, podélná stání, šikmá stání. Vše pouze vpravo. Vlevo je několik školek, škola a knihovna. Smrtelná kombinace v časech 7.15–7.50 a 13.00–16.00. Upřímnou soustrast místním. Pevné nervy rodičům taxikářům. Tedy i mně.
Hádky jsou součástí koloritu. Kde jinde se děti mají naučit tu jedinou správnou interakci? Já jako správný a bedlivý učitel, se nedám nikterak zahanbit: „Uhni, ty jedna…“
Dám k posouzení jednu z posledních příhod. Zajímá mě názor všech znalců v oboru parkování u školky či školy.
Ve stresu přijíždím ke školce. Nikde volné místo. Pouze jedno velmi úzké šikmé stání. Mám manželčino prdítko, takže se vejdu. Všude jsou vyznačená parkovací místa tlustou bílou čárou. Zbytečně. Soused vpravo sice parkuje na jedničku, soused vlevo… Chyba. Je tam vjezd.
Znáte to. Krátký vjezd k nakládací rampě zadního traktu nějakého obchodu. Neparkuji tam nikdy. Ani ne kvůli tomu, že se to nesmí, ale nechci být za „toho blba, co parkuje jako…“
Ovšem ve vjezdu stál černý kombík. Velmi inteligentně. Předek auta ve vjezdu, zadek z jedné třetiny zasahoval do „mého“ parkovacího místa. Nechal jsem řidiči dvacet centimetrů od pravého zadního rohu auta. Je to málo, ale vyjet mohl.
Mohla. Ona. Slečna. Když jsem se s dcerou vracel k autu, slyším: „Podívej na toho blba, jak parkuje, to je…, nakopala bych ho do…“ Do černého kombi se dobývá odbarvená slečna a jadrně komentuje mé parkovací „umění“. Její rétoriku se zaníceným přikyvováním poslouchá odbarvená paní. Tipuji na matku. Podoba je zjevná.
Když odemykám auto, přijde verbální útok z boku. Usadím dceru do auta a zahajuji ofenzívu: „Nejdřív bych si zametl před vlastním prahem. Parkujete nesprávně.“ A to byla má poslední nevulgární slova.
„Ten vjezd je můj a parkovat si mohu, jak chci, ty jeden….“ odpoví znalkyně dopravní vyhlášky. Nejsem si zcela jistý, ale domnívám se, že ulice i vjezd z ní patří městu, ale zdržuji se komentáře. „Došly ti argumenty, co?“ Koukám s otevřenou pusou. Nechápu. Zlomím slušnost o koleno jako suchou větev a vypálím malorážkou: „Nikoliv, se skotem se nemá smysl bavit.“ Slečna nepochopí, matka ano. Přeloží dceři.
Moje dcera mlčí. Je zavřená v autě. Ovšem předváděnou lekci dospělácké interakce sleduje se zájmem. Nevím, jestli by to Jan Ámos ještě nazval škola hrou.
Kulometná palba od boku pohledné slečny: „Ty si…, polib mi…, neinteligente.“ Odpovím ve stejném duchu, jen používám ženské formy vulgarit. Musím uznat, že nervozita celého dne ze mě spadla a já si to vysloveně užíval.
Paní matka pípne něco v tom duchu, že by to snad šlo vyřešit slušně. Jistě. Šlo. Ale já nezačal a přišlo mi vhod zchladit si žáhu.
Ano, jsem padouch. Přiznávám.
Zmrzlinový padouch
A děkuji. Za tu žáhu.
