Článek
Když chcete přinutit dva puberťáky a jednu předškolní slečnu na drobnou túru, musíte jim dát cíl, na který se těší. Hrad, koupání, strom oběšenců nebo pizzerii. Já použil poslední jmenovanou volbu, protože hrozilo, že kvůli věčnému handrkování tří výlupků strom využiju nejen jako turistickou atrakci.
„Pojedeme do Borovan vlakem a půjdeme pěšky do srubu. Cestou navštívíme zoo,“ vylíčil jsem nadšeně dětem program na příští den. Otrávené „No jo“ mě mělo varovat. Já byl však zaslepen vidinou romantického rodinného výletu s překvapením.
Už jen dostat je z postele před osmou ráno byl heroický úkol. Avšak můj silný hlas, otcovský respekt a vypnutí Wi-Fi je vyhnaly z teplých pelíšků natošup. Ještě rohlíčky namazat, zoubky vyčistit a honem na vlak. Pánové kolohnáti však koukají na mazací nůž natolik inteligentně, jako by snad čekali, že jim namažu pečivo a dopravím do jejich chlebáren já. Marně. Ovšem dceři jsem namazal. Nebudu riskovat její zatím čisté triko.
Hbitě na vlak, nastoupit a odjezd do výchozího bodu. Remcali, nevěděli, jak se vlak otevírá (ani já), a výchozí bod jsme skoro přejeli. Na poslední chvíli to vyšlo. Zase ten strašný čudlík na dveřích. Nefungoval.
Letní deštík hned na nádraží taky náladě neprospěl. „Tati, musíme do té zoo? Bude to delší cesta.“ „To víte, že nemusíte. Holátka. Já vám dám, potvory. To se ještě projdete,“ pomyslel jsem si v duchu a odpověděl: „Jistě, že ne. Zahlédl jsem cestou pizzerii, tak se stavíme tam.“ No to bylo radosti a chválení nejlepšího otce ve vesmíru.
Jenže kde vzít tu vymyšlenou pizzerii? Zabrousil jsem do mobilu a v mapách jednu nalezl. Dokonce při cestě. No hurá. Je sice divné, že v takové malé obci mají pizzerku, ale proč ne. Je nová doba, plná příležitostí.
V řadě za sebou…
Kukuřičné pole, borůvky, ostružiny a občasný déšť nám pestřily pochod hladu, který chuděrky děti musely ujít. Naštěstí vyprávění, z čeho se dělá popcorn, ta marmeláda, co měli k snídani, a manuál, k čemu se vlastně pláštěnka hodí, nám všem krátily jistě nejednu nudnou chvilku.
A je to tady. Obec Olešnice v jižních Čechách. Nikde nikdo. Ani živáčka, slepice, pes nebo auto. Jen na louce smutně bečí ovce.
„Už jenom kousek,“ popoháním děti. Chvilku do kopce, zabočit a je tu nápis. Toť vše! Údajně otevřeno hodinu denně. Z několika prken stlučená verandička k posezení neláká a výdejní okénko… Bez komentáře. Nejsem tu kvůli udělování michelinské hvězdy.
Zachránil nás obecní úřad. Fakt. Úřady jsou někdy opravdu potřebné. Hlavně když mají z druhé strany svého sídla hospodu. Jak už to na vesnicích bývá. A dokonce otevřenou.
Tři výběrové hotovky a polévka několika unaveným vandrovníkům přišly k chuti. „Paní hostinská, čtyřikrát bezovou limonádu, třikrát gulášek a jednou rizoto. Pro princeznu,“ objednávám rozšafně.
„Tady to je, pantáto,“ odpovídá zcela v mém duchu příjemná paní. Jediná osoba široko daleko, a ještě se smyslem pro humor. Je to v suchu.
Porce veliké, limonáda bezva a účet akceptovatelný. A dokonce, dámy a pánové, přijímali platební kartu. Co si ještě obyčejný městský člověk může přát? I děti spokojeně pomlaskávaly. Pizzu ani slovem nezmínily. Segedín je prostě segedín. Pokud je dobrý, zacpe „hubu“ i těm největším remcalům. A byl vynikající.
Spadne?
Po náležitém odpočinku na návsi jsme pokračovali plní optimismu a guláše. Dokonce i močůvkou nasáklý kraj obce děti přešly s úsměvným: „Hele, krávy.“
Věřte, nevěřte, chtěly se naučit házet žabky u nejbližšího rybníka. Děti z města!
Žabky
A naučily.
Pochod hladu
Místní samospráva je prostě nepřekonatelná. Hlavně když má z druhé strany hospodu.
