Článek
Tak už tam kluk je. Na intru. Dvě stě kilometrů po dálnici. Sto sedmdesát přes vesnice. Tři hodiny vedle puberťáka se sluchátky v jinak tichém autě. To je dopoledne, které jsem si nemohl nechat ujít.
Slavnostní přejímka dětí měla proběhnout v aule školy v jednu odpoledne. Dopravní mapa Prahy byla červenější než prapor se srpem a kladivem, takže jsem nastavil trasu mimo naši matičku a po deváté ráno vyrazil.
Déšť, kamiony, uzavírky. Pondělní ráno se vším všudy. Jo, abych nezapomněl. Vezl jsem ještě syna do školy v Trutnově.
Čekal jsem kufr a batoh a také jsem se dočkal. Ovšem přibyly i další tři tašky s velmi potřebným vybavením. Raději jsem nekoukal a nekomentoval. Syn dostal 29. 8. 2026 instrukci: „Odcházíš na intr, starej se sám!“
Na otázku: „Už mám vyprané trenýrky?“ jsem ukázal na prádelní šňůru. Na další dotazy jsem nereagoval. Maminka nebyla doma, takže jsem si mohl dovolit hrát drsňáka. Došlo to tak daleko, že jsem se ani jednou nezeptal, jestli si zabalil všechno. V pondělí ráno jsem čekal v autě, až si chlapec nanosí „spotřební materiál“ do auta, otráveně práskne dveřmi a nasadí sluchátka. Jedeme.
Instrukce platila i při příjezdu. Zbyl ještě čas, tak dostal za úkol vyhledat stravu vhodnou pro mou peněženku i jeho chlupatý jazyk. On obstál. Já zaplatil.
Pak už šupem do auly školy. Patnáct minut před začátkem u vchodu nikdo nebyl. Mě bolely nohy, a tak jsem zavelel k předčasnému obsazení pozic. Všude ticho. Otevřené dveře do tiché auly. „Sakra, že jsem spletl termín,“ blesklo mi hlavou a vešel.
„Lesu zdar,“ ozvalo se sborově od několika z mnoha přítomných. Místnost s odhadovanou kapacitou sto šedesáti míst byla téměř obsazena. Posadil jsem se a také mlčky vyhlížel další příchozí. Nakonec tam lidé stáli i u zdí. A to prosím na necelých šedesát (dvě třídy) přítomných prváků. Naskočila mi do hlavy replika: „Kam až sahají Hujerovi?“
Já vím, že je to velká událost, ale až tak moc? Proboha, kolik jich přijde na maturitní ples? Působil jsem až nepatřičně. Jen já a syn.
Zatroubily lesní rohy a už to jelo. Informace, poučení, doporučení. Pak to lesní rohy odtroubily a šlo se debatovat do tříd.
Dvacet osm míst obsazeno bleskem, zbytek stál vzadu a na chodbě. Chudák pan třídní.
Během líčení, kolik a co se všechno bude muset zaplatit, se mi udělalo nevolno. Otevřené okno a místní nádherně upravený park mi zachránily reputaci. Po krátké rekognoskaci přítomných rodičů jsem s úlevou shledal, že nejsem sám, kdo hledá útěchu v okolní zeleni. Byla zapotřebí. „Velké děti, velké starosti, velké peníze.“
Deváťák doma je další v pořadí. Doufám, že si vybere něco levnějšího. A jestli šestiletá princezna půjde opravdu tancovat, tak zažádám o invalidní důchod. Ten bych sice nedostal, ale pro ten pocit.
Podle jakýchsi tabulek je naše rodina natolik bohatá, že nemá nárok na jakoukoli státní podporu. Já ani žena jsme nebyli nikdy na pracáku, daně platíme, pojištění taky, a přesto hledám mentální útěchu v parku. „Zatracený prachy!“
Pardon. Musel jsem si trochu „chlapsky“ zakňourat. Otcovo „starej se sám“ ještě plně nezvládám. Ale snažím se.
„A pozor, milí rodiče, občas tu míváme problém s alkoholem.“ Tak to jsem se asi přeslechl. Ne. Pan vrchní vychovatel z internátu líčí historku loňského léta. Není pěkná. Končí vyloučením. Au. Kopanec do rodičovské důvěry.
Až do teď jsem alkohol se synem nespojoval. Jak jsem mu to říkal? „Jedeš na střední, starej se sám!“ No nazdar. Ale couvnout už nemůžu. Musím mu věřit.
Také vychovateli a učitelům musím důvěřovat. Jídelně. Českým drahám. Integrované dopravě. Jéžiš! Kolika lidem a institucím musím věřit, že mému chlapečkovi neublíží.
„Starej se sám.“
Nikdy mi pořádně nedošlo, co to vlastně znamená. To jsem zvědavý na kluka.
