Článek
„Tati, vezmi s sebou ten nafukovací člun. Až budeme v té pískovně, budu na něm celý den jezdit a magnetem hledat poklady,“ povídá syn před odjezdem na dovolenou do Jižních Čech.
„Plout!“ odpovídám rázně a vzpomínky mi zabrousí k Sandokanovi a Angelice.
„Co, plout?“
„Na vodě se ve člunu pluje. A když vypadneš, tak plave,“ upřesňuji.
„Maximálně mě sjede máma, jestli se utopíš!! Je ti jasný, že budeš muset jezdit se ségrou?! A hlídat. A musí mít vestu!“
„Plavit, tati, plavit.“
Kde se to rejpání v tom klukovi bere?! Ale co, nakonec jsem člun vzal. A dokonce i všechny tři děti. Světe div se, pumpičku též.
Když se následující den připravovala velká námořní výprava, nejstarší kluk odmítl účast s tím, že fouká vítr a on má rozkoukaný seriál. Ale co, jsou prázdniny. Nebudu prudit.
Nikde nikdo
V devět ráno nebyl v pískovně skoro nikdo. Jen pán na paddleboardu věnčil jezevčíka uprostřed rybníka a panička vyšilovala na břehu. Pes ne. Pán taky ne.
Dcera se smála a já obdivoval odvahu psího námořníka. Posléze i kapitánovu. Po příjezdu paní kapitánová uvalila za trest sankce na nákup piva: „Jsi snad po ránu ještě vožralej? Chudák Rexík. Ještě se klepe! Dneska žádné pivo!“
Během námořnické konverzace majitelů Rexíka jsem rozbil tábor, připravil proviant a dceři přichystal pytel hraček na pláž.
Syn postával a čekal.
„Ten člun se sám nenafoukne!“
„Tati?“
„Nebrblej a foukej. Tedy nafukuj!“ Raději jsem se opravil. Nebudu rejpálkovi dávat munici.
Práce šlechtí
Za dvacet minut byl člun hotový. Syn taky. Dcera právě stěhovala lodní pytel do škuneru a já byl žádán o křest jahodovou šťávou a vypuštění na vodu.
„Tati, já ji s sebou nechci. Zase bude zlobit a já chci v klidu magnetovat.“
„Hm. To klidně můžeš, ale nezapomeň dát plavčici vestu! A kde máš vůbec ten magnet, lovče?“
„V té papírové krabici. Je tam i lano.“
„Fakt? A kde je ta krabice?“
„Ty jsi ji nevzal ze srubu? Tati!“
Pan sklerotický lovec pokladů nafoukl sebe. Pak sestře vestu. A vyrazili.
Ještě třikrát se vraceli. Sluneční brýle, syn. Čepice, syn. Kyblíček, syn. Avšak ten jako doplněk pro sestru, která měla vylévat vodu při případném ztroskotání. Ten kluk má horší sklerózu než já.
Návraty
Doplul na střed vodní plochy, uložil úkoly malé plavčici, natáhl se a dozoroval. Ovšem foukal vítr.
Musel veslovat. A dozorovat.
Vítr pořád foukal. Koráb se opět nebezpečně přiblížil k zarostlému břehu.
Opět veslování. A námořnické držkování. Když začala dcera zdařile opakovat některé výrazy hodné lodníka zaoceánského škuneru, odvolal jsem výpravu na břeh.
Kapitán byl zpocený jako myš a plavčice se jej snažila ochlazovat pomocí kyblíku. Původně byl sice určený na vylévání vody z lodi, ale opačný postup s příležitostným ochlazením kapitán ocenil víc.
Když oba námořníci dorazili ke břehu a vylezli z lodi, naskočil Rexík.
V tu ránu mi blesklo hlavou: „To jsem zvědavý, jaké sankce uvalí paní na mě?“
Žádné. Celé dopoledne si hráli na břehu na námořníky. Dcera a Rexík.
Bez kapitánky.
Koupání pro Rexíka
