Článek
Scéna jako z válečného filmu. Ráno, kuchyň, mírně spálený toust a dva kluci s výrazem lidí, co právě objevili konečnou pravdu o světě.
„Tati… co když bouchne elektrárna?“
Vzhlédnu od másla. „Která?“
„Ta z pohádky!“ vysvětluje starší, „pak museli všichni utýct do lesa a žít tam. Postavit si kryt. A lovit divoký šneky!“
Aha. Pohádka. Zjevně nějaká postapo verze Bob a Bobka s prvky Fallout Shelter. Děti to fascinovalo. A já — jakožto rodič a průvodce jejich apokalyptickými sny — jsem udělal jedinou logickou věc. Nechal jsem je to zažít.
Cíl mise: Přežití v podmínkách lesa českého
Byl březen. Země mokrá, větve olistěné jen představou jara a my tři s batůžkem, v němž byla voda, tatranky a sekyrka. Děti vyzbrojené klacíky a slovy „musíme najít bezpečný sektor“ působily vážněji než leckterý krizový štáb.
Hned za lesní mýtinou padlo rozhodnutí: postavíme bunkr.
Ne, chýše z klacků.
Ne, hrad.
Bunkr přežití, s únikovým vchodem, odvětráním a místem pro skladiště fazolí.
Budovatelský zápal versus fyzika větví
Začali jsme sbírat větve. Starší syn tvrdil, že „vchod musí být na sever, protože zombíci nikdy nechodí od severu“. Mladší zas požadoval okno, „aby tam mohli bydlet ptáci, když nebudou mít kde.“
Jako otec jsem pomáhal. Zpočátku. Pak jsem hlavně přidržoval konstrukci, která se každých 7 minut zhroutila. A znovu. A znovu. A znovu.
Po hodině práce jsme měli hromadu větví podezřele připomínající hromadu větví. Ale kluci byli nadšení. Vlezli dovnitř. Chvíli se tiše ozývalo jen „tady bych spal já“ a „sem dáme granáty“. Pak přišla otázka, která všechno zbořila.
Doslova.
„Tati, kdy bude svačina?“
Konec světa očividně nestačí k potlačení hladu. A protože ani jeden z nich nesnědl snídani („to je zbytečný, v bunkru budeme lovit!“), začaly se ozývat první náznaky dezerce.
„Tati, mě zebou nohy.“
„Tati, co když tady fakt zůstaneme?“
„Tati… proč nemáme termosku s čajem jako v té pohádce?“
Apokalypsa se začala drolit. Nálada padala s teplotou. Jediný, kdo byl v suchu a teple, byl náš pes, který bunkr rovnou využil jako pelíšek.
Rozdělili jsme tatranku a po demokratické volbě (2:1) se rozhodlo: apokalypsu přežijeme doma.
Cestou zpět
Kluci šli mlčky. Ne smutní, ale… zamyšlení.
„Tati, kdyby fakt bouchla elektrárna, myslíš, že bychom to zvládli?“
„Jo,“ odpovím, „ale museli byste jíst i slimáky.“
Děti nepotřebují přežít apokalypsu. Potřebují si ji zkusit
Ten den jsme nebyli v ZOO, nehráli jsme na mobilu, neviděli nové video o dinosaurech. A přesto si ho pamatujeme všichni tři. Protože jsme něco dělali.
Dětská představivost potřebuje prostor. A příroda je největší hřiště, co existuje. Stačí pár větví, trochu bláta a jeden dospělý, který jim to nevymluví.
Nevím, kdy zase přijde další „konec světa“. Ale jsem připraven. Ve sklepě mám schovanou termosku a tři balíčky tatranek.
