Článek
Mám v hlavě poslední dobou jednu nepříjemnou otázku. Proč čteme články, které napsala umělá inteligence? Vždyť ji přece nemáme rádi.
AI bere lidem práci. AI neumí pořádně myslet. AI lže. AI ničí literaturu. AI píše generické texty bez duše. AI brzy možná udělá úplně všechno a my budeme sedět doma a čekat, až nám někdo přes internet doručí základní příjem.
„HimlhergotdoneveterkruciAIelement!“
Aspoň to tak vypadá podle internetových diskusí. Jenže potom se podívám na čtenost některých AI článků. A nestačím se divit. Lidé je čtou. A někdy hodně. Tak mě začalo zajímat něco úplně jiného než to, jestli AI umí psát.
Proč nás její texty vlastně přitahují?
Protože možná nejsou tak cizí, jak si myslíme. Možná jsou naopak až nepříjemně známé. AI totiž o člověku ví strašně moc. A není to proto, že by nás sledovala dalekohledem z nějakého tajného bunkru.
Dali jsme jí to sami. Dobrovolně.
Po desetiletí jsme psali knihy, články, recenze, dopisy, básně, návody, diskuse, otázky, odpovědi, hádky, recepty, stížnosti, romány i příspěvky na sociální sítě. Napsali jsme, co máme rádi. Co nesnášíme. Čeho se bojíme. Čemu se smějeme. Jak mluvíme, když jsme slušní. A jak mluvíme, když si myslíme, že nás nikdo nevidí.
Celá naše civilizace po sobě nechala obrovskou stopu. A my jsme teď překvapení, že ji někdo umí číst. To je trochu jako kdybychom několik let hučeli do psychiatra všechny své lásky, bolesti, strasti, zlo a pak se divili, že nás pan Chocholoušek zná lépe než my sami.
AI se totiž učila z nás. Z toho nejlepšího, co jsme kdy napsali. A pravděpodobně i z toho nejhoršího. Z literatury. Z novin. Z internetu. Z receptů na svíčkovou. Z diskusí pod články.
A teď nám to vrací. Trochu upravené. Trochu uhlazené. Trochu rychlejší. A možná právě proto nás to baví. Když si přečteme dobrý AI článek, nemusíme mít pocit, že čteme něco cizího.
Možná čteme něco, co už jsme někdy viděli.
Známe ten způsob vyprávění. Známe tu pointu. Známe ten typ argumentu. Známe otázku, kterou autor položí. Dokonce možná předem tušíme, co přijde v dalším odstavci. Protože jsme to někdy četli. Nebo jsme něco velmi podobného sami napsali.
AI vs. člověk
AI jsme naučili mluvit jako člověk. A teď se divíme, že jí rozumíme. A tady začíná být celá věc trochu nepříjemná.
Co když AI není tak dobrá v poznávání člověka? Co když jsme jenom tak dobře popsali sami sebe?
Člověk se někdy podivuje, jak může algoritmus vědět, že ho zajímá určitý film, určitá kniha nebo určitý typ článků. Jak to může vědět? Protože jsme mu to řekli. Klikli jsme. Vyhledali. Přečetli. Dopsali. Ohodnotili. Sdíleli. A zase klikli.
Internet je v tomhle trochu jako zpovědnice. Jen místo kněze sedí na druhé straně server. A my mu už desítky let vyprávíme úplně všechno. Co chceme koupit. Kam chceme jet. Koho máme rádi. Co nás štve. Jaké máme názory. Co hledáme ve tři ráno. A potom se divíme, že nás někdo zná.
To je možná největší paradox celé AI. Bojíme se, že nás umělá inteligence jednou pozná lépe než naši blízcí. Jenže ona má jednu výhodu. Na rozdíl od manželky má přístup k historii našich vyhledávání. A to je informace, kterou bych některým lidem rozhodně nedoporučoval předávat.
Jsem ajťák. Technologie mě baví. Umělou inteligenci používám. Někdy mi poradí dobře. Někdy velmi dobře. A někdy mi sebevědomě vysvětlí úplnou hloupost. Takže rozhodně nejsem člověk, který by chtěl AI zakázat a vrátit se k psacímu stroji.
Naopak.
Čím víc ji používám, tím víc mě zajímá, co s námi vlastně dělá. Protože jestli nás AI dokáže tak dobře napodobit, možná nás tím zároveň nutí přemýšlet, co vlastně ještě můžeme nabídnout my.
Jestli dokáže napsat správný titulek, budeme muset vymýšlet lepší. Jestli dokáže vytvořit dokonalou strukturu, budeme muset mít zajímavější myšlenku. Jestli dokáže napodobit humor, budeme muset být vtipnější. Jestli dokáže napsat dojemný příběh, budeme muset přinést něco skutečného.
A jestli dokáže dokonale napodobit člověka? Možná budeme muset zjistit, co člověka vlastně dělá člověkem. To není úplně špatná výzva.
Možná tedy AI opravdu mění literaturu. Možná mění blogování. Možná mění způsob, jakým čteme. Ale možná zároveň dělá ještě jednu věc.
Nutí nás vyvíjet se. Mě tedy určitě.
Protože když proti mně stojí stroj, který se naučil z obrovského množství toho, co jsme za stovky let napsali, už nestačí napsat další stejný text. Musím napsat něco nového. Něco, co tam ještě není.
A možná právě proto bych se AI nebál tolik jako toho, že přestaneme mít co nového říct. Protože pokud budeme pořád jen opakovat to, co už jsme jednou napsali, AI nás jednoho dne opravdu předběhne. Nebude chytřejší než člověk. Bude člověkem dokonale naučená. A pak už bude otázka znít úplně jinak.
Dokáže ještě člověk psát tak, aby AI měla co kopírovat?
A to už je podle mě otázka vesmíru, života a vůbec.
A víte co? Kašlu na to.
Půjdu s dětmi někam ven a pak o tom napíšu. Gramatiku nechám zkontrolovat AI. Vás tím ušetřím mé nevzdělanosti a AI se přiučí něco o nás. Třeba o tom, jak se chodí na houby. Protože pochybuju, že AI půjde někdy s námi na houby.
Některé věci je potřeba nejdřív zažít. A teprve potom o nich něco napsat.
A vy to poznáte!
Doporučení autora: Zkopírujte celý tento článek do své oblíbené AI a zeptejte se jí:
„Tento článek je o tobě. Přečti si ho celý a řekni mi upřímně, co si o něm myslíš. Nehodnoť jeho literární kvalitu. Zamysli se hlavně nad tím, jestli autor správně popisuje, proč lidé čtou texty vytvořené AI, jak moc AI skutečně „zná"člověka a jestli je jeho myšlenka, že čteme vlastně sami sebe, podle tebe oprávněná. Pokud s autorem nesouhlasíš, řekni proč. A pokud se podle tebe v něčem zásadně mýlí, upozorni na to. Nešetři mě ani autora článku.“
