Článek
Za celý pracovní týden mi už ručička depresometru blikala na červené značce. V sobotu ráno se kontrolka rozsvítila naplno a já musel užít mnou předepsané antidepresivum. Les, alespoň dvakrát týdně.
Nejsem žádný objímač stromů a dětem nenosím domů místo lega borové šišky. Prostě mě uklidňuje šum lesa natolik, že jsem si jej naordinoval.
Dětem taky. Jsem prostě zlý a tyranský otec. „Marš do lesa, holoto! Ať si zasloužíte oběd a tatínek může zdrhnout od maminkou zamýšleného úklidu celého bytu.“ Ale uznejte, že borová větev pomůže psychice víc než vysavač.
Manželka šla ráno dokoupit potřebné chemikálie pro naškrobení celé domácnosti a já měl tedy na přípravu a realizaci akce „Lesní úkryt“ jen několik minut. Vytáhnout dceru z postele, záchod, zuby, donutit ji obléknout a najíst. To poslední se nezdařilo, a tak jsem sesypal zbytky ze spodního šuplíku lednice do plastové krabice a šupky dupky směr nejbližší mlází.
„Kam jdete?!“ zastavil nás velitelčin rázný hlas při plížení k autu.
„Na houby, mamko. Musíme přeci něco nasušit, ať máme na Vánoce,“ odpovídám a sám se divím, že mě něco tak uvěřitelného vůbec napadlo.
Naštěstí měla dcera klobouk a maminka neviděla neučesanou kouli vlasů. Tu jsem zanechal k úpravě zdravému lesnímu vánku.
A už jsme tu. Les.
A už je tu. Déšť!
Nevadí. „Vždy připraven!“ Heslo, které platí napříč dějinami a politickým zřízením. Dvakrát pončo, jak jinak než khaki, zachránilo situaci. Absence holin nebyla překážkou. Dcera má mě. Tatínek tiráček ji hravě přenese přes každou louži či přehlédnutou bažinu.
„Tatí, já mám hlad!“
„Teď jsme vyšli.“
„Tati, prší.“
„Vidím. Máš pláštěnku, ne?“
„Tati, mám žízeň.“
„Hm. Prší. Vyplázni jazyk a zakloň hlavu.“
„Tati, mně prší do očiček.“
Plodný a velmi poučný rozhovor trval do konce přeháňky. To víte, musíme procvičovat mluvu a tatínkovy nervy.
A hele, sluníčko.
Po dešti
A posed! Skvělé.
Posed je naprosto geniální výmysl pro unavené rodiče a energizované ratolesti. Asi jim připomíná prolézačky, hrad nebo je přitahuje kouzelnou mocí. Dobrodružství. Vysoký žebřík, který klouže a ze kterého můžou spadnout. Zapomenutá nábojnice. Výhled na šílícího otce, řvoucího: „Drž se a nechoď na kraj!“
Jak jinak si vysvětlit touhu všech mých dětí vylézt i na ten nejvyšší a nejprohnilejší posed.
Tentokrát to však byl zázrak zázraků. Posed metr vysoký. Možná dva. V každém případě bezpečná výška. Skoro odpočívadlo. Hurá. Dvě mouchy jednou ranou. Nadlábneme se a ještě bude legrace.
Loupání salámu
Pokrmová všehochuť z krabice přišla vhod. Bylo úplně jedno, že salámy vytvořily blíže nespecifikovaný celek a chleba se proměnil v kouli drobků. Byl hlad. V přírodě vyhládne a dle mého vědeckého výzkumu děti se mnou v lese ztrácejí potřebu vybírat si.
„Nechceš? Nežer!“
Bylo ticho, jen les šuměl. Datel opodál vyťukával morseovku. Dcera vybírala ze salámové koule Herkules. Pohoda.
Křup. Šust. Křach. Něco se dere křovím na palouček. Že by houbař? Co by dělal v hustém křoví? Divoké prase? Jelen?
„To tady ti lesáci neumí postavit pořádný a vysoký posed. Sakra! Co když to bude to prase.“
Nic nepřišlo. Ticho. Jen dcera loupe salám.
Slunce prosvítá lesem v paprscích světla. Klid.
Najděte si posed, přibalte kouli salámu a uvidíte.
Dceru netřeba. Tu mám já.
A hlavně potichu. Jsme hned vedle.
