Článek
„Tati, potřebuju holicí strojek.“
Věta, která v otcovském srdci vyvolá hned tři reakce: 1) hrdost („už je to tady!“), 2) úlek („už je to tady?!“) a 3) touhu koupit nejlepší strojek, co chlapský svět poznal.
Vyrazil jsem do drogerie. V ruce seznam – nic psaného, jen zkušenost: strojek, pěna, balzám. Připlatil jsem za výkyvnou hlavici, protože jako táta vím, že detaily rozhodují. Když jsem si doma prohlížel svůj úlovek, měl jsem pocit, že předávám meč z generace na generaci. Už jsem se viděl, jak ho učím holit směrem dolů, ne proti růstu, a že první krvavé ranky jsou součást dospívání. No jo, táta.
„Tady to máš, kámo,“ povídám slavnostně a očekávám otcovsko-synovský moment. Syn beze slova přebírá krabici, odběhne do koupelny a pak se vrací. Bez trička.
„Tak jdem na to?“ říká a vyhrne břicho.
„Prosím?“ nechápu.
„No tady. Chci to hladký. Léto, koupák, holky… chápeme se, ne?“
Ne. Nechápeme se vůbec.
Puberta začíná… pupíkem
Syn přede mnou stojí, rozpačitě si tiskne faldík a v očích má výraz, který bych popsal jako směs odhodlání a paniky. Mně samotnému trvá pár sekund, než pochopím, co po mně chce. Ne vousy. Ne licousy. Ne knírek. Chce vyhladit břicho.
Břicho!
„Hele, tohle se normálně dělá?“ ptám se opatrně. „Já to teda v životě…“
„Tati, teď je jiná doba. Holky se smějou klukům, co mají chlupy. Všichni si to holí.“
A tak tam stojíme. On napůl nahý, já v rukou strojek. Dospělost se mu začíná rýsovat po celém těle a já si v duchu říkám: „Máš recht. Já si sice ve tvém věku holil pouze tvář, ale kvůli holkám se prostě občas musí vyvádět.“
Holení jako rodinný rituál
Sedli jsme si do koupelny. On s vykasaným tričkem, já s manuálem strojku, který jsem nikdy nepoužil. Vzpomněl jsem si, jak mě táta kdysi posadil k umyvadlu a napěnil mi bradu, i když jsem tam měl tehdy asi tři chlupy a pupínek. Bylo to směšné a krásné zároveň.
Teď je řada na mně.
„Bacha, neuřízni si ho,“ říkám, když najede strojkem k podbřišku. „To by ti pak krásné břicho bylo k ničemu.“
„Tati! Haha! Běž pryč! Už to zvládnu sám,“ odvětí s kamenným výrazem a očima u stropu.
Holení proběhlo úspěšně. Žádná krev či amputace a minimum smíchu. Je to přeci vážná věc! Bříško je jako dětský zadek. Ovšem už ne ten jeho. Syn se prohlíží v zrcadle, spokojený. Jeho první kosmetický zásah. Já mu koukám přes rameno a vidím „malého kluka“, který už dávno malý není.
Holky, chlupy a chlapi
Ten večer mi došlo, že holení je jen záminka. Co chtěl opravdu, byl pocit, že to s ním někdo myslí vážně. Že jeho starosti nejsou směšné. Že když ho něco trápí – třeba pár chloupků na břiše – má vedle sebe někoho, kdo nevezme jeho rozpaky na lehkou váhu. I když dělá hloupé vtipy.
Jasně, můžu říct, že to je povrchní. Že chlapy dělají činy, ne hladká kůže. Ale co když dnešní kluci mají jiný druh nejistot než my? A co když jim občas stačí, že si je někdo vyslechne, nezesměšní a podá jim strojek bez zbytečných keců?
Neholte to, co není potřeba. Ale nikdy neholte důvěru.
Nevím, jestli se holkám na koupáku jeho břicho bude líbit. Ale vím, že až se příště bude bát nebo stydět, snad si vzpomene, že táta s ním tenkrát v koupelně byl a tvářil se, že je to úplně normální. A hloupé chlapské vtipy, ty k tomu prostě patří.
A že i tohle je způsob, jak si kluci a tátové říkají: „Jsem tu pro tebe.“
Holky si ho možná na koupáku nevšimnou. Ale já si budu pamatovat ten den, kdy jsme spolu oholili svět.
Další informace:
