Článek
Dajánu jsme zpívali na táborech, trampech, výletech, čajích… prostě všude. Ta melodie, ta atmosféra, to nadšení. A tak si říkám, proč by tohle nadšení nemohly zažít i moje děti?
Občas večer beru kytaru a hraju dceři staré pecky. Stánky, Tři čuníci, Amazonka, Rosa na kolejích, Bedna od whisky a samozřejmě Dajána. To jsou melodie, které formovaly nejedno mládí. Proč by nemohly formovat i to současné?
Nejdřív jsem se bál, že se děti budou šklebit. A upřímně, trochu oprávněně. „Tati, tohle zpíváme ve škole na hudebce. Je to trapný!“ povídá prostřední sedmák, když slyšel první tóny Dajány. No nic, rozhodl jsem se, že začnu opatrně. Dcera ještě do školy nechodí, takže jí nikdo zatím žádnou písničku nezprotivil.
Začal jsem pozvolna. Kočka leze dírou, Skákal pes a refrén z Tří čuníků malou zpěvačku rozehřály. Brzy jsme se přenesli do světa folku, country a rocku. Každý další song ji rozzářil víc než ten předchozí. Buráky ji nadchly natolik, že si je broukala ještě při večeři.
Samozřejmě, hraní na kytaru jsem poslední dobou flákal, takže prsty začaly mozolnatět a trpěly. Ale ta radost mi za to stála. Dcerka se smála, zpívala a rytmicky tleskala. Na druhé straně zdi ale situace tak růžová nebyla. Syn bušil na stěnu, protože ho rušilo moje „řvaní“ při hraní Minecraftu.
„Tati, můžeš s tím přestat? Musím se soustředit!“ hulákal do zdi, ale já dělal, že neslyším. Provokovat syny tím, že se bavím jinak než moderně, má svoje kouzlo.
U večeře dcerka nadšeně broukala refrén Buráků, zatímco synové seděli vedle ní a mračili se na mě. Byla to dokonalá ukázka generačního střetu. Ale na mě to nezabralo. Já se bavil královsky. Není nad to, poškádlit trochu puberťáka. Aspoň pozná, jak se cítím většinu času v jeho přítomnosti.
A pak přišlo to nejlepší. Ráno jsem vyrazil do práce a cestou jsem doprovázel syny do školy. Máme společných asi 300 metrů, takže většinou jen mlčky šlapeme vedle sebe. Tentokrát ale ne. Z ničeho nic jsem zaslechl, jak si mladší sedmák brouká… ano, Dajánu!
Musel jsem se pousmát. Nechtěl jsem na něj hned vybafnout: „Takže trapná, jo?“ ale v duchu jsem slavil. Paul Anka, Zdeněk Borovec a jejich Dajána prostě pořád bere za srdce. Možná by to nikdy nepřiznal, ale mám pocit, že i můj sedmák si ji nakonec zamiloval.
Zkuste i vy otevřít staré cancáky a zpěvníky, které možná už léta leží zapomenuté někde na dně skříně. Oprášíte si vzpomínky a dětem ukážete, jak Dajána pořád válí.
Zdroje a další informace:
