Článek
Pořád musím přemýšlet, proč to Radek Ptáček udělal. Proč zvolil odchod ze světa? A tak brzy?
Neznala jsem ho do té doby vůbec. Ale jakmile se objevil článek v médiích o jeho dobrovolném odchodu z tohoto světa, zaujal mne a začala jsem si vyhledávat všechny dostupné informace o něm a od něj. Na sociální síti jsem začala sledovat a poslouchat jeho videa, rozhovory, přednášky. Zaujal mne svou osobností, a hlavně svou duší.
Jako bych našla své duševní dvojče. Ano, jsem jedna z mnoha lidí, kteří mají vlastní názor na cokoli, a i na pana Radka Ptáčka. Záměrně zde nebudu zmiňovat a vyjadřovat se či nějak polemizovat o jeho pozůstalých. To mi jednak nepřísluší a jednak nechci.
Chci zde vyjádřit jen, co cítím, když ho vidím mluvit. Někde v médiích jsem narazila na názor, že prý jeho oči byly magnetem zvláště pro ženy. Ano, mohu potvrdit. Jeho oči jsou totiž na chlapa velmi zvláštní. Magnet. Okno do duše. Na mne jeho duše působí jako obrovská velká náruč, která by ráda zachránila celý zkažený svět.
A zde bych se ráda zastavila v mém myšlenkovém pochodu. Proč mne tak jeho osobnost přitáhla? Protože jsem stejná. Mnoho lidí v mém dlouhém životě mi říkalo např. „mysli sama na sebe, nespasíš celý svět“, „vykašli se na hladové děti v Africe, vždyť tím nic nezměníš“, „jsi jako matka Tereza“, a tak bych mohla pokračovat dále. Mám za sebou dost těžký život, týrání matky atd., také jsem z tohoto světa chtěla kdysi odejít, to už je dávno. Vím přesně ty pocity, jaké jsem v tu chvíli měla. Pryč od bezmoci, od bolesti duše, od všeho a všech domnívajíc se, že mi bude někde tam nahoře líp a nebudu hlavně cítit bolest duše. Je to pocit, který se nedá slovy vůbec popsat, natož aby ho pochopili lidé, kteří žijí povrchním životem nebo lidé, kteří bolest duše neznají a pokud ano, pak ne v té míře, že by chtěli ukončit život zde na zemi a vzlétnout do nebe.
Radek Ptáček, když hovoří ve svých rozhovorech, pak na mne působí jako velmi klidný, vyrovnaný a nesmírně empatický člověk, který miluje děti a asi se snažil chápat všechny lidi, se kterými přišel do kontaktu, zvláště s lidmi „problematickými“. Schválně se vyhýbám definici lidí, kteří např. zavraždili. To je tak strašně tenký led, kdy psychika člověka je něco, co je křehké a nikdo nemůže definovat proč, co a jak udělal, natož ho odsoudit jako lidskou bytost.
Naprosto souhlasím s jeho názorem, že mezilidské vztahy jsou základním kamenem pro lepší život a štěstí. Upřímně souhlasím i s jeho názorem, že my lidé jsme zapomněli a zapomínáme na přirozenost bytí. Že majetek stavíme do popředí před vším ostatním. Ano, sdílím bohužel tento názor také. Není mi dobře v tomto světě, stále častěji se setkávám s tím, že lidé se předhánějí, kolik kdo co má, kdo si koupil lepší auto, kdo má bazén a jaká filtrace je nejnovější, kdo má lepší lux do domácnosti, ženy - která má nejmodernější oblečení, která si nechala udělat větší prsa a ještě se fotí a dávají se na sociální sítě v domnění, že snad uloví nějakého chlapa nebo si tak plní „svůj sen o dokonalosti vizáže“, povrchní videa mládeže na sociálních sítích, která mladá slečna má více nafouknuté rty, obočí nejlépe vytvarované, muži - kdo má víc milenek, nebo lepší fáro, nebo v hospodě kolik kdo vypije panáků…Povrchnost kam se podívám. A lidé jsou i více líní. Neváží si vůbec toho, co mají. Střechu nad hlavou, milého slova prodavačky v krámě, řidiče autobusu, který cestující vozí a musí být milý ke všem… Lidé, kteří přišli například po povodních naprosto o vše, maminky, které musí samy vychovávat děti natož lidé, kteří se starají s láskou o těžce postižené a neremcají u toho. Je to jen pár příkladů, které mne teď napadly. Ale je těch příběhů více samozřejmě.
A to přesně pan Radek Ptáček dokázal dle mého. Neodsuzoval nikoho. Snažil se jen pochopit proč. A to mu asi tzv. zlomilo vaz.
Jeho duše tento nápor neunesla. Během jeho krátkého života dokázal tolik, co někdo nedokáže ani za 100 let. Nemyslel vůbec na sebe! Myslel jen a jen na ostatní, jak jim pomoci.
Jeho duše byla křehká a obrovská zároveň.
Pane Radku Ptáčku, bylo mi ctí Vás poznat, i když až po Vašem odchodu na druhý břeh. Vaše slova by si měl poslechnou každý člověk, bez ohledu na věk. Mladý, starý. Dokázal jste přenést moudro duše slovy. A toto umí málokdo.
A málokdo to pochopí a málokdo se tím v životě dokáže řídit nebo podle toho žít.
Kéž by na světě bylo mnohem více takových lidí, jako jste byl Vy!
Čest Vaší památce a chce se mi i říct, mám Vás ráda!
