Článek
Marcela s Patrikem jsou spolu už patnáct let a mají čtrnáctiletou dceru. Manželství provázely drobné hádky, ale nikdy nic podstatného. V poslední době většinou Marcela vyčítala Patrikovi jeho lenost a malý podíl na chodu domácnosti. Bylo toho na ni hodně, náročná práce, domácnost, dítě a Patrik jakoby si žil ve vlastním světě. Teda spíše ve světě počítačových her. Když hrál, nebyla s ním žádná řeč a on hrál skoro pořád. A do běla ho vytáčela slova jako: „Kdy konečně opravíš ta dvířka u linky? Asi mi brzy spadnou na hlavu.“ „Chtěla bych, abys mi o víkendu pomohl vyklidit sklep.“ „Pomůžeš mi vybrat novou rychlovarnou konvici? „Potřebovala bych, abys…“ Prostě o víkendu nebude mít čas, na dvířka nemá šroubovák a konvici ať si Marcela vybere, jakou chce, je mu to jedno. Na to, co by jeho žena potřebovala, aby on udělal, byl obzvlášť alergický. Když dcerka vymodlila na tatínkovi sobotní výlet, bylo na Patrikovi znát, jak je nervózní, výlet ho vůbec nebaví, nemluví ani s Marcelou, ani dcerou Viktorkou a tváří se kysele. A manželství jede jakýmsi samospádem dál a dál. Patrik za počítačem, Marcela za sporákem. A protože Marcela ví, že Patrik není v jádru nijak zlý, je šikovný, je na něj spoleh, dokáže i dobře vydělat a nikdy jim spolu ve skutečnosti nijak zle nebylo, tak jede jako stroj v manželství dál a dál.
A jednoho slunného podzimního dne vyjíždí Patrik s Viktorkou na odpolední cyklovýlet. Je dobře naladěn, prostě taková hezká a klidná sobota. Protože Marcela nemá svůj počítač, může si sednout k počítači manžela. Potřebuje na facebooku inzerovat nějaké ošacení po dceři. A tak vytváří inzeráty a náhle na ni vyskočí nějaká podivná zprávička. Spíš jen nějaké upozornění na starou nepřečtenou zprávu. Klikne na to. A jede po historii komunikace. Komunikace mezi Dobrodějem a jakousi Kopretinou. U obou jmen jsou krásné ikonky pohádkových postaviček. Mohutný a statečný bojovník a půvabná princeznička. Jenže Dobroděj je přece její Patrik. Je to jeho herní jméno. A ti dva si píšou: „Tak lásko, dobrou noc.“ „Dobrou a zase zítra. V úterý se na tebe těším.“ „Ano lásko, přijedu.“ Ta komunikace je neskutečně dlouhá a Marcele se udělá fyzicky zle. Začne jí bušit srdce, je jí ze všeho doslova na blití. Vypne počítač a běží do ložnice. Pláče, ale zároveň ji popadá neskutečný vztek. Tak ona mu dělala služku a on se jí pelešil s nějakou herní postavičkou.
A Marcele to náhle dochází zpětně. Pořídila si nový účes a šaty, chtěla, aby se Patrik otočil od monitoru a zhodnotil ji, jenže nemohl odtrnout zrak a něco klapal do klávesnice. Byl údajně v bitvě. Koupila ve slevě chlazenou kachnu a nechtěla ji mrazit. Hned, jak přiběhla domů po práci, ji upekla včetně knedlíků a zelí. Naservírovala Patrikovi a donesla mu jídlo k počítači. Snědl ho bez jediného slova a odstrčil talíř. Čekala, že se alespoň podiví, proč udělala tak náročnou večeři, a že třeba i poděkuje. Nic. Žádný údiv natož poděkování. Jako by dostal k večeři chleba se sádlem. Prostě tu luxusní večeři během budování hradu nacpal do pusy jen tak mimoděk. Jakmile začal hrát, dostal se do jiného světa. Ale Marcela to vnímala jen jako hru. Pochopitelně ji ta hra štvala, nemohla tak nějak pochopit to strašné nadšení, ale věděla, že člověk závislosti propadnout může a ten partnerský nezájem přičítala právě závislosti na té konkrétní hře. Co za tím ve skutečnosti stálo, by ji nikdy nenapadlo.
Je neskutečně vytočená, mísí se v ní spousta pocitů. Naštvanost, žárlivost, poníženost, uraženost a touha po mstě. Jako by padla do hluboké studny a topila se, neví co dělat.
Opět se vrací k počítači a začíná pátrat, co je to ve skutečnosti za ženskou. Jaká je milenka jejího muže, který se s ní tahá třeba rok nebo dva. A pátrání přes google přináší výsledky. Z krásné princezny, která s Patrikem coby králem Dobrodějem budovala nové království, se vyklubala obyčejná, nevzhledná, obtloustlá a jednoduchá matka samoživitelka, která kvůli hře odložila své vlastní dítě do péče nuzně žijícím rodičům. Pracovala na vrátnici a celé hodiny v práci jen hrála. Ale pro muže Marcely to byla prostě princezna. Marcela je vzteky bez sebe. Její muž ji prostě vyměnil za herní figurku. Za pouhou iluzi, za imaginární princeznu. Dokázala se ještě vrátit k jejich komunikaci, zjistila, že se opravdu setkávali. Přitom ona bydlela až v Brně, což je skoro dvouhodinová cesta autem. Marně vzpomíná, kdy že byl Patrik přes noc pryč a nemůže si vzpomenout. Je jí špatně. A do toho přijíždí domů manžel s dcerkou. Strhla se neskutečná bitva. Bitva v zájmu pravdy. Nic jiného, už žádné lži a zastírání. Marcela potřebuje vědět, jak to všechno bylo a na čem je. Barákem se ozývá hlučná hádka. A z Patrika vylezlo, že vše už měl připravené. Dokonalý plán, jak Marcelu podvádět a nakonec ji opustit. Nestačí zírat, jak mohla láska k pouhému přeludu zatemnit mozek dospělému chlapovi. Proč toužil odejít za svojí Kopretinou, nedokáže vysvětlit. Ale bude v tom nejspíš jen pouhá pošetilá představa, princezna Kopretina352 má stejné zájmy jako on, že bude konečně konec nějakému nucení do domácích prací a jiných výkonů. Snad představa neskutečně krásného života v prostředí hry. Hry, ve které spolu budou bojovat a budovat a dobývat území. Nic jiného nebudou muset řešit a život se stane krásným.
A Patrik slibuje, že už je všemu konec, že je to minulost. Dodatečně si uvědomil, kam směřuje a zatáhl za pomyslnou záchrannou brzdu. Tu hru už nehraje.
Jenže Marcela už neví, co je pravda a co lež. Patrik předtím zase tak špatný nebyl. Měli spolu jako rodina krásné chvíle, ale… Ne, je odhodlaná darovat manžela své sokyni. Pokud ona řekne, že ho chce, tak on půjde. Je si jistá, že bude Patrik litovat, protože od závislačky na hře, která není schopná se starat ani o vlastní dítě se mu takového komfortu a péče jako od ní nedostane. A vytáčí číslo té povedené Kopretinky. Řádně se představí jako žena Dobroděje, oznámí, co odhalila a ptá se. Dotazy jsou hodně intimní. Kopretina odpovídá zdráhavě. Je možné jí věřit? Nicméně se její tvrzení shodují s tvrzením Patrika. Kolikrát se sešli a kde. Jak schůzky probíhaly. Následuje dotaz stěžejní. „Tak a já se rozhodla, že jestli ho chcete, tak je váš. Pošlu vám ho. On tvrdí, že ho chcete.“ Marcele bije srdce na poplach. Co říká, míní dodržet. Na druhé lince je kraťoučké zaváhání, ale odpověď zní ne. Nechce ho. A Marcela neví, jestli má cítit radost nebo vztek. „Tak tě nechce.“ „To není možný. Chce mě.“ Nevěří Dobroděj.
„Tak si to s ní domluv.“ „To ne, já už s ní být nechci.“
Možná, kdyby ho princeznička chtěla, tak se celá situace rozsekne a má radikální řešení. Takto Marcelu dále tíží pocity zrady, ponížení, zneuctění. Důvěra uletěla do dálek.
