Článek
Může si za to sama
Jím svačinu v nemocničním bufetu a u vedlejšího stolku sedí babička s vnukem, tak ze šesté třídy. Asi ho doprovází na nějaké vyšetření. A já zaslechnu hovor. „…Honza, to je největší šikanér. To jo, ale Bára si za to mohla sama. Furt za ním běhala. Tak co …“ Zajímavé zhodnocení spolužáka. Mohla si za to sama, dvojice už odchází, nevím, co Honza všechno páchá a co provádí té provinilé Báře, která za ním běhala.
To není šikana, to je prý běžná agrese
Jedu autobusem s trojicí žáků. Dva chlapci, tak čtrnáct patnáct let, dívka vypadá s bídou na třináct. S jedním z hochů se drží za ruku, občas se líbnou za ucho, ale celá trojice na sebe nepřetržitě fyzicky útočí. Dívka se vysmekne svému chlapci a strčí ho do náruče kamarádovi. Ten se naštve, zkroutí dívce ruku. Druhý mu vrazí dvě facky. Dívka se opět přitulí, jako by se nic nedělo, ale nejsou pár vteřin v klidu. Divoce na sebe gestikulují, nadávají si. Dívce někdo volá, ona se odvrátí a její přítel ji v tu ránu kopne do zadku. Nicméně děvčeti to asi nevadí, otáčí se na dvojici kluků a dělá psst, asi volá matka. Kluci se začnou mezitím boxovat, jeden se tváří, že dostal zásah, koulí očima. Děvče ukončilo hovor, vrací se. Přitulí se ke klukovi, který ji předtím nakopl, dá mu pusu a všichni se řehtají na celý autobus jako smyslů zbavení, to trvá jen pár vteřin a začnou se kopat do holení a poskakovat. Naštěstí vystupují. Nevím, co si mám myslet, ne, to nebyla šikana, to byla jen agrese, kterou ta trojice na sebe navzájem praktikovala.
Holčička prochází těžkou šikanou, přesto pomoc matky odmítá
Stojím na autobusové zastávce, prší a pod přístřeškem se mnou je ještě maminka s dcerou. Holčička tak ze čtvrté třídy, pěkně oblečená tmavovláska, jen trochu při těle. „Mami, ještě musíme do papírnictví, oni mi vzali pastelky a rozlámali je.“ „Už zase?“ kroutí matka očima. „Proč si to nehlídáš?“ „No já to hlídám, ale přišla Eliška, že mám jít na chodbu, že se mnou chce mluvit učitelka. Jenže učitelka tam nebyla, tak jsem ji chvíli hledala, a když jsem se vrátila do třídy, tak jsem měla na lavici rozlámané pastelky. A taky mi snědli svačinu, ohryzek mi nechali na lavici, chtěli, abych ho snědla a smáli se, že ten banán byl už nahnilej, tak mi ho rozmazali na batoh. A v žákovský mám pětku, že jsem neměla úkol, ale já ho měla, dělaly jsme to přece spolu, že jo, ale Eliška vybírala sešity a ten můj učitelce nedala. Já ten sešit našla dneska v batohu, když jsem se vrátila o přestávce do třídy, ale včera jsem ho určitě odevzdávala.“ „To už není možný. Přeřadím tě na jinou školu.“ „Ne, já nechci, to bude stejný nebo horší.“
Holčičky je mi nesmírně líto, odjíždí s maminkou jiným spojem, než pojedu já. Přemýšlím, proč ji spolužáci nebo spíše spolužačky tak šikanují. Čím vybočuje, co kolektiv na ní tak dráždí. Je trochu buclatější, ale to je mnoho dětí a problémy nemají, je oblečená hezky, ale nijak výjimečně, růžové oblečení jí sluší, je čisté a upravené. Normální běžná a pohledná holčička, která nijak nevybočuje svým vzezřením od normy. Kolektiv musí být nesnášenlivý vůči nějaké jiné její jinakosti. Ve vzhledu to určitě není.
Ne, dneska je opravdu už mezi dětmi tolerance k různým odlišnostem. Samotná nadváha, barva pleti, brýle nebo vada řeči obvykle k šikaně nevedou. Je tam jiný spouštěč, jiná odlišnost, spíš jiný projev, nesmělost, odlišnost v komunikaci, stranění se kolektivu, lepší nebo naopak horší učební pomůcky, větší obliba učitele. Někdy může také parta zkoušet, kam až může dojít a co všechno jí projde.
Oběť šikany, nebo agresorka?
Kolegyně byla předvolaná na kobereček ve škole, protože její dcera je prý silně agresivní, bude mít trojku z chování. Její dcera je přitom hotový beránek, klidná a tichá holka. Pečlivá, šikovná a chytrá. Nikdy s nikým neměla žádný konflikt, nikdy se nehádala, raději ustoupila a myslela si své. A najednou toto. Renáta byla zoufalá, nevěděla, co se děje, ani z Pavlíny nemohla nic vydolovat. Ta se jen stáhla a nemluvila nebo hned brečela. Od učitelky se jen dověděla, že její dcera bezdůvodně napadla dvě spolužačky, jedné rozbila nos a druhé zlomila ruku. Byla v šoku. Prý bezdůvodně, jen vyšla ven ze školy, došla za nimi na hřiště a zaútočila. Tak vypověděly ty dvě dívky. Její Pavlíny, která chodila do sedmé třídy, se nikdo neptal. Dívky přinesly potvrzení od lékaře a Pavlína odkývala, že jim to způsobila ona. Až později doma z dcery vytáhla celý příběh. Do zvonění tehdy zbývalo pár minut a třídní šašci Vojta a Adam vyběhli před tabuli a začali se nějak předvádět, jenže Pavlína si chtěla připravit na lavici učebnici a sešit, ale ten nemohla v batohu zaboha najít. A tak hrabala s hlavou skloněnou do báglu a kluci tam mezitím předváděli nějaký výstup, všichni se prý smáli na celé kolo, jen Pavlínka nic neviděla. Vešla učitelka, třída zmlkla a za chvíli se jí zeptala Sofie, která s ní seděla v lavici: „Hele, víš ty vůbec, s čím si házeli?“ Nevěděla. Ona je vůbec neviděla, měla hlavu zanořenou do batohu. Zavrtěla hlavou, že neví. „No to sem si mohla myslet. Ty nejsi Pavlína, ale jen hloupá Pipina.“ A o přestávce Sofie všem vylíčila, jak je Pavlína hloupá, že netuší, co ti kluci měli v rukách. Marná byla obhajoba, že je neviděla. Prostě nevěděla, co to bylo, tak byla pro ostatní hloupá. A od té doby jí nikdo neřekl jinak než hloupá Pipina a dělali si z ní legraci. „Hele, Pipino, víš, jak se dělaj vůbec děti?“ Smích. „To se jí neptej, myslí si, že ji přinesla vrána a kluky nosí čáp.“ Smích. „Pipino, už ses líbala?“ Smích. Prošel Adam. Nech ji bejt, Adélo, dyť je to jen Pipina. A Pavlínka už byla nešťastná. Čelila tomu výsměchu každý den. Až v pátek nastal zlom. „Pipino, my tě teda trochu poučíme, přijď z jídelny na školní hřiště.“ Děla Sofie. Pavlína šla. Stály tam obě, opíraly se o fotbalovou branku a začal výsměch a pohrdání. A když Adéla vytáhla z kapsy krabičku kondomů a smála se přímo Pavlíně do očí, že netuší, co to je, tak Pavlína snad po stopadesáté řekla, že ví, co to je, ale že kluky neviděla, přesto spolužačky výsměch stupňovaly, tak se v ní cosi vzepjalo. Sofii udeřila pěstí přímo do obličeje a druhou ranou sejmula Adélu, která padla tak nešťastně, že si o fotbalovou branku zlomila ruku.
Oběť dlouhodobého výsměchu a šikany prostě zvolila nepřiměřenou fyzickou obranu. Jenže to ve škole nikdo nezkoumal. Nikdo se jí na nic neptal. Pro celou školu byla agresorkou jen ona, nikdo ani netušil, jaký výsměch prožívá celé týdny. A právě proto, že šlo o choulostivou scénku s provokativním pohazováním krabičky kondomů mezi spolužáky, tak se Pavlína nechtěla svěřit ani matce.
Ano, i zdánlivý agresor může být obětí šikany. Mohou v něm bouchnout saze po delší době, kdy už odmítne snášet své utrpení. Není to jednoduché posoudit.
Za šikanu si nikdo nemůže sám, ačkoliv se může jiným zdát, že se choval nevhodně. Nikdo nemá právo druhému ničit jeho školní výbavu, jíst jeho svačiny a vysmívat se mu. Vše by měla řešit v první řadě škola, není žádná ostuda se ozvat. Vypořádat se se šikanou vlastními silami, jako to učinila Pavlína, je nevhodné. Ideální je se svěřit nejbližší rodině nebo podat vysvětlení přímo ve škole, případně problém řešit online. Nikdo se nemusí stydět ani za zdánlivě intimní důvody své šikany. Šikanu je třeba řešit ve spolupráci se školou. Je chybou oslovovat přímo označeného šikanátora nebo jeho rodiče. Vše se může obrátit proti vám. Dítě, které se bojí zhoršení svých podmínek v kolektivu, je už možná v koncích, a přesto, že vás žádá, abyste případ neřešili, volá jasně o pomoc. Jen se bojí dalšího vývoje, který už mnohdy ani horší být nemůže. Je třeba jednat a dítě ochránit.
Zdroj:
https://www.faceup.com/cs/whistleblowing-slovnik/sikana
https://www.linkabezpeci.cz/-/jak-postupovat-kdyz-je-moje-dite-ve-skole-sikanovane
