Rozebírali trosky svých domů a plakali u toho. Jejich ves umírala, rodila se jaderná elektrárna

V jižních Čechách, tam, kde dnes stojí elektrárna Temelín a do nebes vypouští své páry ze čtyř věží, bylo kdysi šest vesnic. Nebyly to obce velké, poslední léta jim moc nepřála a obyvatel ubývalo. Ti, kteří zůstávali, byli většinou staří usedlíci, kteří místo milovali a nechtěli ho opustit, ačkoliv neměli kde nakoupit, škola dávno nefungovala a dopravní obslužnost byla mizerná. Milovali svůj domek, kde se třeba narodili už jejich rodiče, pracovali na zahrádce, která jim dávala každoročně úrodu ovoce a zeleniny, chovali hospodářská zvířata.

Jaderná elektrárna začala vznikat v roce 1986 a vysidlování obcí nebo samot, které se ocitly v chráněné zóně do jednoho až dva kilometry, trvalo 15 let. Vysidlováno potkalo celkem asi pět set lidí. Z map zmizely osady Temelínec, Březí, Křtěnov, Podhájí, Knín a Jaroslavice.

Po nějaké vsi zůstala v místě pouze kaplička, jinde nic, ale třeba po Křtěnovu, který se nacházel přesně v místě dnešní elektrárny, se zachoval hřbitov i s kostelem.

Většina starousedlíků byla z nuceného stěhování zdrcená. Byl to jejich domov, dům vydřený vlastníma rukama, studna vlastnoručně kopaná, třešeň, která každý rok dala bohatou úrodu, koza, která měla jméno, slepice a králíci. Ocenil se dům a bylo vyplaceno odstupné. Nic nedokázalo nahradit lidské vazby. K obci, sousedům, k domu, zahradě nebo hospodářským zvířatům.

Náhradní bydlení bylo pro některé lákavé. A někteří brali tuto nabídku jako spásu. Ano, byli staří, neměli se o koho opřít a stálé shánění otopu, vytápění domku, který jim kolikrát už skoro padal na hlavu, problémy s vodou, nedostupnost nákupu v obci a k tomu pocit bezmoci. Ti šli rádi a přidělený byt, jak se tehdy říkalo první kategorie, v nějaké přilehlé větší obci vnímali jako spásu. Měli teplo, vodu a obchod nedaleko.

Jenže v obcích bydleli i lidé, kteří sotva pár let před tím, než se dozvěděli o plánu bourání vesnice, svůj dům přestavěli a zrekonstruovali. Bylo jim do pláče. Stále věřili, že když se pár let nic neděje, že se třeba od plánů ustoupí, stále doufali. Od oznámení zdrcujícího ortele, počítali jara. Jako by se o svůj sad začali starat až v den, kdy se doslechli ten zdrcující ortel. Stromy ošetřovali už léta, ale potom už měli v hlavě konec sadu… Konec všeho. Říkali si: „Ano, tak letos je to čtvrtý rok.“ A byli vděčni za každé nové jaro, kdy ještě nebyla zkáza nevyhnutelná. Jenže energetici se každým rokem ozývali a byli čím dál více neodbytnější. Tlačili na vystěhování. I ti nejvěrnější svému místu byli nuceni odejít. Na vlastní oči mohli být svědky toho, jak bagry ničí jejich stavení, jak ze sutin trčí téměř nové trámy a válí se v zemině rozbité vybavení jejich domu, které nešlo odstěhovat.

Pan Josef Božovský vzpomínal, jak v roce 1992 dostali obyvatelé obce Knín zajímavou nabídku předkupního práva na demolici. Využil ji a nebyl sám. Pro mladší to byla nabídka lákavá, obzvlášť když nechtěli využít přestěhování do bytu v paneláku, ale chtěli stavět nový dům někde jinde. A tak se pan Josef dal do práce. Ze sutin bral cihly, trámy a další stavební materiál, se kterým počítal, že ho využije ke stavbě nového domu. Plakal u toho, vzpomínky mu rvaly srdce. Z prachu vyvstávaly drobnosti, které vypovídaly o zkáze, ale vydržel a nelituje. Postavil dům v Dříteni. Zhodnotil tak jak vyplacené peníze za dům, tak i materiál.

Pan František Kureš žil v Březí se svými rodiči. Pamatuje si, jak se začalo mluvit o tom, že v místě jejich obce bude stát elektrárna. V té době ale mnozí ještě dostavovali nové domy a ta zpráva pro ně musela být přímo strašná. On tam s rodiči vydržel ještě pět let od začátku vystěhovávání, potom se přestěhovali do paneláku v Týně nad Vltavou. Prý je tam přinutili koupit si byt 3+1 za 90 tisíc z peněz utržených za zabavení domu. Zatímco na vsi měli hospodářství, scházeli se sousedy a vedli naplněný život, v paneláku se rodiče uzavřeli a tesknili. Matka onemocněla a otec zemřel.

Úplně absurdním bylo nařízení, že každý musí svůj barák před demolicí uklidit a vyčistit. Lidé tak zametali smetí a drhli, co mohli a vymetali z půd usazené pavučiny. Báli se, že jinak dostanou o třetinu peněz méně za výkup nemovitosti.

Své domy uklízeli všichni, i ti, kteří se nejprve smáli. Báli se, aby jim nebyli kráceni na vyplacení. Nábytek, který nebyl uznán k přestěhování, byl naházen na hromadu a zapálen. Hořely skříně, police, postele… Černý dým stoupal k nebesům a stařenka z Březí, která byla ten den zrovna vystěhovaná ze svého domu a viděla plápolající ohně v okolí, si řekla, že když potká člověka něco, co nemůže změnit, je lepší nechat to všechno osudu. Kdysi, jako malá holka, tuto moudrost vyčetla z knížek. Tehdy se bála, že jí rodiče přistihnou, jak čte po nocích se svíčkou. Celý život měla rčení uložené někde v hloubi paměti. Nyní vyvstalo na povrch. Stařenka se otočila od obrazu zkázy a kráčela vstříc novému osudu.

Panu Bartuškovi bylo v době vystěhování okolo 40 let. Měl nový patrový dům, za který dostal 400 tisíc korun. Z domu si nesměl odvézt ani běžné domácí zařízení jako bojler, elektrický sporák nebo čerpadlo na vodu. Před vystěhování byl úředníky ještě donucen olištovat nový koberec. A jak je vůbec možné, že pan Bartuška získal stavební povolení, když už muselo být jasné, jak to s oblastí vypadá? Pan Bartuška to nechápe a to není jediný, kdo povolení získal a záhy mu dům zbourali.

Paní Mravcová do poslední chvíle nevěřila, že se opravdu bude muset vystěhovat. Věřila ministru Dlouhému, že výstavbu dokáže zastavit. Ten záhy obrátil a její dostavbu začal hájit. Zdenka Mravcová si do bytu, kde dnes žije, dokonce pořídila žaluzie, aby to strašidlo, jak elektrárnu nazývá, vůbec neviděla.

Nejlépe se s celým procesem vystěhování srovnali asi mladí, kteří se rozhodli postavit nový dům v jiné obci. Peníze, které dostali za vykoupené stavení v jedné z dotčených obcí, pomohly do začátku, stejně tak jako materiál, který si mohli za poplatek odvézt ze svého vlastního rumiště. Nejhůře, přinejmenším po psychické stránce, na tom byli staří usedlíci, kteří na životě ve své obci, ve svém domě doslova lpěli. Jim se život zhroutil. Podle výpovědí dalších obyvatel část z nich zemřela zanedlouho po vystěhování, jiní dlouze a hluboce truchlili a tesknili nad ztraceným domovem.

Temelínec, Březí, Křtěnov, Podhájí, Knín nebo Jaroslavice. Na území těchto bývalých vsí není vstup zakázán. Po domech nezůstala ani památka, nic, co by vesnici připomínalo. Snad jen nějaká kaplička, která byla ušetřena bourání. Můžete se zde projít, vstup není zakázán. Budete mít divný pocit. Není to ani les, louka nebo pole. Občas se tu nesmyslně klikatí pozůstatek nějaké staré silnice a celá oblast je zarostlá nálety, ze kterých se snaží vzdorovitě vytahovat své koruny ovocné stromy. Na jaře bohatě kvetou a v létě jsou obsypané třešněmi, jablky, hruškami. Na podzim se na jejich větvích lesknou krásné modravé švestky. V těch místech byly kdysi zahrady domů nebo nějaký sad. Občas uvidíte i přerostlý ozdobný keřík nebo zplanělé růže, pivoňky a kosatce. Kdyby všude tak radostně nezpívali ptáci, byl by to smutný pohled na místo, odkud byl vyhnán lidský život. Zde přebrala velení příroda.

Zdroj:

https://lideodtemelina.cz/wp-content/uploads/sites/11/2021/02/Lide-od-Temelina-e-kniha.pdf

https://cs.wikipedia.org/wiki/Temel%C3%ADnec

https://www.idnes.cz/ceske-budejovice/zpravy/temelin-jaderna-elektrarna-stehovani-historie-cez.A170721_2340099_budejovice-zpravy_jbr

https://budejovice.rozhlas.cz/museli-vymest-cely-dum-pak-jim-ho-zborili-po-vesnicich-u-temelina-nezbylo-skoro-7039199

https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C5%99t%C4%9Bnov_(Temel%C3%ADn)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Podh%C3%A1j%C3%AD_(Temel%C3%ADn)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kn%C3%ADn

https://www.idnes.cz/cestovani/po-cesku/jak-temelin-rozvalcoval-malebne-jihoceske-vesnicky.A060126_131308_igcechy_tom

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jadern%C3%A1_elektr%C3%A1rna_Temel%C3%ADn