Daroval svůj byt za života, později hořce litoval

Petr byl milý, společenský. Rád se bavil a miloval život, ženy a děti. Jeho manželky byly čím dál tím mladší a mladší, až se najednou ocitl po třetím rozvodu. Jeho byt byl jeho hrad, dostal ho kdysi přidělený od podniku, pracoval na uranu, a ačkoliv byl obyčejný dělník, žil v krásném velkém bytě. Z bytu vyhnal i poslední, třetí, manželku s dětmi. Táhlo mu na padesát, ale stále měl pocit, že mu svět leží u nohou. Měl rád ženy a také děti. To ano, ale ženy měl nejraději ty nejmladší, tak okolo sedmnácti let a děti miloval všechny bez rozdílu. Péči jim také věnoval stejnou. Pár cukrblíků uměl udělit dcerce kolegy, kterého potkal s holčičkou v kočárku na procházce, stejně tak jako vlastní dceři.

A protože byl Petr už v uranovém důchodu, byl zvyklý, že jeho poslední žena táhne veškeré náklady na bydlení i živobytí, vůbec ho zřejmě nenapadlo, že po tom, co ji vyhnal, měl platit poplatky spojené s užíváním bytu. Už poslední roky společného soužití se mu pracovat nechtělo, jak říkal, já se nadělal už dost, teď je to na tobě. Tehdy mu nebylo ani padesát.

A dluh rostl. Petr byl ale spokojený, nikdo neomezoval jeho eskapády s děvčaty o třicet let mladšími. Po vyhnání manželky s dcerami ještě oběhl sousedy a nechal si podepsat, že jeho žena s dětmi odešla a nechal si snížit zálohy, které se platily podle počtu osob v nájemním bytě. Stejně neplatil.

Přišla nová láska, nové miminko. Vše se seběhlo rychle, pár měsíců, ale tak jak láska přišla, stejně tak rychle vyprchala. Svůj byt uchránil, s partnerkou se tentokrát nesestěhoval.

Dluhy už vyrostly do astronomických výšin a město začalo jednat. Ačkoliv by poslední ženu raději zabil, než by přistoupil na směnu jednoho velikého bytu za dva menší, tak nyní už neměl jinou možnost, jak si zachránit slušné bydlení. Souhlasil s výměnou za menší byt. Byty tehdy ještě nebyly v osobním vlastnictví.

Přestěhoval se do menšího. Vždyť jednomu pěkné 2+1 o 60 metrech čtverečních přece stačilo. Jenže přišel prodej bytů do osobního vlastnictví. Kde by na to sebral. Co dostal z hornické penze, bylo rázem pryč, stačil všechno utratit a rozfofrovat, pracovat už nechtěl. Po ženě, kterou vyhnal, mu zůstalo i auto, veliký krásný byt nedovolil směnit za dva malé, vyhrála jeho síla, agrese. Nájem městu i ostatní náklady už platil, došlo mu, že nemůže jinak. Jenže na koupi bytu neměl ani těch požadovaných 40 tisíc.

Půjčil si v bance. Dal splátku na byt a ostatní peníze opět rozfofroval. Prostě si prý jen tak trochu užil. Je pravda, že tehdy z peněz koupil i dcerám kalhoty a plyšáka pikaču. Pak přišel požadavek na další splátku… jenže nebylo už z čeho brát. Všichni z domu už měli byty koupené, jen on ne. A partaje na něj začaly vyvíjet tlak. Petr měl dluh, ale byt neměl. Celá situace kolem splátek se začala zamotávat a ani sám Petr neuměl vylíčit přesný průběh. Jedno je jisté. Ten byt koupit potřeboval, ale neměl na něj. První půjčku rozfofroval a druhou už mu nikdo dát nechtěl, protože byl dlužník.

A tak si milý Petr vzpomněl, že před nějakým časem se jedna z bývalých manželek chlubila restitucí. Potřeboval na koupi bytu v té době asi 40 tisíc. A bývalka byla mazaná. Půjčím (možná řekla i dám, nevím) ale přepiš okamžitě byt na naši dceru. A Petr tak učinil. Byt byl od té doby Karolíny. Petr tam měl jen užívací právo břemene. To znamená, že v bytě mohl bydlet do své smrti.

Karolína byla hezká holka a pro práci se nenarodila. Staral se manžel a Karolíně padaly nemovitosti doslova do náruče. V Praze už měla vilku po babičce, v Krkonoších pěknou chatu po tetě, bydlela na vsi v domě svého dědečka, který odešel do pečovatelského domu. Mysleli na ni všichni. Spadl jí nyní do klína i otcův byt. Karolína prý ale byt nutně potřebovala. Domek na vsi, ve kterém žila, potřeboval rekonstrukci. Jenže to ještě její táta nevěděl.

Petr už nebyl takový jako zamlada. Už neřádil, mladé ženské nevyhledával. Myslel si, že určité přátelství dokáže navázat s Karolínou, které daroval byt. Jenže Karolína neměla zájem. Telefon vždycky típla, esemesky nechávala bez odpovědi a na zvonění u domu nereagovala. Tvářila se, že není doma.

Do sedmdesátky už moc nezbývalo a Petr si našel novou známost. Poprvé to nebyla mladá holka, ale žena v jeho věku. Ano, holky se na něj už nelepily, už nevypadal jako za mlada, už nesršel humorem, už přišly zdravotní problémy. Na ty byla dobrá Hana. Přistěhovala se. Tedy ona byla na dně, syn ručil za jakousi půjčku jejím bytem, až skončila na ulici. Petr ji sebral a dovedl si ji domů. Hana vařila, starala se, ošetřovala. Petrovi došlo, co provedl. Ne, vůbec si neuvědomil, že tím, že byt nechal přepsat jen jednomu ze svých šesti dětí, ostatní zazdil. Začal myslet na Hanu. Na tu, která o něj pečuje, protože on už není tím, kdy kdysi byl. Už je rád, že je doma, už nelítá za holkama, už se konečně změnil.

Petr dostal infarkt. Uvědomil si, že na světě nemusí být věčně, že pokud by zemřel, co by bylo s jeho Hankou, která se o něj už několik let stará. Dcera Karolína je nevděčná, má kde bydlet, kromě toho má ještě jiné nemovitosti. Ale co jeho Hanka? Půjde snad na ulici, kdyby umřel? Zamyslel se i nad tím, jak vyhnal třetí ženu i s dětmi. Potkal ji a řekl i před Hankou: „Kdybych nebyl blbec, byly bysme spolu do teď.“ Pousmála se, kývala.

Už věděl, že neudělal dobře s darováním bytu. Mrzelo ho to. Karolína byla nevděčná, stranila se mu, styděla se za něj. Chtěl se bránit. Začal jednat o odvolání daru.

Petrovy zdravotní problémy se začaly prohlubovat. Onkologické onemocnění bylo odhalené v pozdní fázi, Petr odmítl léčbu. Jednání o odvolání daru se vleklo. Vůbec nepostupovalo a Petrův stav se zhoršoval. Už ležel na paliativní péči a volal k sobě děti. Přišly jen ty z posledního manželství. Ani Karolína, jediná dědička, která shrábla vše po nepovedeném otci, se neukázala. Ani v poslední chvíli jeho života, ani přesto, co od něj získala, za tátou nepřišla, ačkoliv ji prosil. Těm dětem, které dorazily, sdělil, že ho mrzí, že jeho byt je pouze Karolíny. Čekaly, že řekne, že ho mrzí, že jediné dědictví, které je po něm možné, už za života přepsal na jednu ze svých potomků, na Karolínu, že ho mrzí, že oni nemají nic. Jenže on řekl, že ten byt měl patřit Haně. Věděly, že se o něj Hana poslední roky starala, ale kdyby nebyl takový, jaký byl, starala by se o něj stejně, nebo lépe jejich máma. Že ho nenapadlo, že je z bytu, daleko většího a krásnějšího, kdysi vyhnal, že musely vyrůstat ve skrovných podmínkách na pár metrech čtverečních. Že jejich mámu tehdy surově bil, a kdyby s nimi neodešla, možná by mohla být už po smrti.

Petr zemřel. Hanka nakonec nemusela jít na ulici, měla už nárok jít do pečovatelského domu. Žádost měla podanou už spoustu let. Karolína měla byt k dispozici. Obratem ho prodala za několik milionů. Ostatní potomci neměli nic.