Článek
Společné stolování, společné vyměšování.
Zatímco společné stolování přežilo jako společenská událost do dnešní doby, společné vyměšování je akt naprosto nepředstavitelný.
Společné vyměšování si dnes už nedokážeme absolutně představit. I v domácnosti, kdy se všichni velice dobře znají potřebuje každý k tomuto účelu soukromí. Představa že je v jedné místnosti dlouhá kamenná lavice s otvory mezi kterými nejsou přepážky a v místnosti sedí více osob, které naprosto beze studu vylučují a přitom ještě společensky konverzují je naprosto nepřijatelná.
Společné latríny
Ve starém Římě byly společné latríny naprosto běžnou záležitostí. Do místnosti na společnou lavici s otvory se vešlo třeba třicet lidí zároveň. Seděli velice blízko sebe, možná se při sezení i dotýkali navzájem a při tom si povídali. Místnost mívala nízkou střechu a malá okna. Panovalo v ní příšeří a zápach. Ten, kdo ve tmě netrefil přesně na odpadní díru znečistil lavici, úklid byl v nedohlednu. Veřejné záchody, kterým se říkalo foricae bývaly napojeny na veřejné lázně a pod latrínou protékala odpadní voda z lázní a odnášela výkaly. Společný záchod byl veřejný a hojně používaný.
Soukromé latríny
Boháči měli latríny soukromé nad vlastní žumpou. Hojně také využívali nočníky, které jim vynášeli jejich otroci. Žumpy se musely často vybírat, na práci byli najímáni speciální pracovníci – stercorraii. Bohatí raději zaplatili za vynesení žumpy, než aby ji nechali připojit k veřejné kanalizaci. Proč? Z žumpy pochopitelně táhl zápach, proto také často dávali přednost nočníkům, ale z individuální žumpy nemohli vylézat potkani nebo hadi, což se běžně stávalo na toaletách veřejných, připojených na kanalizaci. Takové kousnutí hlodavcem, nebo pavoukem či uštknutí hadem do zadnice bylo pro šlechtu naprosto nemyslitelné.
Bohatí chudým…
Římané z vyšších vrstev, za stavbu foric zaplatili, ale na tato místa obvykle nevkročili. Stavěli je pro chudé a zotročené. Rozhodně to nebylo ze soucitu. To oni se nechtěli brodit po kolena ve výkalech po ulicích. Římská elita považovala veřejné záchodky za nástroj, který splachoval špínu plebejců z jejich dohledu. Ačkoliv bylo v římských lázních běžnou praxí vytesávat do kamene jméno dobrodince, který zaplatil za stavbu, na stěnách záchodů žádný takový nápis není. Se záchody nejspíš nikdo spojován nechtěl být.
Zahodit stud, usednou a vytřít
Špína a zápach, ale nebylo zbytí, bylo třeba odhodit stud a odskočit na záchod. Doufat, že vás do zadnice nehryzne potkan, nesednete do nějaké neplechy, která tam zůstala po předchozím uživateli a když budete mít štěstí na dobrého souseda na druhé díře, tak dobře popovídáte.
Po velké potřebě se dnes utřeme papírem. Máme měkký trojvrstvý nebo snad čtyřvrstvý, navoněný, s obrázky. Běžný standard. Ale jak to bylo tehdy? I po použití veřejné toalety se utírali. Papírem? Kdepak! Před sedací dlouhou deskou byl vytesaný mělký žlábek, kterým protékala voda. K utírání byl určen klacek s upevněnou mořskou houbou. Po vytření ho každý opláchl ve žlábku a byl hned k dispozici dalšímu uživateli. Předání různých onemocnění či parazitů bylo snad jasné. V té době o nich ale lidé neměli ani zdání. Pro nás je to nepředstavitelná situace.
Alternativa toaletního papíru.
Lidské výkaly – hnojivo
Odpad z žumpy byl využit jako hnojivo, což je dneska už také nemyslitelné, ale tehdejší farmáři lidské výkaly ke hnojení běžně využívali. Splašky z veřejných latrín většinou končily v řece. Jenže vodu z řeky v jiných oblastech využívali k běžným účelům. Běžně v ní prali, vařili z ní a pili ji.
Dnes představa společných latrín působí na všechny poněkud hrůzně. Doba pokročila a každý vyžaduje na WC své soukromí a klid. Kabinky jsou stavebně oddělené, vyhrazené mužům nebo ženám. Na školách vznikají i záchody pro jiná pohlaví.
Přesto mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že i nyní jsou pracoviště, kde je záchod společný. Vejdete do místnosti, míjíte umyvadlo a vcházíte ke dvěma kabinkám. Kabinka kryje nohy tak kus nad kotníky a zhruba půl metru nad hlavu. Sedí vedle muž? Nebo žena? Všechny pachy a zvuky jsou společné. Mezi vámi jakási papírová zástěna. Připadáte si trapně, ale není zbytí. Potřebu je třeba vykonat. Nejste šlechta, nemáte nočník a sluhu, nemáte žádnou soukromou latrínu, zbývá jen ta veřejná latrína pro plebs. Musíte být rádi za tu malou zástěnu. Do hovoru vám s nikým není. Společenské normy jsou už jinde, bohužel vybavení ne.
