Článek
Šedé fasády, předepsaný pořádek a zdánlivý klid. Tak vypadala Praha v polovině osmdesátých let, v době tak zvané normalizace. Socialistická společnost byla oficiální propagandou prezentována jako bezpečné a harmonické místo, kde zločin prakticky neexistuje. Média byla kontrolovaná státem a informace o kriminálních činech se zveřejňovaly snad jen v případě, že se po někom pátralo. Na povrch se tak zdálo, že je vše v naprostém pořádku, pravda byla taková, že i v té době se pochopitelně dály těžké zločiny, ale zůstaly utajeny veřejnosti. Je pravda, že lidé byli tehdy klidnější a nebezpečí nevnímali. Propaganda nesla své ovoce. Žádná hysterie, žádný strach.
Až tento případ, který se dostal do novin a do televizních zpráv, rozvířil mezi lidmi obrovské obavy a strach. Pro tehdejší obyvatele Prahy to byl doslova šok. Noční vražda mladé dívky vyvedla Pražany z klidu. Už jim ulice nepřišly tak klidné a bezpečné, začali se bát. Ženy se cestou domů z odpolední šichty ohlížely a pozorovaly okolí. Pokud musely absolvovat pěší návrat domů z nějakého společenského posezení setmělými ulicemi, byly rády za mužský doprovod.
OBĚŤ
Ludmila Pražáková se narodila v létě roku 1963. Když ji maminka čekala, lékaři ji varovali, že díky její oční nemoci sítnice jí po porodu hrozí oslepnutí. Paní Pražáková neváhala. Po miminku toužila a vzdát se ho nechtěla. Záhy po narozeni dcerky skutečně oslepla, nikdy ovšem svého rozhodnutí nelitovala. Matku Eleonoru s dcerou Ludmilou pojilo silné pouto. Byly spolu jako dvě sestry. Ludmila se stala očima své matky, věděla, co její maminka obětovala, aby ji mohla přivést na svět.
Jejich rodina tehdy bydlela ve Vršovicích. Otec byl pracant, snažil se rodině zabezpečit slušný život. Ludmila byla podle matky mírná, klidná a přátelská. Vyučila se prodavačkou a pracovala v Bílé labuti. Ani v práci s ní nebyly žádné problémy.
Po práci se Ludmila ráda bavila. S partou kamarádů jezdila na čundry do přírody, v zimě se scházeli s kytarami v hospodách. Měla jemnou tvář a pro svou milou povahu byla velice oblíbená. V partě měla přezdívku Panenka. Byla veselá a bezstarostná a měla život před sebou. Snad už i přemýšlela o budoucím partnerovi, v té době se dívky jejího věku už běžně vdávaly.
Ludmila byla jako dcera velmi zodpovědná. Dobře věděla, jak se o ni maminka bojí. Vždy byly domluvené, kdy se vrátí, pokud jí to nevycházelo, zavolala domů aby maminku uklidnila zprávou, že přijde později.
Žena, která se v té době učila na aranžérku a měla praxe v Bílé labuti si na prodavačku Ludmilu vzpomíná. „Byla to milá, drobounká holka.“ Nechala se slyšet nedávno na facebooku. Také prozradila, že informace, které se dostaly na veřejnost, byly prý dost zkreslené. Údajně se mluvilo o tom, že vrahem byl kluk, se kterým se rozešla a on to neunesl. Pokud by to byla pravda, tak je k zamyšlení, jestli veřejnost nebyla záměrně klamána a konejšena. V případě přímé vazby pachatele na zavražděnou, by pravděpodobně veřejnosti nebezpečí nehrozilo. V případě náhodného a neznámého pachatele, by tomu bylo naopak.
Šlo opravdu o úmyslné mlžení za účelem zachování klidu a nepodněcování k obavám a strachu? V té době by to bylo celkem pravděpodobné. Občané socialistického státu měli mít pocit, že jsou v bezpečí.
VRAH
Prostoduchá mlátička. Tak označil pachatele vyšetřovatel Markovič.
Jaroslav Kadlec, vrah. Podle odborných posudků primitivní psychopat s antisociálními a agresivními rysy s výrazným komplexem ve vztahu k ženám. V době činu mu bylo pouhých 29 let, přesto působil mnohem starším dojmem. Snad kvůli své pokročilé čelní pleši, díky které měl velkou část hlavy bezvlasou. Tehdy snad připomínal muže čtyřicetiletého nebo staršího, dnes bychom mu hádali ještě více. Kromě své výrazné čelní pleše nebyl ničím zajímavý, ale ani nechutný nebo odpudivý. Prostě jen obyčejný muž s kulatou holou hlavou.
V rodině se cítil přehlížený, rodiče dávali přednost bratrovi a ve škole ho odstrkovali. Všude stál stranou. Vytvořil se u něj hluboký komplex méněcennosti. Prý o něj žádná slušná dívka nikdy neprojevila zájem a nedokázal se nijak normálně seznamovat. Prý měl na ženy smůlu.
Pracoval jako pomocný dělník v novinářských závodech Mír na Václavském náměstí. Práci měl jednoduchou, kvůli jeho omezeným schopnostem. Nebyl nijak vzdělaný, ani inteligentní. Rád pil, alkohol ho zbavoval zábran a on se měnil v dotěrného člověka. Často v opilosti obtěžoval ženy a jejich odmítání nemohl skousnout. Postupně je začal nenávidět a vytvořil si falešný obraz slušných žen. Podle něj byly namyšlené a kruté, protože jím opovrhovaly. Ve Vršovicích byl známou postavou. Obcházel hospody a vnucoval se do společnosti hostů. Nikdo ho ale nechtěl přijmout mezi sebe. Ženám se vtíral, posílal jim panáky, ale ony se mu raději vyhýbaly. Byl vlastně stále jen odmítán nebo přímo z hospody vykázán pro své dotěrné chování.
Jen procházela. Byl jako šílený, asi by ji zabil
Františkánskou zahradou v listopadu 1984 procházela jednašedesátiletá žena. Byl to pouhý necelý měsíc před krutou vraždou Ludmily. Zaútočil na ni tvrdě, nečekaně a zezadu. Hodil ji do křoví. Paní Langrová měla veliké štěstí, rychle jí přispěchali na pomoc dva muži, kteří si incidentu povšimli. To už ji Kadlec rdousil a kdyby nezasáhli, zřejmě by ani nepřežila. Museli ho z ní doslova sundat.
Fatální chyba tehdejší VB
Svědci a zachránci paní Langerové odvedli Kadlece na stanici VB. Jenže on vše popíral, vehementně lhal, tvrdil, že se jen opil a když procházel zahradou, dva neznámí muži ho chytili a odtáhli na policii. On o žádné ženě nic neví. Přece není žádný vrah ženských. A příslušníci na stanici jeho skutek zhodnotili jako omezování osobní svobody. Jenže paní Langerové šlo tehdy v listopadu 1984 opravdu o život. Kadlec zůstal volný. Šel jen na záchytku. Dál mohl pít a napadat ženy. Fatální chyba stála asi o měsíc později život mladičké Ludmily.
Proč se přiklonili muži zákona raději k prolhané výpovědi opilce a nevěřili dvěma slušným svědkům? Byli už na své služebně znaveni prací, nechtěli si přidělávat starosti, nebo je snad Kadlec opravdu přesvědčil o své nevině?
Důvěryhodně nepůsobil ovšem ani od pohledu
Pokud pachatel oběť rdousí, měl by být jeho čin vyšetřován jako pokus o vraždu. Tak se později nechal slyšet vyšetřovatel Markovič.
Městem chodil Mikuláš a Ludmila šla domů sama. Nebála se. Snad kdyby s ní šel anděl, nebo dokonce čert…
Přišel prosinec a ten den městem chodili čerti s Mikuláši a anděly. Ulicemi zvonily řetězy a ozývaly se vzrušené dětské hlasy. Ludmila, neboli Panenka, seděla s partou přátel v hospůdce. Nechtěla, aby se o ni maminka moc bála a raději se vydala domů dříve. Její parta ještě pokračovala, a tak se vydala sama.
Navíc už měla v hospodě nepříjemný zážitek. Večer se tam objevil Kadlec a opět obtěžoval hosty. Zval ji na panáka. Bylo jí to velice nepříjemné, nikdo ho nechtěl přijmout mezi sebe, nedalo se s ním rozumně mluvit, a tak parta zakročila a vtíravého Kadlece odehnala.
Podivín skrytý v křoví
Odploužil se pryč, ale byl ten večer nabuzený. Došel do těsné blízkosti domu, kde mladá Lída s rodiči bydlela a zalezl do křoví. Po chvíli kolem procházela pejskařka Zdena Černá a její kokršpaněl se na roští zuřivě rozštěkal. Paní ho musela pevně držet na vodítku, aby do křoví nevběhl. A náhle se z roští vynořil dobře známý Kadlec. Požádal pejskařku o připálení cigarety, ona zrovna totiž kouřila. Dobře ho znala a věděla, o koho se jedná. Byl prostě profláknutou místní osůbkou s nedobrou pověstí. Bylo na něm znát, že hodně pil. Zdena ho znala, i ji kdysi otravoval. Ten den, či spíš už noc mu připálila cigaretu a pokračovala svojí cestou.
Přepadl ji, stiskl… a mohl být konec. Kdyby…
V té době se už k domu v Rybalkově ulici blížila mladá Ludmila. Šla sama. Nebála se, žádné nebezpečí necítila. Vešla do průjezdu jejich domu a zamířila ke schodišti, které vedlo k jejich bytu. A náhle přišel nečekaný útok. Útočník se schovával buď přímo v průchodu, nebo snad rychle přeběhl z ulice. Snažil se dosáhnout svého. Toužil po Ludmile jako po sexuální oběti. Silně ji uchopil a Lída vykřikla. Jak ji silně sevřel, došlo u něj k předčasnému vyvrcholení. Už neměl zájem o svůj sexuální objekt, pustil ji a nejspíš by odešel, jenže oba padli na zem a Ludmila ho poznala.
Ta věta, ta jedna věta…
A pak vyřkla cosi, čímž spustila lavinu prudké nenávisti. Dotkla se ho na jeho nejcitlivějším místě, strašně ho ponížila, když mu do tváře vmetla jeho selhání. Vůbec jí nedošlo, že ten obtížný a primitivní opilec, který se nechutně všem vtírá a obtěžuje štamgasty hospod, ale hlavně ženy, ta zpitá a hloupá nula, kterou každý opovrhuje, může být smrtelně nebezpečná. Urazila ho, ponížila a bez obalu mu to svojí větou vmetla přímo do jeho obličeje. Tou jedinou větou, která se vysmála jeho selhání si nad sebou podepsala ortel smrti.
Ponížení a zesměšnění udělalo z Kadlece zuřivého násilníka. Popadla ho vlna šílené nenávisti, vstoupila do něj vražedná síla. Ludmila už byla na odchodu, ani ve zlém snu ji nenapadlo, co ta věta dokáže s mužem, ať už jakkoliv primitivním, udělat.
Nekonečné čekání
Maminka čekala marně. Měla prý siný pocit, že je něco v nepořádku, dcera nezavolala, jak měla ve zvyku, když se měla zpozdit. Matka cítila zvláštní neklid, měla pocit, že slyší výkřik Ludmily. Nemohla spát a Ludmila stále nepřicházela.
Po půl 9 ráno obyvatel domu objevil tělo mladé ženy. Na nohách měla jen silonové ponožky, až k pasu byla nahá. Její horní část těla kryl nějaký kabátek snad ušitý ze sypkoviny. Nohy rozhozené doširoka od sebe. Vklíněná někam mezi zábradlí. Ihned vyjel vyšetřovací tým. Vyšetřovatel Markovič přijel na místo. Už tehdy měl bohaté zkušenosti s vážnými případy.
Udušena škrcením. Silný tlak. Podle zjištění nedošlo ke znásilnění. A maminka Eleonora se už doslechla, že v domě byla nalezena mrtvá dívka. Její manžel byl povolán k identifikaci. Jak to byl silný a statný muž, při pohledu na vlastní mrtvou dceru se rozklepal. Ano, je to ona. Jejich jediné dítě, dcera Ludmila.
Na scéně Markovič. Bylo jasné, že tato vražda pachateli projít nemůže
Vyšetřování se rozjelo a nasadilo vysoké tempo. Čas hrál pro pachatele. Psychiatrické léčebny, pacienti se sklony k sexuálnímu násilí, nekonečné procházení hospod, dotazy na hosty a hospodské, bylo třeba jednat rychle. Nic a stále nic. Nedalo se nic dělat, museli vyjít s pravdou ven a požádat o pomoc veřejnost.
A tehdy se zpráva o zločinu rozletěla tiskem i televizním zpravodajství. Bylo to neobvyklé. Veřejnost byla žádána o spolupráci. Nezaregistroval někdo té mikulášské noci něco neobvyklého? Něco, co ho upoutalo a mohlo přece jen souviset s vraždou mladičké dívky ?
Město ustrnulo a začaly ho obcházet obavy. Nebylo opravdu běžné, že by byla veřejnost takto informovaná a žádaná o pomoc. Bylo jasné, že šlo o mimořádný a krutý zločin, když policejní složky k tomuto kroku přistoupily.
První týden nic. Žádné věrohodné svědectví. Až asi po týdnu se ozvala Zdena Černá. Korunní svědkyně, pejskařka, která připalovala onoho večera cigaretu pachateli, který se náhle vynořil z křoví.
Kruh se uzavírá. Markovič má jasno
A bylo celkem jasno. Ten stejný Kadlec už napadl ženu ve Františkánské zahradě. Byl předvolán k výslechu. Jenže zapíral, lhal, přiznával se k různým jiným napadením. Přiznal i to, že mladou Pražákovou potkal, ale prý ji jen podrazil nohy a pak odešel.
16. 1. 1985 přišel na výslech a řekl, že bude vypovídat. Začal povídat, jak ji chytil, co slyšel, kam ji přetáhl na jiné místo, co s ní dále dělal. Zavraždit ji původně nechtěl. Šlo mu prvotně o sex. Po předčasném vyvrcholení o ni ztratil zájem. Pustil ji, ona se zvedla a prohlásila, aby si dal pozor, že už jeden škraloup má. A pak pronesla ještě větu, která ho ranila až do morku kosti. Tu větu nepřenesl přes srdce, naprosto ho zdrtila, ponížila a chytl ho doslova amok zuřivosti, dostihl ji a v návalu vzteku a nenávisti ji uškrtil.
U soudu ovšem začal popírat to, co prohlásil u výslechu 16. 1. Tvrdil, že ji nechal ležet v podchodu a odešel, pak zase, že ji vůbec neznal. Věrohodný rozhodně nebyl, stále měnil své výpovědi, ty se navzájem zásadně lišily a dokonce si i odporovaly.
Psychopat bez empatie. Nebyl ale nepříčetný. Určitě dobře věděl, že je nebezpečný, ačkoliv byl opilý. Hlavním usvědčujícím důkazem se stalo vlákno z jeho oblečení na zavražděné. Konečně spadla klec a Kadlec šel do chládku na 23 let. Na tehdejší dobu to byl dost vysoký trest.
Zdroj:
