Článek
Luboš Chaloupka přezdívaný škrtič
Luboš, narozený v roce 1969, byl žákem zvláštní školy a už jako dítě míval zvláštní tužby, sny a představy. Ve třinácti si domů pozval dvě zhruba desetiletá děvčata, která nalákal na korále. Obě holky zavedl do koupelny a chtěl je uškrtit matčiným páskem. Žádná sranda, opravdický pokus o dvojnásobnou vraždu. První děvče si pod pásek vsunulo prsty a zabránilo tak škrcení. Když si připravil smyčku na druhou, ta začala intenzívně brečet a první mezitím prchla z koupelny a otevřela dveře bytu. Jen tento pokus o škrcení mu tehdy přinesl uspokojení, druhou dívku nechal na pokoji.
Po nějaké době vlákal do koupelny spolužáka na vyvolávání filmů. Dopředu si připravil prostředí i nůž a když se chlapec v setmělé koupelně sehnul, bodl ho do zad. Následně mu ránu, ze které krvácel, ošetřil. Spolužák nadával, ale odešel sám domů a Luboš musel do ředitelny, kde se mu soudruh ředitel snažil domlouvat, aby to už příště nedělal. Škrcené dívky se řešily na národním výboru, ale podle slov samotného Chaloupky taky z toho nic nebylo. Kárání mu prolétlo hlavou asi jako napomínání, že nezdraví sousedy, ve škole ruší výuku a nenosí si svačinu.
Když bylo Lubošovi patnáct, jeho zájem se přesunul výhradně na chlapce. Kamaráda přemlouval, ať se oběsí, ať skočí z palandy se špagátem kolem krku.
Liboval si ve stříhání ukradeného spodního chlapeckého prádla a vzrušovala ho manipulace s cáry látky na přirození, svrběla ho přitom duše, jak říkal. Prý od prsou k břichu cítil divný pocit a vzrušení.
Sadistu neodhalili ani odborníci.
Od šesti let byl v péči pedagogicko-psychologické poradny a psychiatrie kvůli podprůměrnému intelektu a problémům s absolvováním základního vzdělávání. Projevům jeho agresivně sadistických aktivit nikdo ale pozornost nevěnoval. Psychologové a psychiatři zkoumající duše svých klientů si snad ani nevšimli, že je s tím chlapcem cosi v nepořádku.
Neoblíbený, nešikovný a záludný učeň.
Roce 1987 bylo Lubošovi osmnáct a učil se ve třetím ročníku Zvláštního odborného učiliště v oboru pokrývač. Provázely ho zdravotní problémy, špatný prospěch, mentální a motorické poruchy. Nebyl schopen samostatné práce. Stál stranou kolektivu a ostatní ho měli za úlisného a jízlivého. Rád upozorňoval na přestupky spolužáků a měl radost z jejich trestů. Byl prostě nemehlo, kterému práce ani učení nešlo a věděl to o sobě. Dotklo se ho, že ho nevzali na vojnu.
Zrada a pomsta. Film, který se stal rozbuškou touhy zabít.
28.10.1987 pod vedením mitra učni shlédli v kině Blaník čínský historický film nabitý krutými scénami, které Luboše fascinovaly. Jeho vzrušení bylo neodbytné, klepaly se mu doslova ruce a do hlavy se mu vedrala touha najít, svléknout a usmrtit nějakého kluka.
Na zastávce autobusů si ho dobře všimla sousedka. Pobíhal tam zmatený a vyšinutý, ačkoliv ji běžně zdravil, vůbec si ji ten den nevšiml.
Dostal se domů a čekal na něj vzkaz od maminky. Chtěla, aby došel nakoupit a dala mu soupisku tří věcí, co měl přinést. Šel a při zpáteční cestě potkal dva mladší kluky se kterými se znal. Třináctiletý Libor tvrdil, že z Chaloupky šel ten den strach, měl prý divný oči a tvrdej pohled.
Libor se pak oddělil a šel ke svému domu, Luboš pokračoval jen s mladším klukem, asi dvanáctiletým Romanem Derkovičem. Bydleli spolu ve stejném baráku. Nastoupili spolu do výtahu a jela s nimi ještě sousedka Syrovátková. Ta si ničeho zvláštního na Chaloupkovi nevšimla, ale slyšela, jak se domlouvají na tom, že malý Roman pak k němu přijde. Slíbil mu, že mu ukáže autodráhu. Byla poslední, kdo viděl chlapce živého. Pochopitelně kromě samotného vraha.
Místo autodráhy čekala na malého hosta kudla.
Chaloupka se doma už připravil na příchod mladšího návštěvníka. Místo pohoštění ovšem nachystal velký nůž, který si zastrčil za kalhoty a zakryl ho dlouhým svetrem. Roman zazvonil asi za deset minut, byl uveden do dětského pokoje a povídali si. Celou dobu Luboš přemýšlel o tom, jak ho bude škrtit. Nachystal léčku. Řekl, že chce porovnat, jestli je větší, než jeho brácha, tak aby se postavil ke zdi. A v tom momentě vystartoval a začal chlapce rdousit oběma rukama. Nebránil se, brzy omdlel. Sousedky ve vedlejších bytech byly přitom doma a nic neslyšely, vše proběhlo opravu tiše. Chaloupka chlapce bodal nožem, poté svlékal, ale ani ho nevysvlékl celého. K ukojení jeho touhy postačilo vražedné řádění. To svrbění, o kterém mluvil, ho už opustilo.
Chtěl spáchat sebevraždu?
Do bloku na kuchyňském stole napsal rozrušeným písmem vzkaz „Mami, já jsem to nervově nevydržel, nechci, aby to noviny psaly.“ Pak přelezl zábradlí balkonu. Věděl asi dobře, kdy rodiče přijedou domů. A také že se zrovna rodiče vrátili a parkovali auto. Pozorný otec si hned všiml podivného dějství na balkoně. „Podívej, co Luboš blbne na balkoně.“ Řekl. „Luboši, honem lez zpátky“, křičela matka.
Máma vyjela výtahem, vběhla do bytu a viděla dětské botky, ležící postavu chlapce v dětském pokoji. Snažila se syna vtáhnout zpět na balkon, ale byl opravdu vysoký a statný, stále říkal, že chce skočit.
Volala na linku 158, mezitím domů dorazil i manžel. „Luboš asi zabil nějakýho kluka, běž se podívat do pokojíku, jestli ještě žije.“ Její muž pak sám mluvil s příslušníky telefonem a na syna pořádně zařval aby slez z balkónu a nedělal tyátr. Luboš ho poslechl. Stále brečel, ale šel s rodiči do kuchyně.
Pro milující matku absurdní představa, která se zrovna naplnila.
Syn se stal vrahem. Vrahem mladšího a slabšího, nic netušícího a naprosto nevinného chlapce. Absurdní, strašné, hrozné!
„Cos to udělal, prosím tě, cos to udělal?“ Řekl že ani neví, nic neví.
Při výslechu se nechal slyšet, že má rád válečné romány. Zabíjení mladých kluků ho vzrušuje. Má takový svrbění, říkal. Podle odborníků netrpěl žádnou duševní chorobou, byl plně schopný rozeznat nebezpečnost svého jednání, ale díky nízkému intelektu a nedozrálé osobnosti tyto pudy nedokázal ovládnout. Byl zjištěn sklon k sexuální deviantní agresivitě, jeho nevyzrálá osobnost s IQ 80 a mozková disfunkce. Neměl kamarády, přátele, vzrušovaly ho mladí chlapci. Závěr zněl: „Sexuální deviace ve smyslu sadismu a homosexuální pedofile.“
Rozsudek.
17.3.1988 zazněl v soudní síni v Praze rozsudek 14 let ve II. nápravně výchovné skupině a později sexuologická ústavní léčba.
Soudci prý tehdy už přihlédli ke lsti a zákeřnosti, kterou použil při vylákání oběti, dále k provedení činu třemi vražednými nástroji a mnoha ranami. Obětí navíc bylo dítě. A veřejnost se začala bouřit. Čekala daleko tvrdší trest. Za vraždu dítěte, takto plánovanou, lstivou a razantně provedenou veřejnosti přišlo 14 let za mřížemi velice málo.
Rodiče stejně starých dětí, jako byl zavražděný chlapec se nemohli smířit s myšlenkou, že vrah vyjde na svobodu stále ještě poměrně mladý. Ano, měl pak podstoupit ještě léčbu, ale výše trestu byla prostě pro veřejnost podstatná.
V červnu téhož roku soud své rozhodnutí po odvolání přehodnotil. Pro veřejnost to ale nebylo žádné zadostiučinění. Naopak. Trest byl zkrácen. Odsouzený měl v kriminále strávit 11 let. A začaly chodit dopisy do tisku i do televize. Lidé byli totálně naštvaní, rozhořčení a zklamaní ze soudců. Dostalo se jim vysvětlení od nejvyššího soudu: „Pokud má veřejnost za to, že pachatelé trestných činů jsou trestáni mírně, je to názor neopodstatnělý….“ Snad výsměch, či co.
Odsouzený si odpykával svůj trest v Minkovicích, Ruzyni a na Pankráci, prošel hormonální léčbou a kastrací. Podstoupil hormonální léčbu a v roce 1991 také kastraci. Podle jeho slov přibral po hormonální léčbě, trpěl bolestmi kloubů a dušností.
Roce 1993 soud zamítl jeho žádost o změnu ústavní léčby na ambulantní. 8.11.1994, po sedmi letech byl z vězení Chaloupka propuštěn do ústavní léčby v Bohnicích. Tvrdil, že je v pořádku, že jeho sny ho opustily rychle po kastraci, je klidnej a není úchylnej. S rodinou se o tom, co se stalo nebaví, ani o svých představách, prý je už vše pryč.
Zdroj:
Šulc, Viktorín. Panoptikum sexuálních vražd 3. Monstru podoben. Epocha 2019, ISBN 978-80-7557-171-7
