Článek
Jeho matka ho tehdy hájila, už se začal léčit, vše bude v pořádku. Léčba trvala dva měsíce na klinice a poté další dva měsíce ambulantně. Podle znalců byl tehdy nevyzrálý, na druhou stranu nevyloučili ani sexuální deviaci.
Kurátorka nesměla o jeho minulosti mluvit, nesměla prozradit, jakou minulost má za sebou. Nemohla nikoho varovat. Měla svázané ruce a přestože mohla tušit, že tohle prostě dobře nemusí dopadnout, musela mlčet.
Jaroslav nebyl žádné neviňátko.
Vysoký a hubený kluk, který ve škole bojoval s dysgrafií a dysortografií, ale šla mu matika i informatika. Líp mu bylo vždycky s holkama, kluci jím opovrhovali. Kamaráda neměl, spíš kamarádil právě s děvčaty.
V druhém ročníku učení na kuchaře o sobě prozradil, že žije s matkou a bratrem, otce nemá, ten spáchal sebevraždu v roce 1985, když se od něj odstěhovali kvůli jeho pití. Matka měla v té době přítele, ale přísného, který ho nutil psát dlouhé úkoly. Otčím byl prý na vozíčku po dětské obrně a matka chodila o berlích zřejmě kvůli artróze.
Jaroslav ztratil o děvčata zájem už ve čtrnácti letech. Místo toho toužil po chlapcích, přišli mu takoví bezbranní. Ve čtrnácti jednomu chlapci hodil kolem krku provázek a vodil ho za sebou, jako podřízenou bytost, později si k němu dovolil i daleko více. Druhý chlapec byl napaden o rok později.
Beneš alias Tačup, byl ve svém živlu. Vedl oddíl mladých junáků.
Od deseti let byl nadšeným skautem, po šesti letech byl už vedoucím oddílu. Měl přezdívku Tačup a jeho oblíbencem byl desetiletý Jirka Hojda. Přezdívku ještě neměl, ale připadal mu nejchytřejší. Byl uzavřený a nemluvný, na akce skauta se mu někdy ani nechtělo, nebo na ně zapomínal. Ze skautingu rozhodně nijak nadšený nebyl, ale Jaroslavovi přirostl k srdci.
Ten magický den, 19.6.1996, nepřišel malý junák Jirka domů.
Ten den se Jirka Hojda domů prostě nevrátil. Ještě odpoledne byl na schůzce skautů ve vile Mařenka v Domažlicích a pod vedením Beneše se učil základy morseovky a uzlování. Beneš Hojdu chválil a podle některých kluků z oddílu ho pozval na chatu rodičů.
Jenže Hojda zmizel, domů se večer nevrátil a ani kluci z oddílu o něm nic nevěděli. Vyděšená paní Hojdová běžela za Benešem. Prý po nácviku morseovky odvedl Jirku před plavečák, to bylo asi půl šesté, on se tam měl setkat s bratrem. Rozešli se ve tři čtvrtě na šest.
Rozjelo se pátrání, ale po Jirkovi nebylo v ulicích Domažlic ani stopy. Beneš byl čím dál tím více nervóznější. Atmosféra houstla, cítil pohledy, které na něm ulpívaly jako na podezřelém. A do toho policejní výslechy.
Až se jeden z vyšetřovatelů přitočil a zeptal se napřímo: „Tak co, kam jsi ho dal?“ A on to začal ze sebe sypat. Kluka vzal na chatu rodičů a pak došlo k jakési události, a nakonec ho dal do nějaké kobky. Mrtvý Jirka byl nalezen ještě v noci v jímce u zahradního domku.
Skautské hrátky v chatě.
Beneš hrál s malým skautem hru, jak se dostane z pout. Svázal ho a Jiřímu se povedlo dobře vyprostit. Ve druhém kole Beneš přitvrdil a spoutání bylo pevnější. K tomu dostal Jiří ještě šátek na oči a útočník začal s jeho vysvlékáním a pokračoval i přes aktivní odpor malého svěřence. Celá ta fiktivní „hra“ skončila bohapustým znásilněním. Jiřímu se dokonce podařilo dostat se z pout a zbavit se roubíku a začal na Beneše křičet, mlátit ho a škrábat. Jenže vedoucí byl prostě silnější a tuto odezvu si líbit nenechal. Jirku přemohl a naložil ho na kolečko, které přehodil potahem na křeslo. Prý si vzpomněl na jakési betonové kobky opodál a zamířil k nim. Potkal nějakou paní, myslela si že veze nějaký cement a řekla mu, že mu kolečko píská, aby ho namazal. Jirku pak shodil dolů do díry a zavřel poklop.
Starou paní se podařilo dohledat a opravdu potvrdila, že si myslela, že veze nějaký těžký náklad a že je potřeba kolečko namazat, aby tak nevrzalo.
Až po delší době ho napadlo, že bude prvním podezřelým, až se rozjede po chlapci pátrání. Lítost začal cítit, až po dopadení, prý by se chtěl léčit. Nejvíc se mu na mladých chlapcích líbila jejich bezbrannost. To, že přemůže jejich odpor, který budou klást, že je ovládne a učiní je bezmocnými. Starší kluci, takoví, kteří by s ním byli dobrovolně, ho vůbec nelákali. Šlo mu o pocit ovládnutí, o pocit, že zdolá jejich odpor. Jirka nemusel být jediným případem.
Nepřizpůsobivý, egocentrický, bezcitný…
Čin byl zřejmě dobře promyšlený, protože i předtím si Beneš dokázal dopředu přichystat vhodné podmínky pro svoji trestnou činnost. Podle psychologického posudku byl Beneš uzavřený, nepřizpůsobivý, melancholický s pocity méněcennosti, ale byl také bezcitný, bezohledný a egocentrický.
Jeho pobyt na svobodě je značně nebezpečný vzhledem k polymorfní psychopatii a homosexuálně-pedofilnímu zaměření se sadistickými sklony. Znalci tak navrhli ochrannou ústavní léčbu. Soud se vlekl a na povrch vyplul ještě další hrůzný fakt. V té jímce mohl skončit napřed Martin. Už na něj Beneš líčil, už rozjel svoje skautské hrátky. Martin měl tehdy hledat na místě ukrytý klíč od skautské klubovny. Beneš ho také svlékl a choval se k němu agresivně, nakonec se přece jen zklidnil, Martinovi se omlouval. Martin vyvázl, vše zřejmě tajil a pravda vyplula na povrch až během vyšetřování.
Jirka byl po smrti, učitelé to ve škole věděli, ale děti se zřejmě po chlapci ptali. Tak učitelka ve třídě, kam chodil Martin i Jiřího bratr pronesla milosrdnou lež o tom, že je Jiří nezvěstný. Dlouho lež nevydržela. Už o příští přestávce přišel za Martinem Jirkův mladší bratr a řekl mu, že brácha je po smrti, že ho zabil Jarda Beneš a on, když se to dozvěděl, tak dostal záchvat. Byl v té kobce také a užil si své. I jeho Beneš znásilnil. Bylo po milosrdné lži, děti už věděly, co se událo.
Trest.
Benešovi, tomu mladému a nadšenému skautskému vedoucímu, byl v březnu 1998 potvrzen trest ve výši 8,5 roku. Kdo ví, co všechno měl kromě jedné vraždy, ještě na svědomí.
Beneš se v roce 2014 nechal v médiích slyšet, že není žádné monstrum. Sekal latinu.
V roce 2014 bylo Benešovi 33 let a už pobýval na svobodě. V kriminálu si nakonec odseděl šest a půl roku a dalších šest let byl v psychiatrické léčebně. V roce 2014 jeho kauza znovu ožila díky chybě soudce, který ochrannou léčbu zapomněl prodloužil. Nicméně Jaroslav stále podstupoval ambulantní léčbu, dobrovolně podstoupil kastraci a jako monstrum se rozhodně necítil. Svého činu hluboce litoval, už by nikdy nic takového udělat opravdu nechtěl. Stále užíval léky, i když měly na něj vedlejší účinky a kdyby mohl, tak by chtěl vrátit čas. Na Jirku prý stále myslí. Podstoupil terapie, chtěl porozumět sám sobě. Zdůraznil, že byl v době, kdy jeho představy začaly být dost alarmující, navštívil psycholožku, která ho uklidnila, ať nic neřeší, že se vše časem zklidní. Nezklidnilo se.
V roce 2014 se nažil žít běžný život, měl přátele, kteří o jeho minulosti věděli, jméno si nezměnil, byl odhodlaný nést následky svých činů z mládí. Byl zaměstnaný a chodil do práce a vzorně se staral o svoji maminku. Byl pod dohledem lékaře i terapeuta a sám se dobře hlídal. Od roku 2014 nejsou o Benešovi žádné veřejné zprávy, můžeme tedy doufat, že je vše v pořádku.
Jenže tehdy mohlo být vše jinak, kdyby zákony nenahrávaly agresorům. Kdyby mohla promluvit sociální kurátorka a podělit se o svůj pocit, o své obavy, o své podezření a hlavně o potvrzenou skutečnost, kvůli které nad Benešem měla dohled. Mohl být odstaven z práce s mládeží, mohl být izolován od chlapců ve věku jeho zájmu. Desetiletý Jirka mohl žít. Jenže zákon je zákon a obcházet se nesmí.
Zdroj:
Šulc, Viktorín. Panoptikum sexuálních vražd 4. Zlý duch. Epocha 2021, ISBN 978-80-7557-229-5
