Článek
Štefan Svitek rostl pro kriminál od útlého dětství.
Štefan se narodil na Slovensku v roce 1960. Už jako dítě byl krvelačný sadista. Týral slepice, žáby i kočky. Jejich utrpení mu dělalo radost. Jeho sourozenci žalovali a otci se jeho zvrhlé chování vůbec nelíbilo. Seřezal ho a křičel na matku, jaké hovado vychovala. Štefan utekl raději k dědovi. Když povyrostl, toužil se otci pomstít. Nařízl oj vozu a měl radost, že se tenkrát jeho otec skoro zabil. Vzpomínka na tu událost na jeho obličeji vykouzlila naprosto ojedinělý úsměv i po mnoha letech, ačkoliv byl jinak jeho obličej i po krutém vraždění naprosto ledový a bez emocí.
Škola mu nešla, zaostával, měl spoustu neomluvených hodin a neměl žádné zájmy. Od třinácti ale už pil, kouřil a získával první sexuální zkušenosti. Od čtrnácti let u něj byla potvrzena zoofilie a sadomasochismus. Matka zemřela, když mu bylo 19 let a otec už od jeho dětství praktikoval velmi přísnou výchovu s tvrdými fyzickými tresty.
Po základce Štefan nastoupil do učení na zedníka, po třech měsících ale odešel dělat na pilu a pak se už pohyboval víceméně po kriminálech. Tresty za loupež, znásilnění, týrání zvířat, únos a vydírání mu vydělaly na osm let za mřížemi.
Už v patnácti se s bratrem vloupal do nějaké chatky, ze které ukradli jakési cetky. V šestnácti opakovaně znásilnil retardovanou ženu, ve dvaceti se po vloupání do garáže s komplici postaral o poničení zaparkovaného vozu, z další garáže posléze ukradli jiné auto. Od šestnácti týral a mrzačil krávy a býky. Jeho útoky měly výrazný sexuální podtext a všechna zubožená zvířata musela být utracena. Ve třiadvaceti přepadl stařenku na hřbitově.
Nešetřil ani sebe. Krutě a nelítostně mrzačil i své vlastní tělo.
Léčba se minula účinkem.
Podstoupil psychiatrickou léčbu, na vojnu nešel, ale oženil se s romskou partnerkou, která měla už jedno dítě z předchozího vztahu. Druhá dcerka byla společná a v době činu byla paní opět těhotná a manželé čekali chlapečka. Už v té době Svitek ženu bil, ale přesto s ním zůstávala.
Svatba asi neveselá.
Dvě dochované fotky ze svatby Márie a Štefana z 15. března roku 1983 působí dost zvláštním dojmem. Nikde ani náznak úsměvu. Jen pevně semknuté rty. Oba se tváří, jako že jsou spíš na pohřbu. Byli snad oba unaveni přípravami? Nebo znaveni rozlučkou se svobodou, nebo se spíš už Mária obávala své volby ženicha a ani ženich prostě nebyl ze svazku nadšený? Tvrdý výraz, žádná radost, veselí nebo štěstí není z výrazů těch svatebčanů cítit. Naopak.
Prý se brali, protože měli spolu už jednu dceru a druhé dítě čekali. To že se oženil s romskou ženou a žil v domku na pozemku spolu s jejími rodiči moc nevítal, spíš byl z té situace rozladěný. Ale vše tak nějak klapalo, jak mělo, ačkoliv přiznal, že jí občas nějakou tu ránu uštědřil. V době manželství měl i zoofilní aktivity a občas měl představy, že manželku během intimní chvilky bodne, ale vždy se udržel a nikdy jí neublížil. Tedy pochopitelně kromě pro něj běžného výprasku, který od něj dostala.
O více než čtyři roky později už Svitek pracoval v Jednotném rolnickém družstvu jako krmič a pečovatel dobytka. Podle jeho slov tam tekla pálenka proudem a měli jí víc než vody.
A tehdy na něj přišla láska. Silná a nečekaná. Jemu nebylo ani třicet, ona čtyřicítka na útěku od manžela tyrana. Odstěhoval se od své ženy a bydlel s milenkou u své sestry. Byl spokojený, nepil a podal žádost o rozvod. Jenže k žádosti potřeboval doklady a ty byly doma. Jen co pro ně dorazil, už se na něj vrhla švagrová plná výčitek. Jak může jen nechat těhotnou manželku samotnou. Bude mít na krku přece tři děti. A tak se podvolil. Vrátil se k těhotné manželce, vzdal se své lásky.
A ona se pak zachovala tak nevděčně. V jeho opilé hlavě byl její nevděk rozbuškou k abnormální agresivitě, která se projevila nejen vůči ní, ale také vůči bezbranným dětem.
Den, kdy nastalo nepříčetné řádění.
V pátek 30.10.1987 pomáhal Svitek se dřevem sousedovi a pili slivovici a víno. Odpoledne se přesunuli do hospody U Zeleného stromu a pokračovali až do zavíračky. Teklo víno, pivo a borovička. Jako by neměli dost, tak ještě pokračovali v hotelu Hron. Tři piva a tři borovičky. A to už se do hotelu Svitek sotva připotácel. Ještě si přiložil.
Bylo jedenáct večer, nejvyšší čas návratu. Bouchal doma na dveře a uslyšel: „Běž tam, odkud jsi přišel.“
Zatmělo se mu před očima a chytila ho zuřivost. Žena neotevřela. Popadl sekeru z kůlny a vypáčil dveře. Stanul nad její postelí : „Proč jsi mi neotevřela?“
A manželka se přesunula významně na druhý bok, k němu zády. Nechtěla se s ním bavit, nestál jí za to. Neřekla vůbec nic a ignorovala ho. Popadl ho strašný vztek, šílená zuřivost.
Udeřil ji sekerou do hlavy, děti se začaly budit. To nechtěl. Nechtěl, aby to dcery viděly. V šíleném záchvatu zuřivosti začal bít sekerou do hlavy i malé holčičky. Stále dokola. Dcery a manželku. Následkem jeho útoku byl absolutní a nepopsatelný masakr těl zavražděných obětí. Vražedné martýrium, které předvedl, nemělo široko daleko obdoby. Jeho zběsilé, kruté a zvrácené řádění mu přinášelo uspokojení. Ani otrlí kriminalisté, kteří se později dostavili na místo činu nikdy nic podobně zrůdného neviděli.
Z jeho řádění ho po delší době probral až štěkající pes. Dal se na úprk. Věděl, že před svým činem stejně neunikne, ale asi se snažil oddálit ten okamžik dopadení. Přes okolní vsi ušel několik desítek kilometrů, cestou přespal v kůlně a koupil si v samoobsluze pivo a dvě lahve borovičky. Šel dál a do cesty se mu připletlo staré stavení, kdysi rodičovský dům, v té době už využívaný cizím majitelem k rekreaci. Vloupal se tam, prostředí dobře znal. Vypil dvě alpy, které tam našel, snažil se masochisticky poškodit, našel provaz, vyklubalo se z něj nakonec švihadlo. To mu nevadilo. Uvázal smyčku a chtěl se oběsit. Fingovaný pokus to určitě nebyl. Jenže šňůra švihadla vahou jeho těla praskla a on skončil obličejem zabořeným v zemi. Zkrvavený a rozbolavěný po pádu a po masochistickém poškozování genitálií se už sotva belhal. Umyl se u studny a odpotácel se. Cestou spatřil vůz VB. Chápal svoji bezvýchodnou situaci a už neměl sílu pokračovat dál. Jeho čas uzrál a on se sám udal.
Svitek: Nebezpečný agresivní sadomasochistický, zoofilní a nekrofilní psychopat.
IQ 81, psychopat s poruchou emotivity, agresivní, impulsivní s poruchou sexuálního pudu se sklony k sadomasochizmu, zoofilii a nekrofilii. V době činu ovlivněný opilostí. Při výpovědích věcný, lhostejný a popisující děj bez jakékoliv emoce. Ani náznak lítosti, jen chladnokrevný popis a rekonstrukce činu.
Na svobodě může být podle expertů, kteří zkoumali jeho stav, nebezpečný a léčba prakticky nemožná. Detence se realizovat nedá ve stávajících zdravotních poměrech a hrozí také agresivně deviantní chování vůči dalším osobám.
Ta zlověstná a osudová slova pochopil i primitivní Svitek. Dobře chápal, že se nad jeho osudem stahují mračna.
Vazba, vězení, rozsudek a trest.
Svitek napsal dopis z vazby. Žádal o kastraci, nebyl ani proti operaci mozku k utlumení jeho agresivity. Ničeho takového se nedočkal. 30.5.1988 byl v Bratislavě vyřčen rozsudek trestu smrti. Ačkoliv z počátku tvrdil, že je mu jedno, jaký trest dostane, proti rozsudku smrti se odvolal. Jeho odvolání bylo 18.8.1988 zamítnuto a 8.6. 1989 byl v Bratislavě trest smrti vykonán. Bestiální vrah, u kterého bylo shledáno, že není možné žádné nápravy, neexistuje ani žádná možná léčba a celoživotní izolace. Bylo nepřípustné, aby se někdy snad ještě dostal na svobodu pro svoji vysokou neléčitelnou a nenapravitelnou nebezpečnost.
Trest smrti byl spravedlivý a veřejnosti se po jeho vykonání značně ulevilo. Představa, že by se soudy vlekly a mezitím by byl trest smrti definitivně zrušen a byl by mu nahrazen trestem doživotí s tím, že přece jen existuje nějaká možnost, že se opět objeví na svobodě, byla stresující. Ono zase tak moc nechybělo. Trest smrti byl v ČSSR zrušen 2.5.1990, zbývalo tak necelých 11 měsíců, což při rychlosti soudnictví není nijak dlouhá doba.
Zdroj:
Šulc, Viktorín. Panoptikum sexuálních vražd 4. Zlý duch. Epocha 2021, ISBN 978-80-7557-229-5
