Článek
„Je tu volno, prosím?“
Ten den jsem musela odpoledne do Prahy. Už na zastávce stáli hlavně středoškoláci, kteří cestovali domů, do menšího města. Posadila jsem se a autobus se postupně plnil. Vedle mne se usadila slečna. Hezká holka jako z magazínu. Než si sedla, zeptala se, jestli je volno. Autobus se rozjel, byl už skoro plný gymnazistů. Po několika dalších zastávkách přistupovali studenti ze zdrávky, průmky a integrovky. Všichni slušně a na pohodu. Jako poslední přistoupili chlapci z učiliště.
„Ještě chvilku, prosím!“
Rozhlédla jsem se po autobuse, koukla dozadu. Na sedačkách seděly dívky, kluci stáli. Opravdu nestála jediná holka. Nikdo se neprojevoval hlasitě, nikdo nekřičel, nesmál se na celé kolo, nepouštěl nahlas hudbu. Autobus nacpaný k prasknutí.
První zastávka za městem byla tak trochu mezi poli. Kdo potřeboval vystoupit, stiskl tlačítko, autobus zastavil. Jenže byl naprosto plný a když už to vypadalo, že jsou všichni, kteří potřebovali vystoupit venku, řidič zavřel dveře. A z prostoru se ozvalo „Ještě chvilku, prosím!“
Jeden z chlapců se nemohl přes naplněnou uličku dostat ke dveřím včas.
A já zavzpomínala na své mládí. To by se nejspíš ozvalo „Ještě, né!“ nebo něco ještě peprnějšího.
Jedni ven a jiní dovnitř.
V dalším městě většina studentů vystoupila. Naprosto spořádaně. Pár mladých přistoupilo a pokračovalo do Prahy. I mne opustila moje spolusedící a opět jsem byla dotázána, jestli je vedle mne sedačka volná. Ani tato slečna nepřisedla automaticky, ale tak pěkně a slušně se zeptala.
„S dovolením, prosím.“
A přišla první zastávka v Praze, kde jsem si už definitivně řekla, že můj dosavadní pohled na dnešní mládež byl asi zkreslený. Přišla jsem si jak Alenka v říši divů.
Ze zadní části autobusu potřebovala vystoupit asi šestnáctiletá studentka, ale ulička byla stále plná dalších studentů, kteří jeli až na konečnou. A ta slečna, místo aby svým vrstevníkům řekla slova, která by byla poplatná mé starší generaci, tak ona je žádala o uvolnění se slovy „S dovolením, prosím.“
Vžila jsem se sama do jejích let a tuto formulaci bych použila opravdu pro starší cestující, ale stejně starým bych asi řekla prosté „Já vystupuju, můžeš kousek uhnout?“ a ve strachu, že řidič zavře dveře bych možná volala něco jako „Nezavírat, ještě jdu!“
Jiní by byli ostřejší. Běžné byly hlášky:
„Pardon, pustíš mě?“
„Uhni, já vystupuju.“
„Hele, já vystupuju!“
„Pusť mě ke dveřím.“
„Já už budu vystupovat.“
„Promiň, můžu projít?“
„Uhni trochu, prosím tě.“
„Já potřebuju ven!“
„Hele, já vystupuju, jo?“
„Pusť, nebo mi to ujede!“
„Můžu kolem?“
Dotyčný většinou cestu uvolnil, někdy akci opepřil nějakou svojí ne příliš příjemnou odezvou. „A nevíš kam asi tak uhnout, frajerko?“ nebo „Aby ses nepotento….“
„Konečná, vystupovat, prosím!“
Na konečné vystupoval celý autobus. V pohodě, bez strkanic, v podstatě beze slova a v tichu.
Nějak jsem mládež nepoznávala. Kam se poděla ta odvázanost, drzost, útočnost, snad i kousek nenávisti, sprostá slova, fyzické útoky, o kterých nevíte, jestli jsou myšlené v legraci nebo vážně. Žáci, které denně vídám. Nadávají si, honí se, snaží se navzájem nakopnout, berou se za krk do kravaty, perou se na trávníku…je možné, že se opravdu takto změní po pár letech?
