Článek
Po malé a bojácné Haničce se snad slehla zem.
7.6.1989 oznámila Hana Šnejdárková pohřešování své jedenáctileté dcery. Hanička byla žákyní 4. třídy, ale v té době do školy nechodila, byla po operaci očí Na Bulovce a oči si ještě měla šetřit a nenamáhat je při učení. Maminka ale Haničku pouštěla ven, aby si mohla hrát s ostatními dětmi.
Ten den odešla paní Šnejdárková na nákup ve 14.15 a s dcerou byla domluvená, že přijde asi za hodinu a půjdou spolu k babičce, která bydlela nedaleko a potom také na dětské hřiště.
Když se matka domů vrátila, dcera tam už nebyla. Šla si snad hrát ven s kamarádkou, nikdo ze známých a příbuzných ji ale to odpoledne vůbec neviděl.
Hanička neměla důvod záměrně odejít, ani to nebylo dítě, které by se rádo někde potulovalo po městě a zkoumalo neznámé prostory. Naopak. Byla to holčička na svůj věk bázlivá a nechodila ani nikam, kde to neznala.
Plachá a bojácná Hanička.
Policie měla výpověď paní, která bydlela naproti v domě a rodinu dobře znala. Hanka byla prý nejstarší ze tří dětí. Byla plachá a bojácná, její sestra byla pravý opak. Bratr byl ještě malý a na cestě bylo nové miminko, které paní Šnejdárková čekala s novým přítelem. Tato žena Hanku viděla ve středu 7. června ve čtvrt na čtyři na Sokolovské ulici. V podobný čas děvče viděla z tramvaje také další svědkyně. Navzdory těmto svědectvím bylo policejní pátrání stále neúspěšné i v pátek 9. června.
A pak promluvil domovník. Prý si na ten den výborně pamatuje. Večer koukal na fotbal v televizi a před půl desátou pod okny viděl a slyšel Hanku, jak volá na matku, aby ji pustila dovnitř. Odezvy se nedočkala, tak někam zmizela. A Drápela si stál na svém. Je si jistý.
Ve vyšetřovatelích začal hlodat červík pochybností, zdali je v jejich rodině opravdu vše tak, jak se na první pohled zdá.
Jenže domovník se přece jen mýlil. Pod okny nevolala Hanka, ale Stáňa. Byla s tetou hledat svoji sestru. Maminka musela zůstat doma, měla na starosti malého brášku.
Byl prohledán park, kam si chodila Hanka hrát, hřiště i okolí. Bez výsledku.
Tomášovo svědectví dalo věci do pohybu.
V pátek před hlavním vysílacím zpravodajstvím odvysílala televize tříminutovou relaci o pohřešované školačce. Ukázala veřejnosti i Haničky fotografii z rok staré školní fotky. Byla to dívka hubeňoučká a drobounká s dioptrickými brýlemi. Popis oblečení a botička s obrázkem veverky.
U Drahokoupilů během zpráv paní Lenka chystala vše na sobotní odjezd na víkend. Přišel za ní dvanáctiletý syn Tomáš. Byl divný, třikrát se ho ptala, co se stalo, ale mlčel. Až pak ze sebe vysoukal. „Mami, já jsem tu holčičku, co teď hledali v televizi, našel. Já jsem ji viděl odpoledne ležet v třešňovce pod tratí.“
Paní Lenka ihned vytočila linku 158 a během deseti minut ji i se synem nabral vůz VB. Tomáš je vedl na místo nálezu. Vyprávěl, že nejdříve si všiml tašky s třešněmi pod stromem. Myslel si, že se asi tašce utrhlo ucho, tak tam někdo prostě ty třešně nechal. Stejnou cestou šel ten den dvakrát. Ale poprvé koukal nahoru, do korun stromů po třešních. Dívčího tělíčka v modrých teplácích si všiml až napodruhé. Dostal strach, blíž nešel a hned pak doma slyšel tu pátrací relaci.
Cesta vedla do svahu zalesněným prostorem a křovinami. U třešní ale odbočili doleva a po kousku trasy tam pod šípkovým keřem pár metrů od cesty směrem do svahu leželo dívčí tělo.
Hanička byla na první pohled mrtvá a případu se ujali specialisté.
Vražda z vilnosti.
Tepláky byly prosáklé skvrnou světlé krve a na krku zavražděné byly dvě velmi hluboké řezné rány. Policejní lékař tehdy zapsal do úmrtního listu, že jde o vraždu z vilnosti.
Ten večer ohledání místa přerušila tma, ale hned druhý den byli nasazeni psi. Bylo jasné, že Hanička nepřišla o život přímo v místě nálezu. Tam nebylo nalezeno předpokládané množství krevních stop. Psi dovedli vyšetřovatele k tašce s vysypanými třešněmi, k zakrváceným dětským brýlím a levé botě. Vrah tělo odvlekl asi třicet metrů od vyšlapané pěšiny, aby nebylo předčasně objeveno.
Bylo nutné jednoznačně určit, že nalezené tělo patří skutečně pohřešované dívence. Otec, který i po rozvodu bydlel ve stejném domě jako jeho bývalá žena s dětmi, při ztotožnění váhal. Napřed si byl jistý, že to je jeho dcera Hanka, pak ale váhal. Klíč, která měla oběť u sebe, pasoval do zámku Šnejdárkových. Byla to jistě Hanička.
Kdo byl ale vrah malé holčičky?
Archaický zápisek lékaře „vražda z vilnosti“ odpovídal výsledkům pitvy. Její genitálie nesly známky těžkého poranění, na kalhotkách i v ústech byly nalezeny spermie. Smrt byla způsobena vykrvácením. Obě rány na krku byly velmi hluboké a jedna z nich otevřela i páteřní tepnu. Tělo navíc neslo i známky dušení, kdy vrah její hrdlo zřejmě semknul do tak zvané kravaty.
Holčička měla pouhých 138 cm a vážila 23 kg. Vrah nemusel disponovat nadměrnou silou, aby si s tak malou a slabou obětí poradil.
Hledání v kupce sena.
Nastalo hledání jehly v kupce sena. Pejskaři, žáci, pošťačky, každý, který kdy místem snad procházel. Nikdo nic neviděl, ničeho si nevšiml. Paní z domu poblíž si všimla nějakého pošuka, který v tom místě stál v březnu, mával rukama jako pták, pak zase jako když plave kraula a pak zmizel. Ale ten den nic. Vůbec nic neviděla, ani neslyšela.
Utekl snad nějaký pacient z psychiatrické léčebny? Deviantů, kteří by odpovídali příslušné diagnóze, bylo na útěku kolem tohoto data více, ale žádný neseděl přesně na ten den. Jednoho chytli už o den dříve, jiný zmizel o den déle.
Přišly ale další tipy na pedofily, sexuální agresory zaměřené na děvčátka.
Hanička. Taková zakřiknutá.
Třídní učitelka popsala Haničku jako děvče, které do školy nastoupilo sice po ročním odkladu, ale stejně měla při výuce problémy. Do školy se netěšila, chodila do hodiny s pláčem, měla viditelnou oční vadu, styděla se a stranila se dětí. Nezvládala výuku ani ve škole, ani domácí přípravu a měla hodně zameškaných, ale omluvených hodin. Druhou třídu opakovala. Možná to pro ni bylo i dobré, protože se jí ujala mnohem průbojnější mladší sestra Stáňa. Tam už byla Hanka uvolněnější.
Hanka ráda četla, byla uzavřená a bavila se jen s lidmi, které znala. A proč se tedy tato bázlivá dívenka sama vydala do třešňového sadu u železniční tratě?
Mohl ji tam vylákat nějaký pedofil, který by si dokázal získat její důvěru?
Když ředitel nechal třídami kolovat Hančinu fotografii, hned ji poznaly tři žákyně. Viděly ji celkem zblízka v prostoru Podvinného mlýna. Přesně v ten den i čas. Šla opravdu sama a nikdo ji nedoprovázel.
Tak bázlivá holčička překonala snad svůj strach a poprvé vyrazila…
Bunkry ve staré továrně a mezi dětmi dva dospělí muži…
Vyšetřovatelé procházeli i oblast, kam Hanička chodila do školy. Ptali se dětí, které tam bydlely. Místní děti měly oblíbená dvě místa, kterým říkaly bunkry. Bylo to zbořeniště bývalé truhlárny. Jenže tam nechodily samy, ale objevovaly se tam i dva dospělí chlapi. Oba už měli křížek se zákonem.
Roman Burda.
Třiadvacetiletý mladík, trestaný za osahávání dětí, v současné době v ochranné sexuologické ambulantní léčbě.
Sám poukázal na jakéhosi Roma s wolkmenem. A už se ozvaly i další děti. Ano, ten s tím wolkmenem tam chodil, bály se ho. Chtěl mluvit hlavně s Hankou, dával jí poslechnout písničky, kupoval jí bonbony a sušenky. Věděl, kde bydlí. Chodil často do domu za Helenou Matthessovou. A to byl přesně dům, ve kterém bydlela babička Haničky, za kterou dívka často chodila. Ona ho musela znát.
A pak zasedl podezřelý a vyslýchaný Burda k fotoalbu a ten dotyčný se snědou pletí dostal jméno.
Zdeněk Moré, ročník 1948, čtrnáctkrát trestaný.
V sobotu 10.6. byl Moré vyslechnut coby svědek. V třešňovce byl do 14. hodin, pak šel na návštěvu ke známým, Farbárovým. Potkal jen nějakého mladého, asi pětadvacetiletého kluka. Při pohledu na fotku Hanky bez mrknutí oka prohlásil, že ji vůbec nezná a nikdy ji neviděl.
Mohl to být snad on? Nikdy předtím se nedopustil podobného činu, vždycky byl odsouzen za krádeže a výtržnictví, pracoval jako lakýrník a měl vztah s dospělou ženou.
A kriminalistům v hlavě šrotovaly úvahy, jestli mohou mít před sebou opravdu pachatele. Byl to lump, ale, že by šel po malé dívence?
Místní děti ho dobře znaly, věděly jak vypadá, ale jak se jmenuje, nebo kde bydlí neměly ani tušení. Vídaly ho, jak si vyndává z kalhot své přirození a něco si s ním dělá, a přitom mu vůbec nevadí, že ho vidí.
Moré si mezitím kráčel z fízlárny a začal mít strach, že se nad ním utahuje smyčka. Rozhodl se spáchat sebevraždu. Doma si zabalil šišku salámu, rohlíky, wolkmena a kazety, napsal dva dopisy a zmizel.
Tomáš.
Mezitím se dvanáctiletý Tomáš, který našel mrtvou Haničku, zmínil vyšetřovatelům o jakémsi starším klukovi, který také na místo pozdější vraždy chodil. Našli ho. Bylo mu čtrnáct a vypadalo to, že z něj bude korunní svědek.
7.6. byl ten kluk v třešňovce a potkal snědého muže. Trochu se bál, nebylo mu to příjemné. On mu řekl Čau a tak odpověděl Ahoj. Opodál slézalo ze stromu zrovna nějaké dítě. Jestli kluk nebo holka neví.
Okolo Morého se začala utahovat smyčka.
Svědkyně Matthessová milenci Morému dosvědčila, že s ním byla až od sedmi večer. Farbár prý v době návštěvy spal a Margita Farbárová řekla, že jim donesl třešně, ale byl celý zpocený, jen seděl a nemluvil. Tvářil se prý jako blbeček, že ho bolí břicho. Ani kafe nechtěl. Odhad času, kdy k nim dorazil byl opravdu hodně nepřesný. Asi mezi 14.00 až 16.30.
Pro Morého prostě svědectví nic moc, bylo znát, že i kumpáni z mokré čtvrti jsou obezřetní, když se už provalila v inkriminovaný den vražda dítěte.
A vypadalo to, že se Moré při dalším kole výslechu dost zapotí. Jenže nedorazil.
Testament, který Moré sepsal, objevil nadporučík Sláma. Čouhal z jeho schránky sepsaný na dvou listech linkovaného papíru červenou propiskou. Psal, že s tím nemá nic společného, že má jen smůlu a přitom ze života nic neměl. Jen ponížení. Chce mít klid a skončit se životem.
Pro ostřílené kriminalisty tyto dva popsané papíry znamenaly poloviční doznání. Už jen Morého najít. Ale kde?
Moré se náhle vynořil sám. Napřed se objevil v práci, ptal se na výplatu a pak sám došel na kriminálku. Prý jel do Děčína, ale s tou holčičkou se mu to rozleželo v hlavě. Prý si uvědomil, co udělal a začal líčit středeční setkáni v třešňovce s Haničkou, která trhala třešně.
Holčička slezla ze stromu, on s ní zahájil hovor, ona se pak sehnula pro spadané třešně, ale Moré v tom okamžiku zahlédl její kalhotky. To mu stačilo, aby ji ve svém vzrušení chytil pod krkem. Nebránila se a on ji táhl do křoví.
V reálu je ale dost nepravděpodobné, že by holčičce kalhotky vůbec mohly vykouknout. Měla na sobě tepláky a dlouhý poděděný a vytahaný svetr, který jí byl o několik velikostí větší.
Nemluvila, ale dýchala, on ji prý hladil přes tepláky, které později svlékl, pak svlékl i svoje kalhoty… Když bylo po všem tak ji usmrtil sadařským nožem.
Nůž hodil do řeky Rokytky a ruce od krve si olízal.
Napřed se prokázalo, že Moré v Děčíně vůbec nebyl, ale skrýval se v Praze a v půli června kompletně odvolal své přiznání. Prý mu vyhrožoval nějaký kapitán při výslechu, že se po něm projde a vyrazí mu všechny zuby. Všechno si prý vymyslel a je nevinný. V třešňovce sice byl, ale nůž u sebe neměl. Když zjistil, že se tam našla mrtvá holčička, tak se bál, že z něj budou chtít udělat vraha.
Sázka na vražednou zbraň.
Vyšetřovatelé vyrazili k mostku přes říčku Rokytku s plánkem, který nakreslil Moré v době, kdy se přiznával. Muži zákona na místo přivezli i Morého. Sledoval marné hledání pod jejich dohledem z auta. Po čtvrt hodině to nevydržel a potvrdil, že nůž tam skutečně odhodil, dokonce je navedl na správné místo.
A nůž byl po chvíli na světě.
A pak přikývl : „Jo, tu holku jsem zabil.“
Přiznání k vraždě odvolal, protože si uměl představit, jak se k němu budou chovat spoluvězni, které určitě nenechá chladnými vědomí, že zabil malou holku. Po návratu za mříže mu to opravdu předvedli. Rozkradli mu cigarety, ztloukli ho a zkopali.
Ale on už byl rozhodnutý vypovídat a kromě vraždy Haničky z něj vypadlo i zneužívání Anděly, notorické útěkářky z pasťáku. Prý mu tvrdila, že jí už bylo patnáct.
U rekonstrukce vraždy byl Moré zpočátku rozrušený, později se v terénu uklidnila a začal si sypat popel na hlavu. Činu lituje, byl rozrušený, nedokázal to zvládnout. Bylo to prostě silnější než on a už by to neudělal.
Moré se děsil toho, co s ním bude v kriminále. Dobře věděl, co ho tam bude čekat. Fackovací panák, boxovací pytel a trampolína.
A výslechy pokračovaly.
Řešil se rozkol ve výpovědích obžalovaného, který se všemožně snažil prezentovat jako sadista. Ať už tím, co vypovídal, nebo dopisy, které psal matce. Jenže jeho výpovědi byly postupně rozmetány jaké účelové. I s jeho velice nízkým IQ si dokázal uvědomit, že lépe mu bude někde vy psychiatrické léčebně, ze které je také lepší naděje na včasnější propuštění.
Byly to jen účelové lži.
Moré byl po pečlivém pozorování a testování během pobytu v Bohnicích označen za člověka v pásmu slaboduchosti, trpícího sexuální deviací, který ví, co činí a sadistické preference u něj byly vyloučené.
Když se Moré v přečítání dostal až k odstavci výpovědí přátel Ferbárových, dostal vztek, že ho výpovědí nijak nepodpořili. Tak je alespoň prásknul, že jim pomáhal s krádeží nábytku z opuštěných domů.
Soudní jednání.
Během soudních jednání na kriminálku chodily pobouřené anonymní dopisy, Moré měnil své výpovědi. 18.10. 1989 dostal trest smrti. Odvolal se a přelíčení Nejvyššího soudu proběhlo 10.1.1990. Mezitím byl trest smrti zrušen prezidentem Havlem. Soudy se vlekly a výpovědi i zákony se měnily.
A slaboduchý Moré si stále vymýšlel nové verze, tvrdil, že tehdy vykrádal chaty, mlžil s datem, kdy byl v třešňovce, k výpovědím byl prý předtím donucen.
16.10.1990 zazněl trest doživotí.
Moré, označený za vysoce společensky nebezpečného začal vyskakovat z lavice, mluvit k obhájkyni, křičet a žádat jiné soudce. Žádná domluva nepomáhala, musela ho odvést eskorta ke zklidnění. Odvolal se.
Moré si odseděl trest, léčil se a nyní je opět na svobodě.
13.2.1991 mu soud trest zmírnil na 25 let ve III. nápravně výchovné skupině. Po propuštění nastoupil do psychiatrické léčebny v Bohnicích, ze které byl propuštěn 13.9.2023. Poslední zmínka o Morém je z roku 2025, kdy média uváděla, že soud dospěl k závěru, že ústavní část léčby uvedeného pacienta splnila svůj účel, a proto se přeměňuje na léčbu ambulantní. Ochranné léčení tak pokračuje, ale pouze ambulantní formou.
Zdroj:
Šulc, Viktorín. Panoptikum sexuálních vražd 2. Démon v mém srdci. Epocha 2015, ISBN 978-80-7425-254-9
