Článek
Robert Čihák.
O svých snech až do okamžiku vyšetřování nemluvil, nikdo o nich nevěděl, nicméně jeho projev byl už varující. Holky topil v rybníce, shazoval vrstevníky z kola. Mohla to snad být jen taková divná surová hra? Přibývalo výtek ze školy. Jindy zase hodil pro bratrovi plnou láhev limonády a to vší silou, jen kvůli malicherné hádce. Vzhledem k roku děje, lze předpokládat, že šlo o láhev skleněnou a těžkou, která by se mohla rázem stát vražedným nástrojem. Ani jeho sny, se kterými se tedy svěřil později, nebyly nijak romantické. Zněly v nich výkřiky a pláč. Byly plné bolesti.
Jenže v září roku 1986 už patnáctiletý Robert nebyl spokojen pouze se svým sněním a potřeboval ho převést do praxe. V Praze to moc neznal, jen tam dojížděl do učňáku, přesto ten den vyrazil na lov.
Šárka Zástěrová.
Krásná dívka šla ten zářijový den ze své odpolední praxe v kuchyni hotelu Paříž. Odbočila na Ovocný trh. V zádech měla v té době už mladíka.
Šla před ním a líbila se mu. Nikde nikdo, jen ona a v jejích zádech on. Už si představoval, jak vykřikne hrůzou, pak bolestí a on se vzruší. Před podloubím ji předešel. Nestál ji ani za pohled. Prostě obyčejný a tuctový mladík. Vtom se ale otočil a sevřenou pěstí, ze které čouhala čepel nože, ji udeřil vší silou do břicha. Přesně takhle si to představoval. Vykřikla bolestí a hrůzou, a ta prázdná ulice se po výkřiku začala plnit lidmi. Dal se na zběsilý úprk a ještě volal o pomoc, že tam se něco stalo. U Kotvy seběhl do metra, kde už jeho uřícená tvář nebudila žádné podezření. Prostě chvátající cestující. A rychle domů, pryč z Prahy. Když v hlavním městě probíhalo rozsáhlé pátrání, on se už válel doma v posteli.
Raněná Šárka ještě mluvila. Popsala útočníka. Vůbec ho neznala, ale byl to vysoký blondýn s vystřihanými vlasy kolem uší, učesaný na patku v hnědé nebo snad tmavě červené kožené bundě. Popis se rozlétl a všichni hledali tajemného blonďáka. Popis dvou svědků se úplně rozcházel. Mladý, ale střední, spíš menší postavy a tmavých vlasů. Viděli vůbec pachatele?
13.9. Šárka svým zraněním bohužel podlehla.
Kriminalisté vyslechli i jejího o mnoho let staršího přítele, ale tem měl alibi. Vyslýchali přátele, kamarády, spolužáky i každý kontakt z jejího zápisníku. Nic. Plané odpovědi. Já nic nevím, zeptejte se Z. Jenže Z. netuší, snad ten divnej P., kterej jí kdysi nadbíhal. Prostě od ničeho k ničemu a hodiny promarněného času.
17.9. vyšla ve Večerní Praze fotografie Šárky a výzva, aby se přihlásili lidé, kteří mohou do případu vnést nějaké nové informace.
Přihlásil se svědek.
Hned druhý den měli na služebně ochotného mladíka. Byl ten den, kdy se to stalo, poblíž a té hezké dívky si všiml. Měli i společnou cestu, on šel ale rychleji a předešel ji a vzápětí potkal známého Jugoslávce. Má přezdívku Milo a chodí do Slovanského domu. Tam se také chlubil dýkou. Prý se nemohli minout a dotyčný Jugoslávec je podle zvěstí dost prchlivý.
Podivín, který kriminalisty navedl na falešnou stopu.
Vyšetřovací tým se začal pídit po tajemném Jugoslávci, jenže žádné ovoce jejich pátrání neneslo. Ten aktivní svědek navíc lhal už v minulosti, jak vyšlo najevo a ačkoliv ten den místem procházel na schůzku se svojí přítelkyní tak čas vůbec neseděl. Uhodili na něj a on kápl božskou. Vymyslel si, má rád práci kriminalistů a chtěl by s nimi spolupracovat. Čas vynaložený na pátrání po Jugoslávci Milovi padl vniveč. Podle slov kriminalisty Krejsy toho blba zavřeli, alespoň na krátko za křivou výpověď.
Robert žádné výčitky neměl, panovala u něj pohoda.
Robert byl v pohodě. Žádné výčitky svědomí, o svém činu mlčel, ačkoliv spolužáci čin často přetřásali. Nebyl ani trestaný, ani léčený deviant. Nic, žádná nit podezření nemohla ukazovat zrovna na něj. Nabyl snad nějakého přesvědčení, že přepadnout ženu není až tak nebezpečné, ale spíš příjemné.
Občas ho přepadaly myšlenky na zopakování činu, vždy je ale zapudil. Až v listopadu přišla nenápadná rozbuška. Tou byla kule z matiky. A jak tak ten vyučovací den pokračoval, rostl vztek a touha po pomstě.
Ve stanici metra, která se dnes jmenuje Pankrác bylo ten listopadový den pošmourno už ve tři odpoledne. Všude proudily davy lidí. Šel dál na sídliště, ale pořád kolem něho hodně lidí.
Už ji viděl. Krásná dlouhovlasá blondýna. Kdyby chvátnul….Vešla do vchodu, ale s někým se zastavila, pak otevírala dopisní schránku a byla pryč. Škoda.
Pak už byl jako lavina. Koukal na ženy jako na lovnou zvěř. Moc stará, nehezká…snad tahle Nesla dvě nákupní tašky. Vlezl s ní do výtahu. Později vypověděla, že na ni divně civěl a celý byl divný, jako v tranzu. Byla ráda, že vystoupila. Pak nastoupil s jinou ženou. Všimla si vyboulených kalhot, byl jí protivný a nesympatický. Zase mu to nevyšlo, až pak….
Eva Hroudová, 17 let.
Spatřil ji a na první pohled se mu líbila. Šla do čísla popisného 14 a jela do třetího patra. To už s ní stál v kabině výtahu. Třetí patro je málo, cesta bude krátká. Musí být rychlý. Bodnul ji do břicha, dívka vykřikla, vzápětí zamířil na krk, jenže sám sobě v tu chvíli zranil svoji levou ruku dost hlubokou řeznou ranou.
Zatímco dívčina volající o pomoc rychle prchala z výtahové kabiny ve třetím patře směrem k bytu, tak Robert sbíhal rychle schodištěm dolů.
Naprosto ohromující a nepochopitelné jednání.
Zatímco každý jiný v jeho kůži by prchal, jako by mu za patama hořelo nehledě na svoji řízlou ruku, tak Robert začal zvonit na nějaký byt a prosit o ošetření. Odmítli ho, prosil tedy ve vedlejším vchodě. Brečel, že umře, že ho přepadli nějací kluci. Ruku mu ošetřili a řekli mu, ať s tím jde k doktorovi.
A jak vypadal? Takový malý, snad patnáct. Jako čertík Bertík. Kudrnatý a tmavovlasý.
Parta vyšetřovatelů si dva případy rychle spojila. Zde už bylo svědků dostatek. Napadená Eva ale vypodobnila útočníka v naprosto nereálném obraze. 28.11. vyšla v pražském večerníku jeho podobizna. A jeho spolužáci zbystřili, moc podobný si nebyl, ale přece jen, ta jeho ovázaná ruka….nakonec to pouhou přezdívkou ty vrahu.
Přišlo velké prověřování mladíků se zraněnou levou rukou. Do hry vstoupila i zajímavá shoda okolností. Obě dívky, jak zavražděná Šárka, tak napadená Eva pracovaly v hotelu Paříž a letmo se znaly.
Pouhá náhodná souvislost hodila hlavní linii pátrání výhybku na vedlejší kolej.
A síla médií se opět osvědčila - spadla klec.
28.11. odvysílala televize v relaci Federální kriminální ústředna pátrá, pátrání po kudrnáči se zraněnou levou rukou. A u televize v té době seděl i sám pachatel se svými rodiči. „Roberte, nebyl jsi to ty?“ Takový dotaz…jen zlehka zakroutil hlavou, pak už bylo ticho.
On už ale věděl, že je konec. Že si pro něj brzy přijdou. Vzdal to. Ten den, v sobotu, byl táta někde pryč a máma doma klábosila s návštěvou. Zavolal si ji k sobě. Musím ti něco říct….vyklopil to, přiznal se a už se čekalo jen na tátu. Ten ho odvezl do Bartolomějské ulice.
Svědci ho při poznávačce bezpečně označili. A z něj pak samo o sobě vypadlo přiznání i k vraždě Šárky. Jak je možné, že ho zraněná dívka popsala jako vysokého blonďáka, vždyť to byl malý tmavovlasý kluk. Snad v šoku se jí vybavil nějaký obličej, který viděla předtím.
Byla stanovena diagnóza agresivního sadismu, navíc postižení mozku s občasnými epileptickými záchvaty. Trest byl stanoven v dolní polovině sazby. Čtyři roky v nápravně výchovném ústavu pro mladistvé s nutností následné ústavní léčby.
Zdroj:
Šulc, Viktorín. Panoptikum sexuálních vražd 2. Démon v mém srdci. Epocha 2015, ISBN 978-80-7425-254-9
