Článek
Dvanáctiletá Anička vystoupila z autobusu, ale domů už nikdy nedorazila
18. května 1994 dvanáctiletá Anička jela domů autobusem ze školy zhruba o půl druhé. Vystoupila, rozloučila se se spolužačkou a zamířila ze zastávky k lesu, k nejodlehlejším domkům města Studénka v severomoravském kraji. Bydlela tam s rodiči, starším bratrem a mladší sestrou. Domů chodila vždycky sama zkratkou přes potok, lávku a louku a vyšla prakticky doma na zahradě.
Jenže ten den domů nedorazila. Večer ve čtvrt na sedm maminka nahlásila pohřešování dcery. Rozjelo se pátrání. Do deseti minut byly obvolané nemocnice s negativním výsledkem. Anička v žádné z nich hospitalizovaná nebyla. Policisté se začali intenzívně vyptávat spolužáků, vyjeli k místu bydliště rodiny a zároveň se vyptávali sousedů.
Pátrání a šokující nález
Do pátrání po zmizelé holčičce se pustili také sousedé. Jednou z nich byla paní Anežka Babuňková. Obcházela okolí a zaujala ji cestička do řepkového pole. Takové běžně dělají srnky nebo zajíci. Snad jí na té pěšině přišlo něco zajímavého nebo nezvyklého a vydala se po ní. Stezka se po nějakých dvaceti metrech stáčela a končila ušlapanou a uválenou plochou. I srnky se často v poli skrývají, povalují se tam a když se vyplaší nějakým příchozím, rychle vyskočí a pádí polem pryč. Uválené plochy žádná srnka nevyskočila. Paní Anežka nakoukla a první, co spatřila, byla školní brašna. Až potom uviděla i samotnou Aničku. Na hlavě přetaženou bundičku, jinak nahá. Naprosto bílé tělo, ruce podélně těla a nohy srovnané u sebe. Na první pohled bylo jasné, že nežije. Sousedka volala hned z pole, že Aničku našla. Místo bylo snad jen padesát metrů od domu Skřipských. Dobře ji slyšeli a ihned přišli. Nad mrtvou dcerkou strašlivě plakali.
Tehdy dobře viděla, že do pole vedou dvoje stopy. Jedny drobné a druhé velké. I jako laik poznala, že lidé šli vedle sebe.
Ta představa, že v obci někdo zabil dítě, ta hrůznost zločinu, nález malého bílého mrtvého tělíčka. Kdo mohl bezbrannému děvčátku tak ublížit? Kdo ho odvedl do pole a pak zavraždil? Může v okolí řádit nějaký nebezpečný predátor - vrah?
Paní Babuňková šla do domu Skřipských, čekala spolu s nimi na policisty, kteří byli tou dobou už na cestě.
Ten den psi vůbec neštěkali
To, co by některé vůbec nezarazilo, bylo zde velice závažným signálem. Babička kroutila hlavou a nevycházela z údivu. Ten den psi vůbec neštěkali. Byli to přitom psi, kteří štěkají na kohokoliv, kdo se jen mihne okolo a neznají ho. Jenže ten den nic. Štěkot žádný. Babička byla doma a psy štěkat neslyšela. Psi přitom byli v náramné pohodě, rozhodně je nikdo neotrávil, nebo nezlikvidoval. Proč neštěkali ?
Hrůzné domněnky
Ještě před příjezdem policie si maminka Aničky před sousedkou posteskla, že má hrůzu, aby to neudělal jejich Jirka. Babuňkové se stáhlo čelo. Jejich Jirka? Starší bratr Aničky? Inu, viděla ho nedávno a choval se podivně.
Jak mohlo matku děvčátka vůbec napadnout tak otřesné podezření?
Bylo to strašné přiznání ke svým obavám. Z čeho tak vůbec mohla maminka zavražděné holčičky usuzovat? Jak ji tato šílenost mohla vůbec napadnout? Bohužel v tom byl už jeden šokující zážitek. Když byl Jirka asi tak v sedmé nebo osmé třídě, tak ho načapali, jak je s Aničkou sám na zahradě. Ona měla svlečené tepláky i kalhotky a on u ní klečel nebo seděl. Aničce tehdy řekli, že s bratrem nemá být sama, ale po návratu ze školy čekat u babičky.
Snad nebo možná měli i jiné tušení, tento zážitek byl ale opravdu tak silný, že si na něj ihned vzpomněli.
Policie
Po příjezdu vyšetřovatelů psi začali štěkat. Tak jako vždycky, když se poblíž objevil někdo cizí. Před domem stáli rodiče Aničky, její mladší sestra i babička. Jen bratr Jirka byl někde zalezlý.
Už předtím se ho matka byla zeptat, jestli sestře neublížil. Dušoval se, přísahal. Přesto mu matka nevěřila. Měl podivně zarudlé oči, jakoby brečel, ale tvrdil, že ho pálí, ani brečet nemůže.
Maminka policii tvrdila:
Nevím, kdo mohl dcerce ublížit. Byla hodná a neměla nepřátele. Byla poučená, že nemá s nikým cizím někam chodit. Zvlášť ne s mužským. Byla bojácná, ostýchavá a poučená o nebezpečí, které by ji mohlo hrozit.
Nepředstavitelná muka pro rodinu. Zavražděná dcerka a vrah snad syn.
Jakmile jde o vraždu dítěte, policie vždy vyvine maximální snahu, aby byl pachatel co nejdříve odhalen a spravedlivě potrestán. Udeřili na Jirku.
Přiznání
Až tak dlouho nezapíral. Prý ona začala, začali se hádat, myslel si, že mu sebrala nějaké nářadí a ona se do něj pustla pěstmi. Pak ho bolestivě chytila za vlasy a začala utíkat do řepkového pole. Byl naštvaný a pronásledoval ji. Otevřel kapesní nůž a bodl ji. Pak na ni spadl a pořád byl naštvaný a bodal do horní poloviny těla. Pak údajně ztratil paměť a vybavuje si, až jak si oblékal tílko. Anička se prý pohnula a vydala vzdech a bratr Jirka utekl pryč. Byl celý od krve, vysprchoval se, omytý nůž schoval pod polštář a kraťasy zakopal na zahradě.
K sexuálním aktivitám prý určitě nedošlo, než do sestry začal bodat, ale pak pocítil sexuální vzrušení. Utekl od dívky v domnění, že ještě žije, ale nebyl schopen přivolat jí pomoc. Matce lhal, protože věděl, že by jí způsobil bolest.
Jeho výpověď měla značné trhliny. Nejspíš lhal. To místo vůbec nevypadalo jako udusané po nějakém zápase, bylo spíš předem připravené. Stopy neodpovídaly tomu, že by běželi dva lidé za sebou, ale šli vedle sebe. Anička měla prokazatelně těžce zhmožděnou vagínu, ať už pěstí, nebo nějakým předmětem. Podtext vraždy tak byl jasně sexuální.
Byl divný…
On byl divný a podivínský. Neměl kamarády, navzdory vysokému IQ byl v učilišti mezi nejslabšími žáky. Pomalý, nepřesný, nesamostatný, uzavřený a v kolektivu neoblíbený kvůli své nevypočítavé reakci.
Mladší sestra měla také vypovídat, chtěla ale vědět, jestli si bratr bude moci přečíst její výpověď. Poradila se s maminkou a od výpovědi podle práva ustoupila. Maminka řekla, že stačí, že přišli o jedno dítě.
Podle vyšetřování byl značně sporný motiv. Čekal na sestru plánovaně, nebo byl motivem gradovaný spor spojený se zlobou a agresí?
Tak směšně nízký trest za zmaření mladého lidského života
Byl shledán nebezpečným pro okolí a bylo uznáno, že v době činu trpěl sexuální deviací v podobě agresivního sadismu. Soud ale upřednostnil méně pravděpodobnou alternativu. Přiklonil se k výpovědi mladíka. Hrůzné události předcházel spor. Vražda nebyla připravená, ani plánovaná. Místo nebylo předem připravené, nečíhal na ni, až se vrátí ze školy, aby ji zavedl do řepkového pole a tam ji zavraždil. Prý běžel za ní, plný vzteku. Ale co ty stopy vedle sebe? Vrah dostal za vraždu své dvanáctileté sestry trest pět let vězení a ochrannou léčbu.
Vražda dítěte, sexuální vražda, musí být pro rodiče neskutečným utrpením. Přemítání nad tím, kdo mohl jejich dítěti tak ublížit. Kdo to byl? Byl to snad někdo protřelý, nebo naprosto neznámý pachatel? Každopádně většinu rodičů obětí ani moc nezajímají pohnutky pachatele. Přejí si jediné. Spravedlivý trest. Jejich dítě zemřelo rukou vraha, který musí být potrestán. Tvrdě potrestán.
Ale co když je vrahem syn? Jak potom tu rodinnou hrůzu mohou vnímat? Litují zavražděnou dceru a přivírají oči nad vraždícím synem? Pokud by dívku zavraždil naprosto neznámý pachatel, je jasné, že ho budou silně nenávidět. Ale on to byl jejich syn. Snaží se nalézt jakési polehčující okolnosti? Co ho k tomu vedlo? Nebyl nemocný? Netrpěl? Mohla ho vyprovokovat? Nebo snad syna odsoudí stejně, jako by odsoudili naprosto cizího pachatele?
Je to prostě strašné, šílené a nehorázné….
Zdroj:
Zlý duch - Panoptikum sexuálních vražd 4. ISBN: 978-80-755-7989-8
