Článek
Rok 1995 jako by přál zločinům namířeným proti dětem. Postupně zemřeli rukou vraha recidivisty v tom roce už dva chlapci. Společnost nabyla přesvědčení, že má malou ochranu proti těmto nebezpečným pachatelům. Byli to lidé, kteří už za sebou měli kriminální minulost a po propuštění se dopustili toho nejhoršího činu, jaký existoval. Zavraždili malé nevinné děti.
Rodiče se už báli o své děti, přestávali je samotné posílat i na krátké cesty pěšky nebo na kole. Ztratili důvěru v bezpečnost lesíka za humny jejich vsi, či polnici spojující dvě obce. I tam může čekat na jejich potomky nebezpečí. Lidé přestávali důvěřovat, obezřetně pozorovali své okolí a opatrnost přišla i ve vesničkách, kde se dříve ani dveře nezamykaly.
Hrůza letních prázdnin roku 1995
Stanislav Večeřa pocházel z Kopřivnice a rád se tam vracel. Celkem 7 x trestaný, v té době dvaačtyřicetiletý muž spáchal svůj nejtěžší zločin v roce 1981. Byl odsouzen za pohlavní zneužívání osmileté dívky. Odpykal si trest šest a půl roku a brány věznice opustil v roce 1988.
Nebyl pedofil, ale nikdy neměl pohlavní styk, nikdy mu nevydržela erekce a pohlavního styku se ženou nebyl schopen. Netrpěl žádnou duševní chorobou. Sex s opačným pohlavím chtěl ale uskutečnit a nabyl přesvědčení, že jediným řešením je domoci se ho násilně, ale na dospělou ženu odvahu neměl. Svoji touhu uspokojit své choutky za pomoci agrese směřoval proto proti bezbrannému dítěti.
Netrpěl žádnou duševní chorobou. Byl svéprávný, tichý a nenápadný. Hubené drobné postavy se splihlými delšími světlými vlasy. Podlouhlý obličej s ostřejším nosem a světlé oči upírající se do jednoho bodu. Ničím neupoutal, nijak nevyčníval, ničím nebyl až tak zajímavý. Vzhledem spíš neatraktivní, nezajímavý a tuctový muž.
Přestupek, který měl být varovným signálem
V roce 1992 byl Večeřa řešen pro přestupek. Strhl tehdy z kola osmiletou holčičku. Po jeho nejhorším činu, který provedl o tři roky později z tohoto přestupku až mrazí. Naprosto stejný scénář. Muž, který strhl z kola osmiletou holčičku. Tehdy se nic horšího naštěstí nestalo. Přestupek byl projednán na úřadě a tím vše skončilo. Přesto to byl varovný signál. Signál, kterému nikdo nepřikládal žádnou váhu.
Cíl: Dosáhnout pohlavního styku násilím na slabší oběti
Už od června snil o svém skutku. Chodil do lesů poblíž Kopřivnice, pozoroval okolí. Poblíž bylo koupaliště, les byl celkem frekventovaný.
S sebou si na cestu bral alkohol. Dobře mu nebylo. Měl v sobě frustraci a vztek, že si normálním způsobem neumí najít partnerku. Místo, aby zkusil pracovat sám se sebou, zvolil cestu násilí na bezbranné oběti. Začal se na své výpravy vybavovat. Nůž za pasem, palička na maso a láhev tvrdého alkoholu v brašně. V kapse pásek s karabinami. Byl připraven. Denně chodil do lesa a čekal na svoji oběť. Palička k omráčení, nůž k zastrašení nebo ještě horšímu účelu a pásek ke spoutání nebo škrcení.
Na svoji oběť trpělivě číhal. Měl vše připravené, nic ho nemohlo zaskočit. Měl plán…
Byl vybaven a číhal na svoji oběť. Čin si připravil a naplánoval dopředu. Rozhodně nešlo o žádné momentální selhání.
Konec července, polovina prázdnin. Krásné letní počasí a v poledne osmiletá Veronika ze Ženklavy nasedá na kolo a jede za svým tatínkem do Štramberku. Čekala ji asi pětikilometrová trasa, která vedla částečně přes les. Měla otci vyřídit, že mu rodina do práce brzy přiveze oběd. V té době normální a úplně běžná situace. Děti netrávily čas u počítače, ale běžně se pohybovaly samy venku, hrály si, jezdily na kole. Nic neobvyklého, standardní situace. V lesním porostu ovšem už číhal od rána vybavený a alkoholem posilněný Večeřa. Číhal na jakoukoliv dívku, svůj útok neplánoval přímo na Veroniku. Holčička měla prostě osudnou smůlu.
Byla statečná a bojovala o svůj život, proti muži neměla šanci
Srazil ji z kola, které odhodil do porostu, aby nebylo vidět. Holčičku si odvedl dál do lesa, kde měl klid na provedení svého úmyslu. Zaútočil na ni paličkou na maso, ale holčička se ze všech sil bránila. Byla statečná a bojovala. Dokonce se jí povedlo vysmeknout a utíkat před útočníkem. Neměla šanci. Dostihl ji. Byla v pasti, ale stále se vzpouzela. Snažil se ji uškrtit připraveným páskem, ale pořád se bránila a bojovala o život. Nakonec sáhl po noži a zasadil své malé oběti pět ran.
Hrůzná vražda malé Veroniky otřásla i zkušenými a protřelými kriminalisty
Půl hodiny po poledni bylo rodině podezřelé, že Verunka za tatínkem nedorazila. Táta ji začal shánět a později její pohřešování nahlásil na policii.
Rozjelo se rozsáhlé pátrání. Po několika hodinách bylo tělo Verunky nalezeno v blízkém lese.
JUDr. Česlav Kubiczek z Krajského státního zastupitelství v Ostravě později vzpomínal:
„Byl jsem ten den na rekonstrukci vraždy, probíhající v jednom venkovském stavení. Panovalo obrovské horko, rekonstrukce vzhledem ke své náročnosti probíhala pomalu. Už jsem se viděl, jak si dám cestou domů nějaké to pivo. V tom ale přišla zpráva od operačního, abychom se spolu se soudním lékařem přesunuli ke Štramberku, kde se stala další vražda. Začal jsem tvrdě odmítat, ale operační mě přerušil zoufale výmluvným: Je to osmiletá holka!
Hned, jak to bylo možné, jsme se přesunuli na místo činu. Už jsem toho viděl opravdu hodně, ale na oči té dívenky nikdy nezapomenu! Doslova se z nich dala vyčíst slova utrpení: Proč já, tak mladá, musím zemřít !“
Lidé si podivína všimli a dobře ho popsali
Nastala intenzivní a mravenčí práce kriminalistů. Brzy se našli svědci, kteří si v místě toho dne všimli podivného muže. Vídali ho tam dokonce už dříve. Býval skrytý v lese, občas vystoupil na cestu a zase se v lese ukryl. A popis přesně seděl na recidivistu Večeřu. Podezření na pachatele hraničilo s jistotou, tak hned druhý den u jeho dveří zazvonila policie.
Nechtěl otevřít, tak nastoupila zásahová jednotka. Nevinný člověk by neměl určitě důvod policistům neotevírat. Byl převezen k výslechu.
Nezapíral. Doznal se, nehroutil se, hovořil s klidem a věcně. Líčil jak čekal a chystal si zbraně. Dívka ho věkem nijak nepřitahovala, ale on chtěl mít pohlavní styk, v minulosti se o něj už pokoušel, ale vždy selhal. Nevěděl, jak se ke styku dostat, snad jen k němu násilím donutit nějakou ženu. Jenže na dospělou ženu si netroufal. Jeho obětí se tak stala malá holčička.
Petice za obnovení trestu smrti
Zpráva o jeho zrůdném činu se rozletěla po celé zemi a reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Přišla vlna smutku, rozhořčení a volání po tvrdém trestu. Sám starosta Ženklavy, kde malá bydlela s rodiči, založil petici, která žádala obnovení trestu smrti. Pod petici se podepsalo více než 4 000 lidí. Trest smrti byl ale zrušen už v roce 1990 a jeho obnovení nebylo možné.
Plakala celá soudní síň. Jen vrah byl nad věcí
Soudní proces s vrahem začal v lednu 2006. Soudní síň v Ostravě byla doslova plná tíživého smutku. Za okny ponurý leden a z lavic, kde seděli obyvatelé Ženklavy, kteří zavražděnou Verunku znali, se ozýval pláč. Všichni byli doslova paralyzováni neskutečným zármutkem, který se jim zažíral až do morku kosti. Jen obžalovaný byl smutkem nezasažen. Jako by se nic z toho jeho osobně netýkalo. Vypovídal ochotně a bez emocí. Přitom gestikuloval, odpovídal na otázky a doznával. Celá síň plakala, jen on vyprávěl, jako by povídal zcela běžný příběh.
Bez emocí, bez lítosti, bez mrknutí oka. Jen povídal a líčil. Ani stín pocitu viny, lítosti.
V závěru procesu přece jen překvapil. Požádal sám o trest smrti. Určitě ale věděl, že trest smrti je už přes pět let zrušen a jeho obnovení je prakticky nemožné. V závěru své řeči se omluvil rodičům a vyslovil lítost. Litoval opravdu svého skutku a toužil opravdu po nejvyšším možném trestu, trestu smrti?
Padl ten nejvyšší možný trest
Byl odsouzen k doživotnímu trestu. Neodvolal se. Asi měl jiné řešení. Šel do věznice Mírov, kde seděli ti nejtěžší odsouzenci. Zde panovala hluboká nenávist vůči vrahům dětí. Spoluvězni se brzy dozvěděli, za co je trestán. Opovržení, ústrky a peklo ze života. Ne, svědomí ho nejspíš nezlomilo. Byl na něj nejspíš tlak, byl izolovaný a nenáviděný. 15.2.1996, tři týdny po vynesení rozsudku se v cele oběsil.
Co si počít s člověkem, který opakovaně představuje nebezpečí pro děti? Není nijak nemocný, není možné ho izolovat od společnosti na základě jeho diagnózy. Snad detenční zařízení? Tehdy ovšem nic takového neexistovalo. A co práva lidí? Odpykal si trest a měl by být přece propuštěn na svobodu. Nelze automaticky předpokládat, že bude opakovat stejnou trestnou činnost. V roce 2009 zabezpečovací detence opravdu vznikla. Je to opatření, aby byla společnost chráněna před pachateli trestných činů, když nestačí vězení a léčba není možná.
Zdroj:
