Článek
Nebyly mobily, ani počítače, zábava mládeže byla jiná. Bylo víc osobních kontaktů, možná i přátelství, ale rozhodně se nedá říci, že by se nedály těžké zločiny. Jen se o nich většinou nemluvilo.
Mladí si nepsali si přes sociální sítě, trávili čas spíš někde venku. Víkendové večery patřily zábavám a diskotékám. Když hrálo kino, byl program celkem jasný. Šli společně na film. Nebylo to pro ně jen o tom konkrétním promítání, brali to jako společenskou událost. Společně se báli nebo se snad při romantických záběrech brali za ruce. Někdy se sešli jen tak, u kapličky, na zastávce autobusu nebo na návsi na lavičce a popovídali. Kluci hráli fotbal na místním plácku a holky klevetily někde na dvorku. Znali se.
Jitka
Ten říjnový den patnáctiletá Jitka jezdila na kole po Štiříně, kde bydlela. Doprovod jí dělal nějaký mladík. Vidělo je snad třicet svědků. Žádný z nich ovšem neviděl přímo obličej mladého muže. Ten stál vždy, snad jako na potvoru, zády k lidem. Možná už tehdy jednal s rozmyslem. Kdo ví.
Svoji dceru za hospodou spatřil i její otec. Společnost kluka, kterého vůbec neznal, mu rozhodně nedělala dobře a výrazným gestem dal dceři jasný povel k okamžitému odchodu domů.
Jenže Jitka se domů neodebrala. Deset minut po půl páté byla viděna na silnici ze Štiřína do Struhařova. Jela spolu s neznámým mladíkem. Každý na svém kole. O deset minut později byli ještě spatřeni ve Struhařově.
Jitka se domů nevrátila, neozvala se…
Od té doby nebylo po Jitce ani vidu, ani slechu. Domů nepřišla ani v noci. Neozvala se. Její otec si uvědomil, že neznámý mladý muž k němu stál celou dobu zády. Ten jeho postoj vypadal dokonce jako plánovaný. Možná nechtěl, aby mu někdo viděl do tváře.
Druhý den se rozeběhlo policejní pátrání. Nebylo zase tak náročné, jak se třeba mohlo očekávat. Jitky kolo se vynořilo z křoví pod můstkem nedaleko Štiřínského parku. Už tento nález nevěstil nic dobrého.
Nebýt nálezu kola, mohli se snad rodiče domnívat, že jejich Jitka tráví svůj čas snad spokojeně někde v soukromí s klukem, do kterého se třeba zakoukala. Asi by nadšeni také nebyli, ale přesto by to byla ta přijatelnější verze vývoje pátrání po dceři.
Kolo pohozené v křovisku pod mostkem ovšem vypovídalo o něčem jiném. Štiřínský park byl tehdy divoce zarostlý. Přesto bylo tělo mladé Jitky rychle objeveno. Bylo nahé a zaházené větvemi a listím.
Jitka byla mrtvá. Zemřela rukou vraha. Nejspíš toho neznámého mladíka, se kterým trávila své poslední odpoledne.
A pak přišla ke slovu svědectví
Poznala ho paní Jaroslava. Šla ten den u parku a on ji objížděl stále dokola. Několikrát ji předjel a zase se vracel. Bylo to divné. Před další ženou se obnažoval a jinou pozoroval při koupání u rybníka.
A svědectví místního traktoristy mu silně přitížilo. Ten den, celé odpoledne pracoval na poli mezi Stinném a Novou Hospodou. Asi v pět odpoledne viděl ve směru od zámku procházet Vláďu B., kterého dobře znal. Volal na něj, ale mladík vůbec nereagoval.
Jméno podezřelého cyklisty, se kterým Jitka trávila své poslední chvíle, tak bylo na světě.
Na povrch vyplul i rok starý škraloup. Tehdy v Želivci, povalil na zem třiadvacetiletou ženu. Obnažil ji a nožem jí způsobil mnohačetná povrchová říznutí, aby si na ní vynutil pohlavní styk, nicméně během soulože v řezání neustával.
Byl doma, tvrdili rodiče
Rodiče podezřelému dvacetiletému synovi poskytli pevné alibi. Byl doma. Snad šel jen tady kousek na trávu králíkům, ale hned se vrátil. Odešel do štiřínské hospody, ale až v šest večer. Tvrdili.
Bylo jí patnáct. Jen patnáct. Bylo to vlastně ještě dítě, které mělo život před sebou.
DNA
Metoda určování DNA byla v roce 1990 ještě v plenkách. Chyběly přístroje, finance, ale hlavně zkušenosti. Roce 1995 už byl vývoj analýzy DNA jinde, za tu dobu obrovsky pokročil a vyšetřovatel mjr. Stanislav Plocek vzpomínal, že se shodli na tom, že je třeba přesně určit co v jejím těle mohlo patřit jí a co pachateli. Ideálním řešením bylo vyzvednout z hrobu Jitčino tělo.
Šok při exhumaci
Stáli nad hrobem, který ukrýval Jitčiny ostatky a přihlíželi procesu jejich vyzvednutí. Hrob otevřen, ale zůstali stát v šoku, jako by je opařil. Nebyla tam Jitčina rakev, ale jen urna s jejím popelem. Bylo jasné, že z popelu se vyčíst nic nedá. Žádné DNA, nic. Jenže rodiče měli ještě schované Jitčino oblečení a spolu se vzorky jejich vlastního DNA se už s materiálem dalo pracovat. Expertiza prokázala, že sperma v těle oběti patřilo Vladimíru B. s mírou pravděpodobnosti 3 940 000:1!
Obviněn.
V říjnu 1995 byl podezřelý muž obviněn. Jakoukoliv vinu popíral, prakticky nevypovídal a ve svém postoji setrval i před soudem.
Délku trestu neakceptoval. Bránil se.
Byl odsouzen k 12 letům odnětí svobody. Soud jeho čin hodnotil jako znásilnění a následnou vraždu. On spokojený nebyl a se svými stížnostmi to dotáhl až k Ústavnímu soudu. Hlavním důvodem jeho stížností byla nespokojenost s tím, že soud nevyhověl jeho návrhu na předvolání určitých svědků.
Jenže soud není povinný vyslechnout všechny navrhované svědky, navíc tito lidé už mluvili v přípravném řízení a bylo jasné, že do případu nemohou vnést žádné důležité svědectví.
Odsouzený V.B. nejspíš spoléhal, že právě tito lidé zvrátí zcela jeho osud a vyvázne bez trestu. Snad, že soud opomine důležité důkazy získané neomylnou analýzou DNA. Navíc také tvrdil, že není nijak zřejmé, že sperma se muselo do pochvy dostat cestou soulože a také poukazoval na svého bratra a možnou shodu DNA.
Vraťme se ale ke svědkům, kteří tehdy nebyli vyslechnuti a na které V.B. tak spoléhal.
Veřejně dostupný rozsudek ústavního soudu se k nim vyjadřuje takto:
„… svědka F. Š., který byl vyslechnut již v rámci přípravného řízení, a jehož výpověď vzbuzovala již tehdy pochybnosti vzhledem k jeho obtížné komunikaci, způsobené jeho vrozenou debilitou a hluchoněmostí, když neovládá ani znakovou řeč, ani neumí psát. S ohledem na vyjádření lékařů k jeho osobě a k delšímu časovému úseku od spáchání trestného činu soud považoval jeho výslech za nadbytečný, neboť by jeho důkazní hodnota vzhledem ke všem okolnostem byla minimální. Také v případě svědkyně D. D., která byla slyšena již v přípravném řízení dne 11. 1. 1996, kdy uvedla, že se nepamatuje, zda dne 17. 10. 1990 v odpoledních hodinách projížděla kolem místa činu v osobním vozidle, že však toto považuje za nepravděpodobné. V tomto případě má Ústavní soud za to, že odvolací soud nepochybil, když tuto svědkyni v odvolacím řízení nevyslechl.“
Stejně se postavil soud k nevyslechnutí dalších dvou navržených svědků. Ani v přípravném řízení před sedmi lety jejich výslech nepřinesl žádné důležité svědectví, nedalo se předpokládat, že by se po sedmi letech situace nějak změnila.
Konečný verdikt.
Jediné, nad čímž se soud pozastavil byla klasifikace provedení zločinu. Dívku rdousil a znásilnil a později ji chladnokrevně zabil, aby se jí zbavil jakožto svědka znásilnění. Účelová a chladnokrevná vražda byla sporadická. Díky své patologické sexuální agresivitě byly sníženy jeho ovládací schopnosti a vše mohlo proběhnout tak, že pachatel Jitku rdousil za účelem znásilnění nepřiměřenou silou až tak, že dívka rdoušení podlehla.
Září roku 1997, sedm let po vraždě, byl trest změněn na 10,5 roku s následným sexuologickým léčením. Odsouzený si trest odpykával ve Valdicích. Kde a jak žije nyní není z veřejně dostupných zdrojů známo.
Zdroj:
