Článek
Všechno vypadalo jako idyla, ale pod povrchem se začalo dít něco neviditelného, co Markétu pomalu ničilo. První známky manipulace byly nenápadné. Pavel jí často říkal, že přece musí být perfektní matka, protože on „má vysoké standardy“. Když zapomněla vyzvednout děti ze školky, pohledem plným zklamání jí naznačil, že je neschopná. „Tohle se u nás doma nedělá,“ opakoval tiše, ale důrazně.
Pavel byl mistr manipulace. Jeho slova byla jako hadí jed – zdánlivě laskavá, ale plná jedu, který pomalu ničil Markétinu důvěru v sebe samu. Nejprve to byly drobné poznámky o jejím vzhledu, schopnostech, o tom, jak je „nedostatečná“ matka. Postupně se jeho kritika stala ostřejší, ponižování častější. Markéta začala pochybovat o sobě, o svém úsudku, o své hodnotě.
Postupně přibývaly poznámky o její váze, oblečení, o tom, že „už není tak mladá a krásná jako dřív“. Markéta se snažila změnit, ale nikdy to nestačilo. Pavel kontroloval její telefon, kritizoval kamarádky a nutil ji vzdát se práce, protože „rodina je teď priorita, ne kariéra“.
Psychické týrání se pomalu měnilo v otevřené ponižování. Pavel ji ve společnosti snižoval, posmíval se jejím nápadům, často ji nechával v rozhovorech mlčet nebo jí přerušoval. Doma ji obviňoval, že je „slabá“ a „nic nezvládá“. Když děti uslyšely jeho ostré věty, Markéta se cítila ještě víc trapně a bezmocně.
Když děti byly ještě malé, Pavel začal být i fyzicky agresivní. Nejprve to byly drobné trhnutí za ruku nebo strčení, které Markéta schovávala pod tíhou strachu a hanby. Nikdy nechtěla, aby to děti viděly, a nikdy nikomu neřekla, protože věděla, že jí nikdo neuvěří. „Jak bys mohla tvrdit, že tě bije takový muž? Vždyť je tak vzdělaný,“ slyšela opakovaně, když se odvážila naznačit, že není všechno v pořádku.
Roky ubíhaly a Markéta se cítila jako ve smyčce. Ztrácela kontakty s přáteli, Pavel ji izoloval od rodiny. Často jí vyčítal, že mu neposkytuje dostatečnou pozornost, a když to Markéta zkusila vysvětlit, jeho výbuchy vzteku ji zastrašily natolik, že raději mlčela.
Jednoho večera, po hádce kvůli zničeným dětským pastelům – které Pavel rozbil v záchvatu zlosti, protože mu „přišly nevhodné“ – Markéta seděla na schodech, objala děti a plakala. Cítila, že už to dál nejde, že pomalu ztrácí samu sebe, svou mysl i životní sílu.
Markéta nikdy nezapomněla, co prožila. Ale dnes už stojí pevně na svých nohou, je hlasem těch, kteří nemají odvahu promluvit, a připomíná, že za každým úspěšným a zdánlivě dokonalým mužem může být skryté peklo, o kterém nikdo neví.
DENÍK MARKÉTY:
10. března
Dnes zase Pavel kritizoval, že jsem zapomněla vyprat dětem ponožky. Řekl to tak klidně, ale přitom důrazně, jako kdyby to byla největší katastrofa. Cítím se tak k ničemu. Snažím se být dokonalá, ale nikdy to nestačí. Pořád si říkám, jestli mám pravdu já, nebo on. Možná jsem opravdu slabá a neschopná. Ale uvnitř mě to bolí víc, než umím říct.
25. dubna
Snažila jsem se to říct mamince, ale ona mě skoro obvinila, že si to vymýšlím. Řekla, že Pavel je hodný muž a že bych měla víc poslouchat. Cítím se tak sama. Když se o tom bavím s přáteli, říkají, že to přeháním, že se musím víc snažit. Jak mám ale dál vydržet, když jsem pořád jenom terčem jeho slov? Děti si toho taky začínají všímat, bojím se, že jim to zničí dětství. Kačenka se mě včera ptala: „Maminko, proč vytíráš tu předsíň tím svým hezkým červeným tričkem?“ „Protože je červené a má velký výstřih. Tatínkovi se nelíbilo,“„Aha,“ Řekla dcera a odcházejíc kroutila hlavou. Já také kroutím hlavou.
12. června
Dnes večer Pavel rozbil pastelky, protože se mu nelíbilo, že jsem nechala děti malovat v obýváku. Zase mi řekl, že jsem nezodpovědná a že nic neumím udělat správně. Děti plakaly, já jsem chtěla utéct. Ale kam? Nemám kam. Každý mi říká, že on by mi neublížil, že si to vymýšlím. Kdyby jen věděli, jak strašně se bojím.
16. června
Pořád si opakuju, že chyba je ve mně. Když Pavel říká, že jsem neschopná, že nic neumím, že si nic nezasloužím, začínám mu věřit. Když mi říká, že všechno dělám špatně, že jsem slabá, že nemám žádnou hodnotu, slyším to stále víc a víc i v sobě. Už skoro nevím, kdo jsem.
18. června
Někdy si myslím, že kdybych byla jiná, lepší, tak by mě měl rád. Ale to není pravda, ne? On nechce nikoho jiného, chce jen někoho ovládat a je mu jedno, kdo to bude. A já jsem ta, kdo je na vině, protože se nedokážu chovat tak, jak chce on. Jsem ta, která si nic nezaslouží – ani lásku, ani respekt, ani klid.
30. července
Když jsem se dívala do zrcadla, viděla jsem jen někoho, kdo je zlomený, nevýznamný a bezmocný. Uvěřila jsem, že všechno, co Pavel říkal, je pravda. Že jsem ta špatná žena, která ničí rodinu. A přitom je to jen jeho hra – aby mě udržel pod kontrolou, aby mě zlomil.
1. září
Je těžké přestat se nenávidět. Každý den s tím bojuju, ale někde hluboko uvnitř vím, že to takhle být nemůže. Že si zasloužím něco lepšího. A hlavně mé děti, proto zítra odejdu. Protože jestli tohle neudělám, prohraju celý svůj život.
4. září
Utekla jsem. Je to poprvé po tolika letech, co se cítím trochu volná. Spala jsem s dětmi u kamarádky, která mě přijala bez otázek. Ve dnech plných strachu a nejistoty jsem si uvědomila, jak moc jsem byla dlouho sama. Bojím se, ale zároveň cítím, že tohle je začátek něčeho nového. Snad už bude lépe.
12. září
Psycholožka mi říká, že to, co prožívám, není moje vina. Ale jak mám uvěřit tomu, co jsem tak dlouho popírala? Noci jsou těžké, sny o Pavlovi mě budí každou noc. Děti jsou statečné, ale vidím, jak jim chybí domov i otec. Bojím se, že ten stín z minulosti je bude pronásledovat.
25. října
Měla jsem schůzku s právníkem, ale mám pocit, že ta byrokracie je vyčerpávající. Občas si připadám, že bojuji sama se vším – se strachem, s nevěřícími lidmi, se vzpomínkami, které mě dohánějí. Ale nedám se. Pro děti i pro sebe chci nový život.
15. prosince
Dnes jsem se poprvé usmála bez pocitu viny. Děti se smějí, hrají si, a já cítím, že pomalu začínám znovu žít. I když je to těžké a jizvy jsou hluboké, věřím, že z těchto temných časů vyroste něco silného. Já. Markéta.
Je to už rok, co jsem od něj pryč a bydlím s dětmi v pronajatém bytě. Stále mne dohánějí vzpomínky.
Vzpomínky:
20. března
Vzpomínám si na ten večer, kdy mě poprvé udeřil. Ne jen tak lehce – kopl do mě tak tvrdě, že jsem upadla na zem a cítila jsem, jak mi pod kolenem praská kůže. Nevěděla jsem, co si mám myslet, proč mi to dělá. Vždycky mi vyčítal, že jsem mu porodila dvě holky, že jsem mu nedala syna. „Syn by byl silnější než ty,“ řekl mi tehdy chladně, jako kdyby to bylo něco, co mě mělo zlomit.
25. dubna
Kontroloval mi spodní prádlo. Každé ráno, než jsem odešla do práce, mi prohlížel, co mám na sobě, jako kdybych měla být jeho majetkem. „Tohle je moc volné, co kdyby tě smetlo auto a odvezli tě do nemocnice, uděláš mi ostudu. Tohle je moc krajkové, to nemyslíš vážně, ne? Kam hodláš jít po práci? Chceš vypadat jako lehká ženská? Ty něco s někým máš?“ říkal. „Nemůžeš se takhle ukazovat. Chovej se, prosím tě normálně, a jestli máš v hlavě nějakého chlapa, tak ti ho rychle vytluču z té tvé palice.“ Pořád mě měřil, kolik času strávím venku, za jak dlouho musím být zpátky. Nikdy jsem nesměla jít sama nikam bez něj. Oblékat jsem se musela přesně podle jeho vkusu. Když jsem šla s ním, tak jako kočka, když jsem šla třeba sama do samoobsluhy, abych mu dotáhla pivo, tak jako popelka, nejlépe přímo v teplácích a určitě nic příliš ženského, co by prý přitahovalo jiné muže.
12. června
Někdy se mi chce křičet na celý svět, že už dál nechci být jeho vězněm. Budím se zpocená ve snech a bojím se. Bojím se jeho vzteku, kopanců, slov, která se mi vryla do duše. Bojím se, že už ztratím rozum. „Jsi moje, a nebudeš nikam chodit bez mého svolení,“ opakoval dokola, dokud jsem už nevěděla, co je pravda a co iluze. Ne, byl to jen sen, už je to pryč a je dobře. Psychika je pošramocená, ale snažím se vydržet.
3. září
Ten den, kdy jsem se rozhodla utéct, měl Pavel znovu záchvat. Kopal do dveří, křičel, že jsem špatná žena a matka. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jestli zůstanu, ztratím vše – sebe, děti, život. Sbalila jsem si věci, tiše probudila děti a odešli jsme do tmy. Bolelo to víc než fyzické rány – bolelo to, že jsem musela pryč, že jsem dlouho věřila, že takový život je normální. Zítra to bude už rok od našeho útěku. Rok klidu a bezpečí. Bojím se o tom nejen mluvit, ale i přemýšlet. Všichni mne odepsali. I moje rodina. Matka mi řekla, že si ničeho nevážím, že jsem měla na růžích ustláno, měli jsme přece pěkný byt a každý rok jsme byli u moře. Jsem nevděčná a děti budou kvůli mně trpět. Něco podobného bylo i v práci. Kolegyně se také divily, jak jsem mohla opustit tak krásného a milého chlapa, co ony by za to daly, mají doma jen gaučové povaleče, kteří jsou prý k ničemu.
Ne, prostě nikdo nevěřil, že ten okouzlující gentleman se doma mění v lidskou zrůdu, která mi dokáže nadávat, ponižovat mě, vyhrožovat mi a kopat do mě.
10. listopadu
Dala jsem si závazek, že už na něj nebudu myslet. Nechci na něj myslet. Je to uzavřená kapitola, ze které mi navzdory všemu ohavného zůstaly tři krásné děti. Jsem tu pro ně a na minulost kašlu.
18. prosince
Na vánočním večírku jsem více mluvila s Daliborem. Znám ho už několik let, ale nyní jsme si kápli do noty. Je to přesný opak pohledného a sugestivního Pavla. Naprosto nenápadný človíček s milým úsměvem. Uvidíme, co nám nadělí příští rok. Prioritou jsou pochopitelně děti. Ty má prý obecně moc rád, ale vlastní mít nemůže….
Markéta prožila mnoho zlého, dokonce tak, že jí ani nikdo nevěřil všechny hrůzy vztahu. Mnozí přátelé se přiklonili na stranu manipulátora Pavla. Nyní ji snad bijí zvony na lepší zítřky. Doufejme že bude mít klid na výchovu svých tří dětí a získá zpět své ztracené sebevědomí.
