Článek
Jak jsem se ocitla na tomhle divném místě?
Vracím se zpět ke svému předchozímu životu. Můj bývalý manžel, láska mého života, zrada, rozchod.
A přesto, až se z tohoto místa dostanu. Najdu v sobě chvíli, kdy sama sobě připustím, že nevěra není nic hrozného. Ano, bolela. Ale setkání s člověkem, který vás zbaví vaší osobnosti, obrátilo všechny moje dosavadní hodnoty.
Teď to ještě nevím. Teď ještě věřím, že mě má rád.
Psychiatrie. Pokus o sebevraždu, oběšení, podřezané žíly.
Při prvním kontaktu s doktorem rychle zjišťuji, že všechny pokusy o dokazování, že nejsem blázen, budou použity proti mně.
Čím víc se o to snažím, tím víc jako blázen vypadám.
Nikdo nechápe, že mám v bytě samotnou kočku a jejich návrhy na zavolání odchytové stanice mi přijdou stejně absurdní, jako tohle místo.
Pacienti, lidské bytosti, které už o sobě dávno nevědí. Když mě zrovna neprosí o kalhoty, tričko, podprsenku a další osobní věci, leží apaticky na pokojích. Já stejně apaticky sedím na chodbě. Vedu s mamkou hovor o tom, jak právě doma vařím svíčkovou. Mám strach.
Říká se, že mezi normalitou a bláznovstvím, je tenká hranice.
Personál se ke mně nechová nijak lidsky a každý náznak racionálního myšlení je následně potrestán. Například tím, že mi odmítají dát toaletní papír.
Toaletní papír. Běžně dostupná věc. A já ho na tomto místě nedostala už dva dny.
Na záchodě nebyl. Snad proto, abychom nepřišli na nějaký zázračný způsob, jak se na něm oběsit.
Museli jsme vždy poprosit sestru, která mi ho odmítla dát po naší konverzaci v jídelně. Chtěla sem odejít a po jejím zákazu z důvodu, že ještě nepřišli čtyři lidé, jsem ji upozornila, že v tom případě spočítání jsme.
Toaletní papír, nástroj moci.
Seznámili jsme se v novém městě, do kterého jsem se po rozchodu s manželem přestěhovala. Holka z malého města, mladá a naivní s touhou začít znovu. Byla jsem přesvědčená, že se vyznám v lidech. Že stačí podívat se do očí nebo tak něco.
Když nad tím tak přemýšlím, nenapadalo mě, že existují lidé, jejichž řeč nesouvisí s tím, jak cítí. Když mi někdo řekl, že mě má rád, věřila jsem tomu.
Když mi někdo říkal, že jsem krásná, nenapadlo mě, že tahle věta se může stát tak snadným nástrojem k ovládání.
Potkali jsme se jen jednou. Jeho přítomnost jsem nezaznamenala. A přesto jednoho dne zazvonil na můj nový byt, jehož adresu jsem si nepamatovala ani já. Pozval mě na procházku a já, ztracená a osamocená v cizím městě, jsem neodmítla.
Pak si pamatuji snídani, kytku, milostný dopis. Volání kamarádce a vyprávění, že si připadám jako v pohádce.
Na zkratky z pohádky jsem nepomyslela.
Začala jsem se cítit divně, nikde, nikým. Vyšetření u lékaře neukázala nic.
„Motá se mi hlava a cítím se, jako zhulená“. Smála jsem se tomu. Pak se začaly střídat dlouhé noci a dny beze spánku s úzkostmi.
A on? Držel mě za ruku a vysvětloval, že za sebou nemám lehké období. Doprovodil mě na psychiatrii, kde jsem dostala léky.
Mám ráda ranní kávu. Pozornost s jakou mi ji každé ráno nosil do postele mě dojímala. Nikdy nezapomněl.
A já? Začala jsem se ztrácet v drobnostech, které dřív držely můj svět pohromadě.
Jsem pozorovatel. Pozoruji ráda lidi, jejich chování a reakce. Tady na tomto místě pozoruji hlavně dveře. Jsou zamčené. Začínám poznávat, jak snadné a lákavé je udělat dělící čáru mezi „námi“ a „jimi“. Přemýšlím o útěku, ale vím, že ho nejsem schopná.
Jednou jsem slyšela takový vtip “ Jaký je rozdíl mezi pacienty na psychiatrii a personálem? Personál má klíče“. Vzpomínám si na něj, ale nesměju se.
Volám na linku ochrany lidských práv. A až zpětně si uvědomím absurditu té věty: “ Dobrý den, drží mě na psychiatrii, potřebuji pomoc“. Doporučení pána na druhé straně, že musím poslat písemnou stížnost, neoceňuji a nazývám ho bláznem. Jsem tak zoufalá, že to druhý den zkouším znovu.
Nemocniční soud. Místo, kde mi mají určit kolik dostanu za to, že jsem se rozhodla skoncovat se svým životem. I když „rozhodla“ není to správné slovo. Tu noc si nepamatuji. Už se nikdy nedozvím, jak se to všechno stalo.
Něco je popsané v lékařské zprávě. A jediné co mě v ní těší, je, že i při loučení se svým živote jsem zůstala věrná svému hudebnímu vkusu a pustila si Boba Dylana.
Brečím. Není mi rozumět. Asi opravdu vypadám, jako blázen. Ale už to nejde vydržet. A pak zazní věta od člověka, který možná jako jediný poslouchá: že tady nemůžu být tři měsíce. Že dopadnu, jako ostatní. Budu vybírat vajgly z popelníku a škemrat o kalhoty.
Ta věta letí kolem mě právě ve chvíli, kdy mi dochází, že prosba o zapůjčení kalhot má možná souvislost s nedostatkem toaletního papíru.
„Můžete si vybrat nemocniční zařízení, jaké chcete. Na to máte právo“
Jsem přesvědčená, že nebýt té věty, dnes tu nejsem. Aspoň ne, tak jak jsem teď. Protože, léky na uklidnění opravdu uklidňují…
A já tu větu málem neslyšela. Dozněla až po několika hodinách.
Občas přemýšlím nad lidmi, které ve svém životě potkáváme. Je to podobné, jako takové ty teorie o spadlém listu na jednom konci světa a jeho dopadu na druhém. Jen mnohem osobnější a živější. Někteří lidé změní náš příběh celý. A my si tuhle skutečnost mnohdy uvědomíme až později.
Přemýšlím nad hodně věcmi. Přemýšlím pořád. Nad smyslem i nesmyslem života. Nad teorií individuality, kolektivní vinou, nad obědem, vlivem sportu…
Nad recenzemi firem na internetu jsem už také přemýšlela. Nejsem příznivcem tohoto nálepkování a recenzím moc nevěřím.
Ve své aktuální situaci, ale nemám jinou možnost.
Musím se zorientovat rychle. Nemám nabíječku. Telefony nabíjejí přes noc sestry a je to podobné, jako s tím toaletním papírem.
Zjišťuji, že se nacházím ve dvouhvězdičkové psychiatrii, nějaká zmínka jiného pacienta o problému s toaletním papírem dodává recenzím na důvěryhodnosti. Vypírám si čtyřhvězdičkovou a žádám o přeložení.
Nedají se srovnat dvě hvězdičky se čtyřmi. Po týdnu se mě ptají jestli se chci zabít a po mé negativní odpovědi mě propouštějí.
Druhý den na mě čeká auto, které řídí ten kterému stále věřím, že mě má rád.
Jsou to čtyři roky. Jsem doma. Piju čaj. Kočka spí na klíně a já vím, že to stačí.
Když vám někdo ublíží, dá se odpustit snadno. Ale odpustit sama sobě ?
Nic jsem neprovedla. Jde jen o smíření.
Jsem přesvědčená, že mnozí by detaily tohoto příběhu nepochopili. Ani já dříve nechápala svou kamarádku, která chodila pravidelně s monokly a připravenou větou: “ Můžu si za to sama, vyprovokovala jsem ho“.
Ten falešný pocit viny, zarytý hluboko pod kůží, vina bez viny…
Kočka spokojeně vrní na klíně a mě prolévá pocit klidu a bezpečí. Za tu dobu co ji mám jsme se naučily svým rituálům a vzájemné komunikaci, které rozumíme jen my dvě. Repertoár zvuků, podle kterých poznám její náladu. Jeden z nich, nepříjemný disharmonický zvuk, který trhá uši a upozorňuje, že má hlad. A hlad má pravidelně kolem třetí hodiny ráno.
Dokud jsem žila s manželem, nevěděla jsem o tom. To bývalý manžel pravidelně vstával probuzen jejím mňoukáním.
Když jsem se rozvedli. Kočka musela přijít na způsob, jak probudit mně. Ten proces vypadá asi takto. Stoupne si na můj hrudník a začne jemně vrnět, zatímco se něžně otírá o můj obličej. Tenhle mazlivý zvuk se mi vkrade do snu a já začnu pomalu procitat. Probouzím se ráda do něhy a ona to ví. V momentě kdy jsem ještě v polospánku a zvednu ruku na pohlazení. Sahám do prázdna. Pohyb moji ruky ji ukáže, že už nespím a ona seskočí na zem a začne hladově mňoukat.
Přišla na to, že prosba o lásku a něhu působí na mé podvědomí víc, než její křik. Není to moje rozhodnutí. Já v ten moment ještě spím. Ale v okamžiku, kdy sahám do prázdna a probouzím se, už vím.
Moje kočka si nedokáže obstarat jídlo jiným způsobem. Kdybych ji jídlo nedala a spala dál, zahltil by mě pocit viny. Vědomý pocit viny.
Je večer. Jsme v mém bytě a hádáme se. Dozvídám se, že jsem magor, když jdu s kamarádkou na kávu a neinformuji ho. Miluje mě a bojí se o mě.
Začínám se ve všech těch výčitkách ztrácet. Cítím, jak mi vypíná hlava a jediné co si přeji je klid. Omlouvám se a on naštvaně odchází.
Cítím úlevu.
Za tu dobu si ještě mockrát ověřím, že tihle lidé nikdy skutečně neodejdou. Vždycky se vrátí.
Brečí a klečí na zemi. Prosí mě ať ho nenechám odejít. Už nejsem v sobě. Jako loutka si k němu sedám a říkám přesně ta slova, která chce, abych říkala.
Uvnitř sebe to cítím jinak. Ale ten pocit, jako by mi nepatřil. Snaží se prosáknout, ale jeho prosby o lásku jsou mnohem silnější, než moje vlastní vůle.
Druhý den ráno mi poprvé přináší kávu do postele.
