Článek
Nádraží. Místo protkané příběhy, pocity a náladami. Prostor všedních i nevšedních cest. Místo setkávání, vítání a loučení. Až tehdy si člověk uvědomí sílu tohoto místa.
Zajímal by mě záznam z videokamer, na kterém se tyhle příběhy odehrávají.
Vítám Daniela. Na záznamu je vidět lehkost a radost. O pár dnů později stejná dvojice. Tentokrát mám na sobě brýle, ale i pod nimi je možné tušit melancholii.
A přestože pokaždé odjezdy odkládáme, loučení není o nic lehčí. Jen se stopne ta chvíle, přehodíme náladu na „ještě jeden den“ vědomi si toho, že máme čas navíc.
Potkali jsme se před pěti lety. Dívala jsem se vstříc pravdě, že jsem si pustila do života člověka, který mi dokázal vzít samu sebe. Překrucováním mé vlastní reality, pomocí manipulace a nakonec i drog. Podával mi je společně s ranní kávou.
Trvalo mi dlouho, než jsem mohla pít kávu udělanou někým jiným. Trvalo mi dlouho, než jsem vůbec mohla pít kávu.
Daniel většinu času trávil pracovně v zahraničí. Byla z něj cítit touha po domovu. Zároveň se z té touhy dal vytušit strach.
Já byla v podobném období. Toužila jsem po pocitu domova, a přitom se bála citově k někomu přiblížit.
Chtěli jsme být milenci. Plánovaný vztah založený pouze na fyzickém potěšení. Zároveň se pro mě naše spojení stalo důkazem, že vztah bez citu je něco, čeho nejsem schopná.
Když se člověk zamiluje. Jakási chemie, esence, která se namíchá kolem dotyčného člověka nám zabraňuje vidět ho takového, jaký je. V jeho slabostech, nezdarech a v jakési opravdové duševní intimitě.
Tenhle okamžik opadající esence je pak rozhodující.
S Danielem, žádná taková esence nebyla. Není to příběh o lásce, není to ani román. Je to příběh o něčem mnohem křehčejším.
Někdy se člověk zaplete do zvláštních vztahů…
„Láska za hranicí lásky“ půjčuji si tohle spojení z Kunderova románu, protože jsem zatím nenašla jiný způsob, jak ho vyjádřit. Je to láska, která nikdy nenalezne spojení. Nemá budoucnost, nemá pojmenování, nemluví se o ní a přesto existuje. Má i určitou nadčasovost. Zůstává, protože zde není slib, který by se dal porušit. Je tu jen přítomnost a rozhodnutí věnovat právě tuhle přítomnost tomu druhému.
Původní myšlenka perverzního sexu se velmi brzy proměnila v něhu. Na otázku, jak se to stane, nedokážu odpovědět. Je v tom cosi nezachytitelného a tak zvláštního, že lze jen naznačovat slovy. Stal se takovým průvodcem na mé cestě životem. Fyzicky vzdálený a přeci přítomný.
Co způsobuje, že máme rádi něčí společnost? Že se nám po někom stýská? Z určité části je to o tom, jak se s dotyčným cítíme a tenhle pocit vzniká v tom, jaké nám nastavuje zrcadlo o sobě samém. Nestýská se nám po člověku, stýská se nám po pocitu, který v nás vyvolal.
V životě existují i vztahy, kde taková zrcadla nejsou potřeba. O to víc jsou pocity, které cítíme autentičtější a opravdovější.
Těšení, stýskání a loučení. Duše si přivykne. A pak ji musíme odtrhnout. Bývá přitom vždy trošku smutno.
Na druhou stranu si vzpomínám na chvíli, kdy jsem v sobě tyhle pocity objevila a smutek se promíchal s radostí, že ještě umím takhle cítit. Že ještě jsem.
Naučil mě znovu pít kávu. Káva se u nás stala symbolem vítání i loučení.
Vypili jsme mnoho kávy, v okamžicích, kdy se duše ještě nechce odtrhnout, kdy ještě není připravená.
Když člověk není zvyklý na něhu, každý její náznak se v něm zachytí tak silně, že už se nikdy nepustí.
Tehdy, když váš někdo skutečně vidí, cítí a vnímá. Když ho zajímají vaše pocity. Tehdy jsem ji objevila.
Jen já sama vím, proč mě dojalo, když mojí kočce koupil lipánek. Nikdo jiný to pochopit nemůže. Ten lipánek se pro mě stal symbolem té něhy. O to víc, že nebyl jediný. Snad na znamení, že si je toho symbolu vědom. Ten první mám pořád schovaný a neotevřený v lednici. Už je to pět let.
Za tu dobu jsme toho prožili mnoho, naše propojení si prošlo různými vrstvami až do dnešní podoby.
V téhle chvíli kamerové záznamy na nádraží nedokážou zaznamenat, čím je ve mně způsobený ten pocit melancholie. Kdyby to dokázaly, nemusela bych tohle všechno psát.
Možná by zachytily něco jiného. Třeba to ticho mezi slovy, kdy už vlastně není co říct a přesto se ještě nechce odejít. Ruce, které se na okamžik drží o vteřinu déle, než je běžné.
A možná tam by bylo vidět to, co sami neumíme vyslovit. Že některé vztahy nejsou určeny k tomu, aby se naplnily. Ne proto, že by byly slabé. Ale právě proto, že jsou tak křehké, že by je běžný život rozlomil.
A tohle není příběh o lásce, je to příběh o hlubokém citu. O člověku, který mě naučil znovu důvěřovat sama sobě. Moje duše se vždycky rozmazlí jeho přítomností. Pocitem bezpečí a něhou. A já si odnáším vědomí. Že právě takový pocit budu vždy hledat, a že tohle hledání předpokládá, že se občas musím otevřít lidem. A přestože o tomhle vím, můj pocit smutku po jeho přítomnosti je v téhle chvíli opravdový.
Nádraží je zvláštní místo pravdy. Není tam prostor pro iluze.
A přestože se ten záznam zdá úplně obyčejný, dva lidé, krátké objetí, odchod. Přesto v sobě nese tohle všechno. Protože některé příběhy nejsou vidět, jen žijí.
