Článek
Zprvu se mi zdálo, že se s námi bude třináctiletý nudit, ale kupodivu se s dědečkem zabavil na rybách, se mnou při koupání a možná bychom si pokecali, kdyby nemusel celý den jen šnorchlovat. Topil se ve vodě a lovil všelijaké potvůrky.
Dokonce se projevila poetická duše. Když seděli s dědou na rybách a zrovna jim nebraly, pronesl prý: „Dědo, mně nevadí, že neberou, stačí mi dívat se na ty hory, to je krása.“ Docela překvapil, člověk si někdy myslí, že berou všechno samozřejmě.
Když se blížil den odjezdu, řešili jsme u moře zapeklitý případ. Najednou nám řekl, že nutně potřebuje elektrickou koloběžku. Zkoumali jsme důvody a argumenty a dozvěděli se takové ty obligátní: „strašně ji potřebuju, kluci v ulici ji taky budou mít, a nakonec ji vlastně všichni už mají, takže kdo ji nemá, ten je nemožnej“.
Trochu nás to rozhodilo, těžko argumentovat. Sami to známe, když si člověk něco vezme do hlavy, tak mu to z ní jen tak nezmizí. Pamatuji, jak děda v patnácti dělal stejný cirkus kvůli gramofonu a já určitě taky něco chtěla, abych nebyla nemožná. Ale přes to jsme se snažili vnukovi věc rozmluvit. Co kdyby rodiče neměli v úmyslu něco takového pořizovat? Ať není zklamaný.
„A kde s tím budeš jezdit, snad ne u vás na silnici?“
Vnuk nás začal uklidňovat, ať se nebojíme. Prý mají v okolí cyklostezky.
Hned mě napadla situace, kdy jsem se kdysi s motorovou koloběžkou vydala do lesa. Hned v první díře jsem ji na cestě zlomila vejpůl a bylo vymalováno. manžel to sice pak opravil, ale jezdit jsem nemohla. Samozřejmě jsem se snažila vnukovi nastínit, že taková jízda na koloběžce není jen tak a může být i nebezpečná.
„Ale já chci ŽÍT!“ To byl jeho argument, na který nebyla pádná odpověď.
Nemělo cenu do toho více vrtat, chtěl to a my jsme si na zpáteční cestě uvědomili, že jsme nebyli jiní.
Střih …. Uběhlo 14 dní a děda přišel s informací, že má vnuk novou koloběžku. Prý už na ní drandí vesnicí.
Čekala jsem, že se to také dozvím přímo od zdroje, ale žádná zpráva nepřišla, tak večer písnu SMS: AHOJ, JAK SE MÁŠ?
ŠPATNĚ.
JSI V POŘÁDKU? PROČ ŠPATNĚ? Píšu celá vyplašená.
JÁ O TOM NECHCI MLUVIT.
PRÝ MÁŠ KOLOBĚŽKU?
UŽ NEMÁM.
Tak to mě dostalo. Vytočila jsem číslo a sháněla informace i u maminky, která ale nebyla doma, a tak mi nikdo nebyl schopen k té tragédii nic vysvětlit. Večer jsem znova napsala matce, co se vlastně stalo a zda je vnuk v pořádku. A proč nemá koloběžku? Dcera odpověděla:
PÍCHNUL.
A tohle byla celá ta víkendová tragédie.
Každý máme jiné životní hodnoty, jak vidíme život z jiného úhlu.
