Článek
Neměla jsem zrovna jednoduché dětství. Kdo nezažil, nepochopí. Když mi bylo pět, naši se rozvedli a pak jsme žily jenom s maminkou. Byla to silná žena. Moc silná! Jenomže jako dítě jsem si to ještě neuvědomovala. I tak jsem se snažila pomáhat, protože pouto k mamince je pevné. Prožívali jsme veselé dny, když maminka brzy obstarala další sourozence, ale na partnery štěstí neměla. Ona přitahovala stejné muže, a tak se to nějak nevedlo. Ctitele měla, byla krásná, veselá a vtipná, ale měla za sebou nás, a to byl její smysl života.
Maminka se starala o svou maminku. Žili jsme ve stejném domě, babička zastávala různé role, ale máma byla hlavním živitelem rodiny. A někdy toho na ni bylo dost. Neuměla skuhrat, byla zvyklá vzít na sebe odpovědnost za všechno, co si kdy nadrobila a jít svou cestou dál.
Ta cesta nebyla zrovna snadná. Ze dvou vztahů měla čtyři děti, i když o jedno bohužel přišla, takže jí nakonec zbyly tři. Po čtvrtém zůstal doživotní šrám na duši, z kterého jsme se museli všichni vzpamatovat. A to jediné, čeho měla vždycky dost, byla práce. Pracovala od patnácti let, kdy zůstaly s maminkou jen samy a spoléhaly samy na sebe. Práce byla v zaměstnání, doma i ve volném čase. Maminčiny ruce i celý život patřily jen práci. Inu kozoroh. O něm se říká, že jeho osudem je pracovitost.
Jako dítě jsem toužila být dospělá. Snad abych nebyla už mámě přítěží a mohla jí pak se vším pomáhat. Osud sice zamíchal karty jinak, ačkoli jsem toužila vyletět z rodného hnízda, mamince jsem zůstala dlouho nablízku. A nejen já, všichni jsme byli nablízku, kdykoli bylo potřeba, a to je to nejsilnější, co nám zůstalo.
Když maminku postihla CMP a nemohla se už sama postarat, uvědomila jsem si, jak celou dobu bojovala a nebyla zvyklá prohrávat. Najednou jsme si vyměnily role, stalo se z ní bezbranné dítě a musela spoléhat jen na nás, sama už moc nezvládla. Přesto to nikdy nevzdala. Pomáhala při vaření, vyráběla různá výtvarná dílka, pomáhala s tou jednou rukou, kterou mohla ovládat a která mohla ještě pohladit.
Tenkrát jsem pochopila, že maminka je úplně jiná, než jsem ji dříve vnímala. Už nebyla tou přísnou věčně kárající osobou, byla trochu dítětem, které vnímá úplně jiné hodnoty života než dospělí. Možná zase pochopila, že čas a láska jsou víc než mít všechno úplně dokonalé. Probraly jsme to. V tom čase, který nám pak zbyl, jsme si všechno vysvětlily, připomněly a sdělily jsi pocity, o kterých jsme dosud nevěděly. Tenkrát jsem pochopila, že přísná maska skrývala velmi citlivou duši, která spoléhala sama na sebe a nechtěla zatěžovat.
I když ta poslední léta nebyla lehká, jsem za ně vděčná. Naučilo mě to o životě jinak přemýšlet. Ti nerudní senioři, jak je někdy vidíme, možná skrývají svá tajemství, která se bojí vyslovit nahlas, protože si myslí, že je nikdo nepochopí. Možná se bojí ukázat své slabosti. A někdy jsou šťastní už jenom když jim někdo naslouchá.
