Článek
Ze všech stran mají nástrahy. Nerozumí mobilům, technologiím, všem změnám, které jsou nekonečné a pokud jsou „uvězněni“ v domovech nebo nemocnicích, ztratí pojem o čase i okolí. Svět vnímají jenom prostřednictvím televizní obrazovky nebo při kontaktu s rodinou či návštěvami. A to je moc málo.
Aby se v tom dnešním světě neztratili a mohli si zařídit, co je potřeba, mají pomocníky – sociální pracovníky. Ti jsou takovým styčným bodem mezi rodinou, pomáhají starat se o zajištění osobních záležitostí, například při zajištění příspěvků na péči, správu spisů klientů a různých dalších věcí. Při kontaktu s domovy sociálních služeb jsou zpravidla první, s kým rodina jedná o nástupu a někdy také poslední, když klient odchází.
Na základě zkušeností svých i okolí mě zajímá, jak kvalitně odvádí svou práci, protože v případě klientů, kteří nemají rodinu, jsou to osoby, na které klient spoléhá a bezmezně důvěřuje. Podle toho by měli pracovníci také pečovat o jejich práva a ohlídat, aby se jim neděla žádná příkoří.
Sama jsem měla zkušenosti při pobytu maminky v nemocnici, kdy nás sociální pracovnice opakovaně zvala na rozhovor, aby s námi probrala maminčinu budoucnost, ačkoli jí moc nadějí nedávali. Snažila se nám předložit řešení v podobě jejího přemístění do dlouhodobé péče, ale konkrétně nic nenavrhla, ani nám nebyla schopna vysvětlit, jaké řešení by bylo vhodné, jaké jsou vize do budoucnosti a co by přicházelo v úvahu. Tenkrát to všichni „malovali“ černě, tak nám nezbylo, než vyřešit to sami a od té doby raději na nikoho nespoléhám. Moje iluze poznamenal i telefon na nějakou linku seniorů, kde jsem žádala o radu a když mi řekli, že neví, ale abych jim zavolala, až to zjistím, aby taky věděli, pochopila jsem, že dobrá rada nad zlato.
S manželovou maminkou jsme nabyli lepší zkušenosti, pracovníci se asi také liší, s někým se dá hovořit, i když důvěru je vhodné posílit občasnou kontrolou. Například když si účtují rozdílné ceny pokojů podle počtu lůžek, ale při rekonstrukcích přesunují pacienty podle potřeby. Když do malého pokoje pro dva přibyde ještě spolubydlící, komfort se rázem sníží, ale cenu je třeba si ohlídat. U seniorů se tak nějak předpokládá vyšší tolerance na všelijaké nepravosti. Oni si přece netroufnou se ozvat, bojí se, aby nepřišli v nemilost.
V některých případech může horlivost docela zarážet. Jako třeba u paní, která pacienta v nemocnici tlačí, aby se rozhodl pro nějaké zařízení dlouhodobé péče, ačkoli jeho stav ještě není úplně stabilizovaný, aby mohl odejít. Rodina o něj má zájem a stará se, přesto jeho sociální pracovnice nabyla dojmu, že by bez ní asi nepřežil. Zarazilo mne zejména to, že po krátké době začala nabízet zprostředkování nájmu jeho bytu, zajistila převod jeho důchodu na účet nemocnice, aniž by považovala za nutné informovat o tom rodinu. Pán je naštěstí natolik soběstačný, že rodinu informoval, ale kdo ví, jak to chodí s pacienty, kteří se nemají komu svěřit. Takové starosti o seniora jsou přinejmenším pochybné.
