Článek
Občas pomáhám řešit různé případy, jelikož problémy někdy dopadají zprostředkovaně na mou hlavu, jak je potřeba pomoci s jejich řešením. Jsou to věci, co se mezi lidmi dějí, že nad nimi zůstává i rozum stát. Sama se až divím, kolik si nechají zaměstnanci naložit, jaké zacházení trpí svému zaměstnavateli a co si musí všechno nechat líbit. Možná o tom ani nepřemýšlí, dokud jim zaměstnavatel platí, ale mezi nimi jsou i tací, co jen berou, ale dávat nechtějí.
Jednou jsem řešila případ, kdy si podnikatel najímal své pracovníky. Zakázek měl asi dost, práce pořád byla, někdy méně, někdy víc, ale tak nějak si nikdo nestěžoval a nudně plynul čas. Pak se začaly ukazovat první problémy, zřejmě ubývaly zakázky a s nimi také peníze, náklady však neklesaly. Nakonec se to zas na čas vyřešilo další zakázkou, vybráním zálohy od zákazníka, pokrytím nejnutnějších nákladů, vytloukal se klín klínem a lidem, co na té věci dělali, se už platit nechtělo. S nimi je to nejjednodušší, stačí se pohádat, najít chyby, vyhodit je a dluhy jsou smazány. Strojům se přece tohle nedá vysvětlit, stojí sice nečinně, ale zaplatit se za ně musí. S lidmi je to jednodušší, jeden odejde, druhý přijde, svačinu si donese, až se stane nepohodlným, tak se jednoduše vymění a náklady se hnedka sníží.
Tak to asi fungovalo, tak to bylo. Kdo neremcal, práci měl, kdo remcal, byl vyměněn a pan podnikatel byl zřejmě relativně v klidu. A jak nechtěl platit ani těm, co trpělivě dělali, dluhy mu pomalu rostly, až jim jednoho dne došla trpělivost, slušně se s ním dohodli, rozloučili a začali ty dluhy vymáhat. Jestli uspěli, čert ví.
Jak se pracovní trh po revoluci vyvíjel, děly se všelijaké věci. Nebyly zkušenosti, firmy vznikaly a někdy zase zanikaly, všichni se museli naučit podnikat i zaměstnávat. Lehké to nebylo, třeba pro generaci mojí maminky. V určité době musela vzít každou práci, která byla, měla pár let do důchodu, nabídky byly jen za minimální mzdu, případně nějakou kačku načerno, tak nebylo divu, že důchod nebyl zrovna vysoký. Postupně se to možná změnilo, i když nejspíš záleželo na oboru. Sama jsem zažila i viděla leccos a hodně záleží i na vztazích mezi lidmi, slušnost se cení.
V posledních letech se ale něco přece změnilo. Nabídka volných míst je pestrá, přesto je mi záhadou, proč je na úřadech, o kterých se pořád mluví, jak je potřeba snižovat stavy, pořád tolik nabídek, co se dlouhodobě nedaří obsadit. Tolik neobsazených míst, na která je počítáno z rozpočtu. Je nutné ta místa pořád udržovat?
