Článek
Snažíme se cestovat v létě do dalekých končin pravidelně. Spoustu dovolených jsme prožili s dcerou, našimi rodiči, ale důvěru vzít s sebou vnuka, jsme dostali poprvé. Samozřejmě od chvíle, kdy jsme se to dozvěděli, jsme o dovolené začali přemýšlet jinak. Už jsme měli představu, kam pojedeme, rozmyšlený pobyt, ale všechno bylo pro dva, takže se muselo všechno změnit.
Původní plán byl dojet do Büku, strávit tam večer v tamních lázních a další den pokračovat do Chorvatska. Tak to jsme dodrželi v představách, že si zaplaveme v teplém i chladnějším bazénu a strávíme příjemné chvíle. Počasí bylo slunečné, ale o plavání jsme si mohli nechat jenom zdát. Náš malý plavec uviděl tobogán a potřeboval zkoušet všechny skluzavky. Takže nám nezbylo než hlídat, aby neskončil pod hladinou a všechno prošlo tak, jak má. Když jsme odcházeli na hotel, směna skončila. Byli jsme poměrně unavení, těšili se na lůžko, ale náš vnuk měl spoustu energie a jedinou starost.
„Babi, zapneš mi HOTSPOT?“
„Jasně.“ Objevila jsem i heslo od WIFI, tak to bylo jednoduché a měla jsem pochopení, že musí vyzkoušet nový tablet. Dědeček ulehl a mně zbyla postel vedle něho. Jenomže jsem odvykla teroru, kdy nesmím ani sledovat mobil, ani tablet, ani se pohnout, protože ho všechno ruší, tak jsem se domluvila s vnukem „pařmenem“ a pustila si to u něj. Pařil dlouho, ale já si v klidu usnula.
Když jsme dorazili do cílové destinace, nastal podobný problém, ale to už jsem tušila, co mě čeká a rovnou hotspot zapnula. Navečer jsme spolu vyrazili poprvé k moři. Na posledním schodu jsem uklouzla a natloukla si pravou ruku a nohu, když jsem padala po hlavě do moře. Chvíli jsme se ochladili povídali si.
„Babi, ty toho dědu neprovokuj, on se pak hrozně vytočí.“
Já vím, je to starý cholerik a když je ještě ke všemu unavený, vytočí ho každá slabika. Vnuk byl svědkem lehké výměny názorů, když jsme po cestě trochu zabloudili, což se někdy stává. Dělal, že nic neslyší, ale v moři se k tomu vrátil.
„Já vím, neboj, až se vyspíme, tak to bude dobrý.“
Naštěstí se to potvrdilo, další den šli k moři spolu a pak ještě vyrazili na ryby, kromě oběda jsem je skoro neviděla. A pobyt pokračoval dál v podobném duchu, návštěva tržnice a obchodů, pár cetek na památku, nezbytný šnorchl na lovení mušliček. Jedinou mojí starostí bylo, co uvařit k obědu, aby nestrádal, a hlavně aby jedl. Kupodivu i tohle dopadlo dobře. Asi v tom sehrály roli ty celodenní aktivity, dokonce se i sám obsluhoval, což nebývalo samozřejmé. Vlastně jsem nemohla mít žádné výtky. Až na ten všudypřítomný písek, kterého bylo nejvíc v posteli, na obaly od čokolád, na zásuvky ucpané nabíječkami a mokré plavky s botami do vody ve sprcháči.
Ale máme shodné koníčky, já si také občas zahraji nějakou hru a děda rád chytá ryby, tak se letos obětoval a možná získal lepší kondici, protože musel denně vyšlapat 500 schodů, aby se dostal k moři a zpět, celkem třikrát za den.
Jediné, co by mě zajímalo, o čem si asi tak na těch rybách povídali? Manžel mi totiž před odjezdem řekl: „Já jsem si všiml, že ty mě vždycky vytočíš, když jsme někde v uzavřeném prostoru a já nemůžu zdrhnout. Tak tentokrát v autě prosím tě mlč!“
Vrtalo mi to hlavou. Jak to, že na to přišel teď, po 44 letech a ne dřív? To nebylo z jeho hlavy!
