Článek
Je to věc, kterou si možná malujeme růžově, jaké to bude, až přijde důchod a s ním čas na koníčky a volno, rozhodně si ho nepředstavujeme tak, že budeme celý den ležet v posteli nemohoucí a odkázáni na péči někoho druhého. Bohužel se to někdy přihodí a jednou přijde den, kdy se rozhodne o potřebě každodenní péče ve dne v noci, bez kompromisů a naděje na lepší zítřky.
Sama jsem to zažila a zažívám, starost o maminku dolehla v plné síle a nutí mne to přemýšlet, jak je někdy osud nespravedlivý. Ale skuhráním se stejně nedá nic změnit, mohu jenom přispět k tomu, aby se něco zlepšilo.
Se svojí maminkou jsem musela řešit pobyt v domově pro seniory, jelikož zajistit všechny potřeby nebylo možné doma, ale formou střídavého pobytu v zařízení a doma jsme měli věci pod kontrolou a časem si všichni zvykli. Mělo to určitou výhodu, maminka byla pod dozorem, našla si tam ještě kamarádku, měly podobné postižení a všechno snášely společně. Naše návštěvy je rozptylovaly a pobavily, nějak jsme to všichni relativně dávali. Je fakt, že občas byla výměna názorů s pečovatelkami, ale v porovnání se zkušeností manželovy maminky to bylo ještě v pohodě.
Senior, když je umístěn v domově, se musí smířit s podstatnou změnou svého života. Pokud je fyzicky schopen, může zažít i hezké věci, potkávat se v rámci zájmových aktivit s vrstevníky, účastnit se různých kulturních programů, necítí se sám, a i když je třeba bezdětný, není osamělý. Je o něj postaráno, dostane najíst, zajistí mu hygienu i zdravotní péči, a když se něco přihodí, zavolají mu zdravotnickou pomoc. Ten, kdo bydlí doma sám a už všechno nezvládá, možná touží po svém soukromí, ale za cenu určitých rizik.
Na druhou stranu senior v sociálním zařízení musí přistoupit na jistá omezení. Dosud ve svém životě sdílel soukromí s lidmi, které si vybral, patřili do jeho rodiny, ale vlivem času možná o všechny přišel a je nutné, aby přijal do svého života člověka, o němž nic neví a v životě ho neviděl. To je realita mnoha seniorů umístěných v domovech.
Z cizího člověka se stane spolubydlící a musí spolu sdílet dobré i zlé. Když mají štěstí, po chvíli seznámení si sednou a potom přizpůsobí každodenní život zvykům, které v domově jsou. Spolu sdílí zážitky, které se jich týkají, dozví se o sobě všechno – co mají rádi k obědu, jaké knihy čtou, jaké zájmy měli v mládí, jaký život prožili, vypráví si o svých rodinách, o nemocech, ví, kdo jim kolikrát zavolal i kdy měli naposled stolici. Fakt se tam nic neutají. Pokud se spolu snesou, i takový život se dá vydržet. Po čase už jsou jako parťáci a hlídají se navzájem, kolikrát kdo zakašlal či zda potřebuje přivolat pomoc.
I takhle to měla manželova maminka do doby, než její spolubydlící odešla na věčnost. Smutné bylo, že i tyto chvíle si musely prožít spolu, což bylo pořádně na nervy. Poslední chvíle jsme s nimi prožívali v přímém přenosu, jelikož maminka to neměla komu sdělit, tak nám volala. Bylo mi líto, že nebyla schopná převozu, abychom ji vzali na pár dní domů, aby se vzpamatovala. Je odkázaná na posteli prožívat všechno. Už několik let odmítá i vozík či jakýkoli větší pohyb, protože prý má pak velké bolesti.
Neumím posoudit, jak moc ji ty bolesti omezují, ale je velká škoda, že odmítá jakoukoli aktivitu – podívat se do zahrady, projít se venku, zajet třeba do cukrárny a mít aspoň malé zážitky, které přestřihnou šňůru nekonečného stereotypu. Určitě hraje velkou roli psychika a také se říká, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Ale sama vím, že bych nechtěla něco vnucovat, tak tohle asi nezměním. Na druhou stranu jsem té nátury, že když cítím, že mi něco nedělá dobře, snažím se to změnit. A myslet aspoň trochu pozitivně.
Ale kdo ví, jaká jednou budu?
