Článek
Eliška měla sotva dvacet. Studovala literaturu, milovala knihy a věřila, že každý člověk v sobě nosí román, který čeká na vyprávění. On byl přesný opak jejího světa – tichý, uzavřený, s pohledem, který viděl víc, než říkal. Jmenoval se Roman a nedávno oslavil padesátiny.
Sedával pravidelně v kavárně u stolku vedle dveří. Pokaždé si objednal kávu bez cukru a pak si četl knihu. Eliška chodila do kavárny na brigádu a všimla si, že čte pokaždé jinou knihu, většinou starou, s ošoupanou obálkou. Dlouho mezi nimi nepadlo víc než pár zdvořilostních vět, až se jednoho dne osmělila a zeptala:
„Jaký je konec?“ Položila opatrně šálek a očima sledovala stránku jeho knihy.
„To by vás asi zklamalo. Nejhezčí bývají ty části před ním.“ Usmál se a zamíchal kávu.
Od té chvíle se spolu začali bavit. Nejdřív vedli rozhovory o knihách, pak o životě, hlavně o ztrátách, které Roman nikdy úplně nepřekonal. Eliška mluvila o snech, které si právě začínala plnit. Začala si všímat toho, jak si spolu rozumí i přes věkový rozdíl, měla pocit, že ji chápe a zaskočilo ji to. Zatím o tom ale nijak nepřemýšlela. Hezky s ním ubíhala pracovní doba, když si měli o čem povídat.
Jenomže okolí si také všimlo. Elišku varovala kamarádka: „Co od toho čekáš? Nevidíš, že je jako tvůj táta? O čem si můžete pořád povídat?“
Roman si byl vědom každého roku, co je dělil. Bavilo ho si s Eliškou povídat, doma býval jen sám a brzy na ni začal myslet, ale bral to jako hezké přátelství.
Jednou přišel den, kdy musela kavárna zavřít dřív. Roman se jen neochotně zvedal, aby odešel, ale balil se pomalu, vůbec se mu domů nechtělo. Venku déšť bubnoval do oken a ulice se vyprázdnily. Eliška vyšla z kavárny, na hlavě jen kapuci, zapomněla si deštník.
„Doprovodím vás,“ Roman se k ní připojil a pokračoval vedle ní. Šli mlčky vedle sebe. Chvíli se zastavili pod lampou, kde světlo dopadalo na jejich kapky ve vlasech. Eliška zvedla oči a zadívala se mu zpříma do očí. Ucítil napětí a na chvíli zaváhal.
„Proč se mi vyhýbáte?“ zeptala se nejistě.
„Nevím. Jen to, že bych neměl být ten, koho chcete,“ odpověděl.
„Copak si nemohu vybrat sama?“
Sklonil hlavu a políbil ji. Nejdřív váhavě, čekal, že ho odmítne, ale neustoupila. Mezi nimi se vyvinul hezký vztah, zároveň krásný i složitý. Skrývali pohledy, vedli dlouhé rozhovory a sdíleli vzájemné pochopení. Ale okolí si všimlo a Roman si čím dál častěji kladl otázku, jestli má právo být součástí její buducnosti.
Jednoho dne zmizel. Bez rozloučení, bez vysvětlení, nechal jen krátký vzkaz: „Zasloužíš si víc.“
Eliška si stýskala a hledala ho. Dva týdny. Pak se jednou vrátila po pauze do kavárny a dívala se na jeho prázdný stolek. Nikdo tam nesedával. A najednou si všimla, že ve výklenku nad stolem leží stará kniha. Ze zvědavosti ji vzala a začala listovat. Úplně na konci stál ručně psaný vzkaz: „Nejhezčí části jsou před koncem, ale někdy je třeba odejít, aby příběh mohl pokračovat.“
Usmála se. Zavřela knihu, zvedla se a rozhodla se nečekat, až příběh přijde k ní. Šla ho dopsat sama.
