Článek
Jenomže nežijeme v pohádce, ale ve společnosti, kde platí spíš ostré lokty a bezcitnost. City se jaksi nenosí a kdo je projeví, vypadá jako slaboch. City přece nejsou to, co hýbe světem, hlavní jsou jiné věci. A tak se zdá, jako by bylo lepší se o slabochy nezajímat, protože to nenese.
Nikdy se nedívej lhostejně … Chtělo by se mi dodat udělej všechno, co můžeš, abys napravil, co se dá. Jenomže někdy pod vlivem necitu dochází inspirace na pozitivní věci, vůle pomáhat a sil na řešení nepravostí. Hlava se radši schová do dlaní, aby nedostala nějakou zbloudilou facku od života.
Někdy si připadám bezpečněji mezi skutečně trpícími, kde si člověk připadne vedle bezmoci malý jako mraveneček na skále, svět vnímá jinak, o mnoho citlivěji a pokorně nastaví tvář i případné facce svého osudu, jenom když může pohlazením vyjádřit pochopení a poskytnout útěchu.
Když druhý trpí, jsou vlastní slabosti bezvýznamné, pocit důležitosti nabývá jiného rozměru, s podanou rukou se probudí jindy spící sebevědomí a dostaví se dobrý pocit. Ne proto, že trpí, neštěstí jiným by mohl přát snad jenom blázen, ale že pro něj je možné něco udělat. I kdyby jenom pohladit.
Takové obyčejné pohlazení má totiž dvojí účinek. Jeden povzbuzující pro toho, komu patřilo a druhý naději dávající, že v pravou chvíli, kdyby bylo třeba, někdo pohlazení vrátí.
A nevstupuj dvakrát do stejné řeky.
Jakkoli je to lákavé, nevstupuj pod dojmem dřívějších vzpomínek a zážitků. Nenech se ovlivnit tím, co dávno pominulo. Čas i řeka teče jedním směrem a nevrací se zpět. Může tě strhnout jiným proudem nebo překvapit, jak se s odstupem času vlídnost vody změnila.
Návrat do řeky nemusí být bezpečný, vlivem vnějších okolností, vlivem vývoje. Život je pořád v procesu a čemu se dalo věřit dříve, dnes mnohdy neplatí. V proudící vodě nelze hledat jistotu a opěrný bod. Ostražitost je namístě v každé době, jen se nenechat uchlácholit a počítat se vším.
Jediná jistota v životě je ta, že žádné jistoty nejsou.
