Článek
Možná je úkol o to náročnější, jedná-li se o jednoho z rodičů vašeho partnera. Přecejen jinak bude člověk komunikovat se svou matkou než s tchýní. A i když tento senior dokáže většinu každodenních činností zvládnout sám, je víceméně soběstačný, zvládá domácnost, i péči o sebe sama, přesto se postupem času ukazuje, že potřebuje více pozornosti a podpory než se zdálo. A právě zde začíná skutečná výzva.
Životní realita často přináší mnoho „ale“. Ostatní dva sourozenci se také zapojují, ale jen minimálně – jeden přijede možná dvakrát do roka a další, to je kapitola sama pro sebe. Mluvím bohužel o těch, kteří si zachovávají určitý komfortní odstup, vybírají si pouze pohodlné momenty kontaktu, ale především nechtějí nést zodpovědnost za každodenní péči. Někdy se člověk setká s chováním, které je vysloveně alibistické, nebo dokonce prospěchářské, a nechybí kritika, ale skutečná pomoc. Ta přijde jen výjimečně, ale zpravidla ne na dlouho.
A pak jste tady vy, ten, kdo stojí za svým partnerem a staráte se nárazově o jeho matku. Čas od času ji přivezete k sobě domů, připravujete jídlo, protože ona na sobě šetří, má nedobrou stravovací morálku. Vy pomáháte s čím je potřeba, a co zvládnete. Při úrazech třeba i dva měsíce v kuse. Děláte to bez očekávání vděku – a přesto se často ocitnete mimo seznam „oblíbenců“. Vnímáte, že vaše snaha a úsilí nejsou dostatečně oceňovány, že jste ve stínu těch, kteří se pouze ozvou, když se jim to hodí, nebo si chtějí vybrat jen příjemné momenty.
Přesto je tu něco, co by se nemělo přehlédnout. To vy jste pro seniora v daný okamžik tou oporou. Vaše péče zahrnuje nejen praktickou stránku – stravování, společnost, dohled – ale i emocionální aspekt. Vaše přítomnost a trpělivost přináší klid a pocit bezpečí, o který se snažíte a který nelze měřit ani vyčíslit. I když okolí často nevidí vaši námahu, máte pocit, že účinek vaší péče je nezpochybnitelný. I senior ví, že se může spolehnout právě na vás, a to je hodnota, kterou žádná kritika ani malicherné alibistické gesto nezmění, ale přesto víte/cítíte, že nejste ten oblíbenec. Jenže nejde o to, že byste to dělali právě proto abyste byl, ale věnovat svůj čas někomu, pro koho to není to nejvíc, zabolí. Protože v okamžiku, kdy se ozve některé z jeho dětí, a ač se nezajímají jako vy, tak přesto vidíte ve tváři seniora nefalšovanou radost, pocit štěstí, což k vám nikdy vysláno není, i když jste jako jediný schopen utírat tomu člověku i zadek.
Péče o seniora je tedy ne fyzicky náročná, ale především emocionálně složitá. Vyžaduje od nás odolnost, trpělivost a schopnost hledat rovnováhu mezi určitou mírou péče a vašimi vlastními hranicemi. Není jednoduché přijmout, že vaše úsilí může být vnímáno jako samozřejmost.
Zároveň také přichází psychická zátěž - vyhoření - to vaše. Každodenní péče vyžaduje soustředění, trpělivost a energii, a když senior odmítá spolupracovat – nechce jíst, nevnímá doporučení, nejeví zájem o společné chvíle, tak se snadno dostaví pocit zbytečnosti. Najednou se všechny snahy zdají marné a naše energie se vytrácí rychleji, než bysme čekali. Pocit, že nic z toho, co děláte, není dost, může být vyčerpávající, někdy až frustrující.
Ono vyhoření není jen únavou těla, je to především vyčerpání duševní, kdy se propojují frustrace z nespolupráce seniora, neochoty ostatních rodinných členů, jejich zaručených „chytrých“ rad, a pocit, že všechno zůstává na vás. Může se objevit i beznaděj a úvahy: „je to zbytečné, nic se nezmění“. A vy tak často cítíte, že jste neviditelní, že jste plýtvali svou energií naprosto zbytečně.
Jak to tedy uchopit co nejlépe, aby byla spokojenost a pohoda na všech stranách?
