Článek
Můj sen, moje touha, zbožné přání. Umět psát. Moje osobní, soukromé já. Kafíčko, notebook, blok, propiska.
Baví mě rozebírat různá témata ze života, ale hlavně s nadhledem, nebrat všechno tak docela vážně, mám ráda ironii, což nemusí být každému po chuti. Čmárám o tom, čeho si všimnu, co si myslím, co mi dělá radost, co mně štve, to, co žiju, a prostě cokoli na co si vzpomenu (zatím).
No, a pak je tu ještě mé „širší já“. Moje děti, moje vnoučata, blízká rodina, a pochopitelně moje druhá drahá polovička, bezvadný chlap, se kterým se mi kráčí skvěle životem. Sice jsem ho našla na druhý pokus (plus mínus autobus), ale stálo za to, počkat si.
Přemýšlím, co bych tak na sebe práskla, aby (případný) čtenář věděl s kým má tu čest. Už z textu musí být patrné, že jsem žena. Jsem stárnoucí žena, víc jak půlstoletá, a ačkoli vnější znaky opotřebení patrné jsou, já si to naprosto nepřipouštím.
Nejsem praktická, jsem chaotická, občas jsem líná, a nemám smysl pro orientaci v prostoru. Kompas jsou pro mně stylový hodinky s hezkým ciferníkem. Cokoli, co zavání matematikou, fyzikou a nebo chemií je mi už z principu nesympatický. Letopočty to je pro mě slovo složené ze dvou slov, která spolu z mého pohledu vůbec nesouvisí. Zeměpis, ani dějepis mi nejde. Ze školy si nic nepamatuju.
Mám ráda podzim, kdy si opravdu čvachtám ve svých depkách, miluju zimu, když je vše pokryté sněhem, miluju jaro, kdy všechno kvete, pučí, bzučí a probírá se k životu. Mám ráda i léto, ale nesnáším tropický horka, kdy se člověk potí a paří ve vlastní šťávě.
Co o sobě nesmím zapomenout říct je to, že jsem empatická, a to fakt. Umím pochopit, i odpustit leccos. Ale když mě, nebo mým blízkým někdo ublíží, dokážu ublížit taky. Jsem užitečná i jako vrba, protože mlčím jako hrob. Pokud ale není vysloveně uvalený embargo, umím být i pěkná drbna (nobody is perfect).
Pokud jste někdo dočetl až sem, smekám před vámi, a zároveň díky za váš čas, strávený s mou maličkostí.
Tak ať se vám dobře čtu
