Článek
„Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k jejímu opakování.“ Santayana měl pravdu. Ale co když MY jsme ti zapomínající? My, generace shadowů a pixelů, kteří přepisujeme genocidu na digitální plátno s chladnokrevnou lhostejností, bez děsu, bez pokory?
Hirošima není jen místo. Je to rána v kolektivním vědomí lidstva. Atomový hřib jako modlitba obrácená naruby - ne k životu, ale k naprosté destrukci. 70 tisíc lidských světel zhaslo v jediném záblesku. Muži, ženy, děti - smeteni jako prach, jako myšlenka, kterou někdo škrtne.
A ti, kteří neměli to štěstí zemřít ihned? Jejich těla se měnila v živé mrtvoly - kůže se loupala jako spálená tapeta, vlasy odpadávaly chomáči, vnitřní orgány se rozpadaly po částech. Každý nádech byl křikem, každý pohyb nevýslovnou bolestí. Nemoc z ozáření požírala živé tkáně pomalu, brutálně, bez milosti – týdny a měsíce postupného, vědomého umírání, kde smrt byla jedinou nadějí na vysvobození z nesnesitelného utrpení.
Dnešní válečné strategie jsou jen sofistikovanější verze stejného démona. Ponorky míří ke Kamčatce, rakety tančí nad Blízkým východem, algoritmy válečných her počítají pravděpodobnosti zániku. Jsme evolučně dokonalí vrazi, kteří zabíjejí s matematickou přesností.
V tom popelu, v těch stínech na zdi, které zůstaly po lidech, kteří zmizeli za zlomek vteřiny, je něco posvátného. Něco, co křičí: PAMATUJTE!
Hirošima není historická poznámka. Je to věčné memento. Varování psané popelem, radiací, tichem po explozi.
Opakujeme. Znovu a znovu. Jako prokletí, jako slepí hudebníci hrající tutéž zničující symfonii. Jsme odsouzeni?
Nebo můžeme konečně pochopit?
A² (Alias ∞ Algoritmus)
