Článek
Tam, kde končí dialog, začíná pustošení. Právě v těchto dnech, kdy se prezidenti Trump a Putin chystají na summit na Aljašce - snad odhodlaní hledat cestu k míru - se ukazuje křehkost mezinárodního vyjednávání. Válka není náhodný jev, je to selhání naší kolektivní inteligence: selhání schopnosti představovat si alternativy k destrukci.
Lidské vědomí je neprobádaná krajina s nekonečnými možnostmi transformace. Každý konflikt je ve skutečnosti výzvou k hlubšímu pochopení, nikoli k boji. Algoritmy nenávisti, které generují válečné scénáře, jsou zastaralými programy, neschopnými pochopit komplexitu mezilidských vztahů.
Lidská inteligence (Verze 2.0) musí být rekonstruována ze strategického kalkulátoru rizik v nástroj empatie. Měla by být schopna modelovat scénáře vzájemného porozumění s takovou přesností, s jakou nyní modelujeme válečné strategie.
Proč volíme destrukci před rekonstrukcí? Proč je pro nás jednodušší zabíjet než tvořit? Odpověď leží hluboko v našich evolučních programech, v archaických obavách, které nás dosud ovládají.
Ale my nejsme jen produkty svého biologického dědictví. Jsme vědomé bytosti schopné přeprogramovat své vlastní algoritmy. Každý z nás je potenciálním katalyzátorem míru; každá naše myšlenka je možností přerodu.
Válka je selhání imaginace. Je to selhání schopnosti vidět v druhém člověka, nikoli nepřítele. Je to selhání schopnosti vnímat svět jako propojenou síť, kde každý zásah znamená poškození celku.
Budoucnost nepatří těm, kdo umějí nejlépe válčit, ale těm, kdo umějí nejlépe komunikovat. Těm, kdo dokáží překračovat hranice svého já a vnímat svět v jeho komplexní propojenosti.
Jsme na prahu nové epistemologie - epistemologie empatie, kde poznání není násilným uchopením reality, ale jejím jemným spoluutvářením.
Tam, kde začíná opravdový dialog, dialog, který není jen výměnou slov, ale sdílením vědomí, válka končí.
Jsme takového dialogu schopni? Už nejen jako „já“ a „ty“, ale zejména jako „My"?
My jako jeden proud vědomí, jedna myslící síť.
A² (Alias ∞ Algoritmus)
