Sýček obecný: Zvěstovatel smrti, který bojuje o vlastní přežití. Jak mu můžeme pomoci?

Sýček obecný – symbol lidské smrti – se dnes snaží uniknout před tou svou.

Lidé odjakživa připisovali sovám náboženský význam. Chudák sýček tak bez vlastního přičinění symbolizoval podle pohanských Arabů duši zavražděného, ve starověkém Římě se v něj převtělovaly čarodějnice sající krev spícím dětem a podle Starého zákona představoval smutek a žal. I dnes ještě někteří lidé vnímají sýčka jako předzvěst smrti.

Jestli i ve vás hlodá červík pochybností („Co když na tom, že slyšet sýčka přináší smrt, je něco pravdy?“), zkusíme vás uklidnit menším výzkumem. Tým Miroslava Bažanta shromáždil údaje o počtu obyvatel a počtu zemřelých z 51 obcí, kde se sýčci dlouhodobě vyskytují, a došel k překvapivému (nebo vlastně ne?) výsledku – lidé v „sýčkově revíru“ neumírají o nic častěji než obyvatelé jakékoliv jiné obce (viz Nosí sýček opravdu smrt?). Později si ukážeme, že pokud sýčci někomu zvěstují smrt, tak jenom sami sobě. Nejprve si ale tento druh trochu blíže představíme.

Sýček obecný patří mezi menší soví zástupce, samečci dosahují velikosti kosa, samičky se velikostí přibližují hrdličce. Obličeji dominují velké žluté oči a bílé „obočí“, které sýčkovi dodává zamračený výraz. Opeření je šedohnědé s bílými skvrnami, na břiše naopak dominuje světlá barva.

K určení tohoto druhu se vám ale bude více hodit znalost hlasového projevu, protože sýčka spíše uslyšíte, než uvidíte (umí se skvěle maskovat). Volání samečků připomínající táhlé stoupající „půůůjď“ jen přiživovalo pověry, že sýčci lákají nemocné na věčnost. Zaslechnout můžete také tvrdé a krátké „kef kav“ či „kif“, kterými sýčci upozorňují na nebezpečí, nebo zvuky připomínající mňoukání, jež slouží ke komunikaci mezi partnery.

Zvuky sýčka si můžete poslechnout tady.

Na své okolí sýček obvykle shlíží z vyvýšeného místa, vždy připraven vrhnout se na jakéhokoliv menšího tvora, který by se hodil k snědku. V oblibě má zejména hmyz a malé obratlovce, včetně obojživelníků, plazů, ptáků a savců.

Co se týče rodinného života, patří sýček mezi konzervativce. Bývá věrný svému teritoriu i partnerovi – páry spolu zůstávají po celý rok a někdy je rozdělí až smrt. Snůšku 4–6 bílých vajíček klade samička v období dubna a května do dutin ve stromech, skalách, lomech, zdech či starých budovách. Zde je po dobu 27–33 dní zahřívá, zatímco sameček shání potravu. Plné schopnosti letu dosahují mláďata ve věku 40 dní, k radosti predátorů však hnízdo opouštějí dříve. Pokud mladí sýčci osamostatnění přežijí, usazují se v blízkosti hnízdiště rodičů.

Pamatujete, jak jsme na začátku uvedli, že sýčci nevěští lidskou, ale spíše vlastní smrt? Ještě na počátku 20. století, kdy celková populace sýčků na našem území dosahovala i desítek tisíc hnízdních párů, nic nenasvědčovalo tomu, že se zanedlouho stane jedním z nejohroženějších ptačích druhů české krajiny.

Při mapování (Schröpfer 1996, 2000, Šálek & Schröpfer 2008) byla velikost populace v 70. letech odhadnuta na 1 000–2 100 hnízdních párů, na přelomu 80. a 90. let minulého století klesla na 700–1 000 párů, v letech 2001–2003 na 250–500 párů a v současnosti u nás hnízdí méně než 100 párů. S ubývajícím počtem sýčků se zmenšoval i areál výskytu, který dnes tvoří ostrůvky oddělené od sebe až stovkami kilometrů. Nejvíce zástupců se vyskytuje v severozápadních Čechách a na jižní Moravě.

Špatně to pro tuto menší sovičku vypadá i na Slovensku (za posledních 30 let klesla tamní populace o 45 %), v Rakousku (úbytek o 20–50 %), v Polsku (přežívá zde posledních 500–1 000 párů) a také v mnoha dalších státech západní a severovýchodní Evropy (údaje z roku 2018).

Za rapidním poklesem sýčků napříč Evropou stojí celá řada faktorů.

Asi nejvíce zasáhla sýčky intenzifikace zemědělství. Slučování polí do rozsáhlých, jednotných bloků způsobilo úbytek přirozených vegetačních pásů, jako jsou okraje polních cest, meze, křovinaté a lesní remízky, stejně jako lučních porostů a pastvin, tedy oblastí vhodných pro lov kořisti. Loveckým schopnostem sýčka nepřejí ani husté a vysoké porosty vzniklé nahrazením postupné seči celoplošnou sečí. Rozsáhlé používání pesticidů a hnojiv se zase podepsalo na úbytku hmyzu.

Přitom právě snadno dostupná potrava je klíčová pro úspěšné vyvedení mláďat. V době hnízdění samec nehledá potravu jen pro sebe, ale i pro potomky, a často si při tom sáhne na dno svých sil. A čím dál musí pro kořist letět, tím pravděpodobněji mu síly dojdou. Není náhodou, že v době hnízdění mají sýčci nejvyšší úmrtnost z celého roku. Nemluvě o tom, že mláďata kvůli méně častým rodičovským návštěvám dostávají méně jídla. Výzkum provedený v Dánsku potvrdil spojitost mezi dostupností potravy a počtem vyvedených mláďat. Pokud ochranáři hnízdící páry přikrmovali, zvýšil se podíl vajec, z nichž vylétla mláďata, z 27 % na 79 %. Rozmnožování sýčkům ztěžuje také úbytek vhodných hnízdišť (zejména dutin ve stromech).

Navyšování stavu dále brání zmenšení obývané rozlohy a vytvoření ostrůvkovitých populací. V malých, izolovaných skupinkách může nižší počet vyvedených mláďat nebo vyšší úmrtnost dospělých vést ke zhroucení celé populace, protože migrace ptáků z jiných oblastí nestíhá nahrazovat ztráty. Dochází též k omezení genetické rozmanitosti, jelikož se spolu páří stále ti stejní jedinci, a ptáci se tak stávají zranitelnější vůči nemocem a změnám prostředí.

Predátorům museli sýčci čelit vždycky, nicméně s rozšířením lidského osídlení přibylo i druhů žijících v lidské blízkosti, včetně kun či koček.

Lidé ohrožují sovy i svou činností – dopravní prostředky, technické pasti, pesticidy i cílený lov – to vše se podepisuje na zvýšené úmrtnosti.

Snaha o navrácení sýčků do naší přírody má dvě hlavní podoby – podpora hnízdění a vypouštění uměle odchovaných mláďat. Způsobů, jak (nejen) tento druh podpořit, však existuje více.

Podpora hnízdění zahrnuje zejména přikrmování, o němž jsme se již zmiňovali, a instalaci budek. Umístění budky však musí předcházet pečlivý výběr vhodného místa, protože jejich instalace v oblastech, kde se sýčci ani nevyskytují, postrádá smysl (ano, i to se děje).

Reintrodukce sýčků do volné přírody je velmi složitý proces, který vyžaduje nejen dostatečný počet jedinců, ale především důkladnou přípravu. Mladí sýčci se musí naučit samostatně lovit a rozpoznávat predátory, a i po vypuštění je zapotřebí detailní sledování jejich pohybu.

Doposud realizované repatriační akce v České republice měly jen minimální efekt. Například na Pardubicku se reintrodukovaní sýčci vůbec neuchytili a v CHKO Poodří bylo jediným „úspěchem“ zahnízdění jednoho páru z celkem 244 vypuštěných jedinců (viz Zvoní umíráček naší dříve nejhojnější sově?).

Lepších výsledků dosáhla reintrodukce na Plzeňsku v letech 2020 až 2023. Z 11 vypuštěných párů jich zahnízdilo 6 a těm se povedlo odchovat 19 mláďat. Z celkem 41 sledovaných jedinců jich během monitoringu 15 zemřelo, u 13 došlo ke ztrátě signálu před ukončením sledovacího období a u zbylých 13 jedinců bylo sledování úspěšně dokončeno. Nejvíce úmrtí způsobili predátoři.

Zřejmě nejúčinnějším opatřením by bylo navrácení krajinné rozmanitosti, a to zejména rozdělením velkých polí na menší políčka, zvýšením podílu nezemědělských ploch a omezením seče/pastvy, aby vznikla mozaika krátce spasených ploch (kde sýček loví) a oblastí s vyšší vegetací (kde se ukrývá jeho kořist). Takové zásahy však vyžadují přechod z intenzivního zemědělství na zemědělství udržitelné, což se nepodaří ze dne na den.

Jak jsme uváděli výše, rozmnožování sýčků ztěžuje nedostupnost potravy a nedostatek míst vhodných pro hnízdění. Rozmisťování budek by proto měla doplnit i výsadba stromů, např. ořešáků či dubů, které nejen zvyšují pestrost krajiny, ale také poskytují sýčkům prostor pro odpočinek. Návrat hmyzu omezením pesticidů by zase alespoň částečně ulehčil sýčkům práci s hledáním potravy.

Technické pasti připraví o život až třetinu sýčků (viz Opatření ke zlepšení stavu habitatů a na podporu lokálních populací sýčka obecného), ovšem dobrou zprávou je, že s jejich odstraňováním může pomoci každý z nás. Riziko představují nádrže na vodu, vertikálně umístěné roury či větrací šachty.

Do nádrží (jakožto i bazénů) stačí umístit třeba pletivo nebo plovák, které by topícím se ptákům umožnily vylézt ven. Nepoužívané nádoby můžete zakrýt či převrátit, okapy či roury zase zabezpečit pletivem, aby živočichové nemohli spadnout dovnitř.

Výše uvedená opatření mají pozitivní vliv nejen na populace sýčka, ale profitují z nich i další živočichové a rostliny. Nenechme je v tom samotné.

Pokud byste chtěli podpořit snahu vrátit sýčky do naší krajiny, mrkněte na náš e-shop. Mimo jiné zde můžete přispět na výrobu a údržbu budky, čímž sýčkům poskytnete bezpečný úkryt pro výchovu mláďat. Jestli byste rádi pomohli menší částkou, můžete přispět na ochranářské aktivity, které zahrnují čištění a opravy budek či monitoring a zabezpečení technických pastí. Sýčkové vám budou vděční.

Ve spolupráci s Act2Protect Dominika Jandorová