Článek
Jestliže se v českých oligarchických médiích propojených s jejich současnými vládními vykonavateli objevovala a objevují apokalyptická varování pro případ vítězství těch „nesprávných“ ve slovenských volbách, tak v případě Polska to je a bude jiné.
Vítězství pseudo-socdemokratů s šovinistickými tóny v podobě Ficova Smeru je českými propagandisty statu quo vykládáno jako „vítězství Kremlu“. Kdo nejde s námi (s USA), jde proti nám! Ale ono to podle tohoto krásného hesla vůbec být nemusí. Přeorientuje se snad slovenská ekonomika od euro-amerického kapitálu na ruský? Bude s ruskými penězi propojena více než taková Velká Británie či Itálie? Bude oslabena vojenská přítomnost amerického imperialismu? Nenechá se spíše „démon Fico“ obyčejně uplatit? A jestliže nebude Slovensko dávat takovou podporu současnému pokračování války, nebude to spíše dobré pro obyčejné Ukrajince, kteří umírají ve válce jako na běžícím pásu?
Za tyto otázky na vás bojovnější z českých ideologů málem volají policii. Pokud se ale myslící lidé přeci jen neudrží a budou přemýšlet a dokonce to i nahlas říkat a psát, tak se zde otevírá mimo jiné otázka budoucnosti Evropy.
Evropská internacionála fašounků, neoliberálů, nebo socialistů?
Jako „zrádkyně národa“ je nyní částí polské moci okolo vládní PiS očerňována Agnieszka Holland, která natočila film o barbarsky-nelidském přístupu polské moci vůči uprchlíkům zcela zabranitelně umírajícím v lesích na jeho hranici a území. „Křesťanská“ moc v plné parádě. Náš křesťan, který má prý rád zároveň Václava Havla, Tomáše Garrigue Masaryka a Ronalda Reagana, nabízel už v začátcích celého výkonu „nové Evropy“ Polsku pomoc. Vojensko-policejní. Proti uprchlíkům.
Pro české obecenstvo je pravicovou propagandou líčen Petr Fiala jako představitel vlády „demokratů“ bránících zemi před „populisty“ a „extremisty“. Klero-šovinistická vládní PiS je sesterskou stranou jeho ODS. Stejně tak italští vládní "soft"-neofašisté premiérky Meloniové a jejich španělská obdoba v podobě strany VOX (plus další téměř už fašounci z Pobaltí a Skandinávie).
Údajně „proti“ tomuto stojí Milion srdcí a Milion chvilek. Nebo vlastně počkat! Český Milion chvilek pro demokracii nadále dělá reklamu vládě s centrální oligarchickou stranou ODS a polský Pochod milionu srdcí je z větší části předvolební akce neoliberální polské obdoby dejme tomu české TOP 09 (obalené ve STANu, ze kterého trochu čouhají pirátské dredy) jménem „Platforma obyvatelstva“. Vedle lídra Donalda Tuska figuruje v této straně například zapřísáhlý „euro-atlantista“ Radoslaw Sikorski s jeho možná ještě zapřísáhlejší manželkou Anne Applebaumovou. Pochopielně, že byli pozváni na nejeden přátelský pokec v Respektu oligarchy Bakaly, který vlastní pravicová indoktrinační média a je významným historickým sponzorem pravicových stran.
Tyto dvě až tři síly jsou těmi jedinými skutečně tolerovanými ze strany rozhodující vlastnické a vládnoucí třídy v Evropě. Ano, občas mohou jako ozdoba přibýt třeba něměčtí Zelení. Sem tam jsou zbytky alespoň trochu levicových sociálních demokratů - navštivte je v Portugalsku. Ve Francii ještě nebylo zlikvidováno odborářské a levicové hnutí. Ani v Německu ne úplně. Ale podívejte se na německé sociální demokraty. A na ty české. Vidíte je někde? A víte, kdo je to Keir Starmer? Čas od času se objeví nějaký Corbyn nebo Sanders. Ale s těmi pěkně zatočili (Sikorského paní Applebaum má mnohem raději Hillary, kterou zas má rád mainstream americké vlastnické třídy).
Ale přeci můžete slýchat například od chrabrých českých pravicových „demokratů“, že Evropa je prý „příliš levicová“ a že „Brusel je socialistický“ atd. Ona to není pravda (respektive pro ně asi ano). Dopracovali jsme to tak daleko, že skutečná levicová alternativa žije téměř už jen ve strachu a demagogii vlastnické třídy a jejích ideologů a vykonavatelů. Avšak alespoň to. Tomu strašidlu je možné zkusit vdechnout život. Ostatně si přečtěte Komunistický manifest, který takto začíná.
I milion srdcí může být zatraceně blbý
Přes závažné adaptační problémy je stále evropským hegemonem Německo. To je ale dalekosáhle propojené a politicky povolné vůči USA, takže není hegemonem jen pro své účely. Spolehlivě sekundární je Francie, kde je takřka politickým imperativem alespoň lehce se vymezovat vůči USA slovy nebo i činy (Macronovy výroky o „vazalství“, jeho neokoloniální politika v konkurenci s USA).
Vedle Francie zde po boku Německa vyrůstá další z evropských opěrných bodů vnitroevropské a americké moci a tím je Polsko. Americké investice v Polsku nyní tvoří alespoň 11 % ze všech zahraničních a rostou. Polsko také slouží jako mnohačetná vojenská základna USA. Dostává rovněž tučné peníze od USA na nákup (americké) vojenské techniky. Polský HDP nemá, co do růstu v Evropě, takřka obdoby.
Přemýšlející a poctiví analytici musejí z těchto skutečností dedukovat pokračující amerikanizaci Evropy a ztrátu její politické nezávislosti na USA. Dolary, které proudí do Evropy, aby byly reinvestovány či použity k finančním spekulacím v USA, jsou hlavní pohonnou hmotou této závislosti. Silová vojenská přítomnost v různých regionech světa zajišťuje přísun významných surovin od ropy po koltan, v zemích jako Polsko či ČR je prostředkem zisků amerického - a přidružených evropských - „vojensko-průmyslových komplexů“. Tato zbrojní orientace ekonomického života potom dostává ochotné posvěcení skrze ukrajinské místodržitele. Nedávné lehké vymezení jedné části polské moci vůči Ukrajině nebude mít žádné významné konsekvence a dva či více táborů v Polsku bude „donuceno“ se předhánět v servilitě vůči politice v zájmu USA - pod rouškou podpory „Ukrajiny“, neřkuli Ukrajinců.
