Článek
Když paní Uhlová dostala v roce 2023 Cenu Ferdinanda Peroutky spolu s Janem Fingerlandem soustředícím se ve „veřejnoprávních“ médiích na propagandu ve prospěch „našeho Západu“ proti ostatním obyvatelům planety, jistě existovaly naděje, že bude v této společnosti ještě trochu více ochočena.
To se ale úplně nepodařilo. V polovině letošního roku se vyslovila, že nemůže podpořit tzv. veřejnoprávní média, protože „kolosálně selhávají v oblasti, která se dotýká základních principů, na nichž stojí naše společnost“. V článku zmiňuje i svého oceněného kolegu Fingerlanda jako jednoho z pro-izraelských propagandistů.
Za co tedy dostala paní Uhlová ocenění? Pojďme se pokusit si utřídit, co paní Uhlová reprezentuje, jaký je případně její vývoj a jaké jsou její limitace.
Kráčet jednou nohou dopředu a druhou dozadu
Jak shora avizujeme, budeme se zabývat především jejím článkem na oligarchicky dotovaném Alarmu, který napsala ve vztahu ke statisícům lidí shromážděných 15. listopadu na Letné a rovněž k tématu „sociálního smíru“ a „důstojného života“.
Docela hodně lidí mohlo paní Uhlovou zaregistrovat ve spojitosti s knihou Hrdinové kapitalistické práce a přidruženými vystoupeními, některými i v tzv. veřejnoprávních médiích. V rámci dlouholetého působení v Alarmu sepsala řadu velmi dobrých reportáží a článků o těžko snesitelných pracovních podmínkách, na téma zaměstnaneckých práv, o bytově-sociální krizi či o nejchudších vrstvách české společnosti. K dokreslení jejího působení v různých mediálních a mocenských skupinách můžeme na jedné straně zohlednit její radikálně znějící obecné výroky o tom, že „kapitalismus jde do finále“ a o „brždění kapitalismu“, na druhé straně různá její vystoupení, kde přejímá i na pravici běžné slogany o „rozdělování společnosti“. Zkoumáním působení paní Uhlové možná dojdeme k závěru, že za posledních deset let prodělala určitý politický vývoj.
Její článek ze 17. listopadu 2026 obsahuje mnoho pravdivých tvrzení o zásadních věcech. V mnoha bodech je ale zmatený, mlhavý či rozporný. A mnohé klíčové věci přímo k danému tématu si nedovolí říct.
V podtitulu článku shrnuje jeho poselství takto:
Sociální témata nejsou méně důležitá než bezpečnost a obrana naší země. Jsou důležitější, protože bez sociálního smíru nebudeme v bezpečí nikdy.
A v úvodní části formuluje tuto důležitou pasáž:
Současná asociální politika vlády přitom není žádnou novinkou ani vybočením ze zajetých kolejí. S představou, že na chudý lid musí být přísnost, operují všechny vlády posledních dekád, jen občas některý ministr nebo ministryně práce a sociálních věcí v některém dílčím tématu vybočili a něco málo zlepšili. Tu trochu zvýšili minimální mzdu, tu trošku posílili zaměstnanecká práva. Boj proti „zneužívání sociálních dávek“ je však konstantou, která nás dovedla tam, kde jsme.
Dává tedy úlitbu všudypřítomné propagandě o tom, že se musíme soustředit na „bezpečnost“ a „obranu státu“ - čímž tato propaganda chce docílit zvýšení výdajů na zbrojení a tedy zisků vlastnických skupin s tím spojených. (A také je to aktuální způsob mediální obživy.)
Dále ale správně a za použití konkrétních příkladů (zde necitovaných) dokládá značně plynulou návaznost současné pravicové vlády na předchozí pravicovou vládu. Vedle sociální politiky by se dala uvést ještě celá řada zásadních oblastí. (Zatímco „kultura“ a „veřejnoprávní média“ jsou právě zástupným a druhořadým tématem).
Politická strategie „demokratů“ a různých částí levice
V oddíle nazvaném Boj za status quo formuluje paní Uhlová velice užitečný odstavec:
Na levici se vede nejen na sociálních sítích, ale i mezi lidmi, v domácnostech, mnoho debat o tom, že Chvilky jsou ideově prázdné a že je potřeba jejich prázdnotu něčím rozumným vyplnit. Stojí za tím představa, že když jsou lidé aktivizováni, stačí jim nabídnout lepší témata a oni se vrhnou do skutečně důležitých sociálních bojů. Nejsem si touto taktikou jistá. Podle mě Letnou zaplnil stejně jako v minulosti boj za status quo a přání, aby se zas tak moc nezměnilo. To je v přímém protikladu k představě, že lidé budou bojovat za sociální práva, za zaměstnanecká práva nebo za skutečně účinná opatření vůči klimatické krizi. Není náhoda, že se tolik lidí zvedlo k obraně veřejnoprávních médií navzdory stavu, v němž se nacházejí. S tím souvisí i skutečnost, že v této atmosféře je více než nepatřičné tato média kritizovat.
Mluví o představě už staršího data, která je stále znovu a znovu vyvracena politikou Milionu chvilek a přidružených lidí. Do této pravicové politické skupiny opravdu nelze účinně vnést levicová témata, protože je 1) řízena vědomě jednajícími stratégy pravicové moci, 2) tvořena i lépe situovanými podporovateli, kteří jsou do značné míry zajedno s kombinací pravicové propagandy a „kulturního“ ovzduší vytvářeného tzv. veřejnoprávními médii.
Snažím se v nedávném článku o popis sociálního odstupňování a tendencí lidí shromažďujících se kolem Milionu chvilek a podobných uskupení. Stejně tak jsem se pokusil formulovat návrhy na změnu tzv. veřejnoprávních médií, které považuji za jednoznačně demokratizující a zlepšující - avšak téměř jistě narážející na plány vůdců těchto skupin i na tendence jejich (bohatší). klientely.
Sama paní Uhlová narazila se svým stanoviskem proti podpoře dosavadní podoby tzv. veřejnoprávních médií u svého pana šéfredaktora a pravděpodobně hlavního českého „myslitele progresivismu“. V této souvislosti se také dostáváme ke klíčovému problému: jak může být médium jako Alarm hlasem dostatečně pravdivě a účinně rozebírajícím fungování českého pravicového režimu, když 1) je placeno mj. oligarchy spojenými s Fialovou vládou, hradní marionetou, pravicovými médii i chvilkaři a 2) v jeho vedení se nachází pan Bělíček souznící s mnoha částmi pravicové propagandy ohledně médií, Ukrajiny, zbrojení i „neakceptovatelných“ částí levice v podobě SOCDEM, KSČM, Stačilo a mnohých dalších, včetně „západní levice“ (o tom podrobně zde či zde)?
„Obrana institucí“ versus jejich proměna ve směru spravedlnosti a ekonomické demokratizace
U příležitosti nedávných studentských demonstrací za „kulturu“ a tzv. veřejnoprávní média jsem přihlížel setkání na DAMU, kam byl pozván i „bezpečnostní filozof“ pan Koblížek, vedle Jiřího Münicha z PAQ Research a kurátorky výstavy Umění aktivismu Jitky Hlaváčková.
Na tomto dost smutném setkání zaznělo od pozvaných řečníků, že „lidé by si měli vybrat nějakou instituci a chránit ji“. Odpolitizovanost takového návrhu je zjevná a myslím úzce příbuzná s popisem paní Uhlové o „hájení toho, aby se nic nezměnilo“. Při odchodu jsem shromážděným nebohým studentům doporučil, ať se tématy protestu inspirují ve Francii a zamyslí nad tím, jestli to s nimi myslí dobře ti, kterým prý jde o jejich „bezpečnost“, zatímco podporují války, do některých zcela nesmyslných a dávno ukončitelných už zase sebe poslali statisíce lidí, kteří se nikdy nevrátí, a chystají další proti úspěšnějšímu konkurentovi v podobě Číny.
Této oblasti se dotýká paní Uhlová, když píše:
Ať už bude geopolitický vývoj jakýkoliv, potřebujeme žít v méně rozstřelené společnosti, která nebude náchylná přiklonit se ze zoufalství k autoritářství a nebude chtít vystoupit třeba z Evropské unie. To nám sice nezajistí úplnou bezpečnost, ale naše šance odolávat úplnému rozkladu to rozhodně zvýší.
Zmatku je zde dost. Například téma Evropské unie podléhá ve „slušné společnosti“ stejnému kultu jako tzv. veřejnoprávní média. „Progresivci“ kolem Alarmu apod. nedokáží formulovat kritiku jasně proti-demokratické a ekonomicky pravicové konstrukce EU. Ta rozhodně není hodna toho, aby ji nebozí čeští studenti a další „správně angažovaná občanská společnost“ prostě jen bránili. EU a Evropa musí být předmětem organizované levicové politiky, jako se o to snaží např. uskupení Diem25 Janise Varufakise - kterého v Alarmu nejspíše odmítají coby zástupce té špatné „západní levice“, která „nemá pochopení pro naši středoevropskou a východoevropskou skutečnost“.
Co je to dnes proletářská politika
Článek paní Uhlové je cenný ve formulacích jako je tato:
K tomu, abychom tento svět změnili do podoby, v níž budeme moct všichni důstojně žít, se skutečně budou muset proletáři všech zemí opět spojit. Smát se tomuto heslu dnes je přinejmenším zpozdilé. Pozornost je potřeba věnovat i tomu, že v neděli na Letné nestáli lidé, jako byli v roce 1989 dělníci nejen z ČKD, dnes tedy spíše prekariát. Ten stěží půjde houfně oslavovat 17. listopad.
Vymezuje se proti frázi z Pelíšků pronesené Mikulášem Minářem na letenské demonstraci: „Proletáři všech zemí, vyližte si p*del“. Že takovéto útoky rezonují ve chvilkařských kruzích vedle odporu k „dezolátům“ má své dobré sociální důvody. Velké části obecenstva na Letné patří k tzv. střední třídě - která doložitelně chudne.
Nejde jen o „nezměnitelné působení ekonomických sil“, ale o další a další privatizaci a zdražování dříve dostupnějších služeb a potřeb. Leckdo alespoň tuší, cítí v kostech, že ztráty pracovních příležitostí v důsledku automatizace nebudou malé. Že ekonomické vyhlídky pro udržení postavení ve „střední třídě“ a „slušné společnosti“ jsou nevalné.
Probíhá proletarizace velkých částí tzv. střední třídy. Někteří, jako paní Uhlová, tomu také říkají „prekarizace“. Je to to samé: snížení životní úrovně, mizení stabilnější práce a nutnost kombinovat více nejistých a často špatně placených přivýdělků. Co bude s důchody? Co bude s možnostmi a úrovní vzdělávání dětí? Přijde další prohloubení ekonomické a sociální krize?
Zoufalou reakcí je kopnout si do někoho, kdo je na tom hůře. Snažit se uchytit na okraji společnosti „úspěšných“, v té správné skupině. Nalhávat si, že k „dezolátům“ nemám mnohem blíže než ke skutečně „úspěšným“. Tedy svým sociálním postavením a majetkem, což je v našem kapitalistickém režimu zdaleka to nejdůležitější. Zatímco daleko méně podstatné je to, vedle koho jsem stál na demonstraci, jak se vyjadřuji, v jakém stavu mám chrup, zda piji a nadávám, zda chodím do divadla a jaká média sleduji.
V jiných zemích bychom našli o poznání jinou situaci veřejných protestů a politické aktivity. Ve Francii a ve Španělsku byly pořádány „generální stávky“, které jsou jedním z tradičních nástrojů proletářské politiky a tlaku na vládnoucí třídu. Mnohde jsou o dost silnější a radikálnější odbory, hnutí proti militarizaci, sociálním škrtům, za dostupné bydlení. Jen se na to podívat. Prozradím vám: tzv. veřejnoprávní média vám o tom nic podstatného neřeknou. Ukáží vám především hořící ulice a excesy. A celé pluky pozvaných „veřejnoprávních expertů“ vás budou ostřelovat propagandou o tom, jak jsou protestní požadavky ve Francii či ve Španělsku „ekonomicky nezodpovědné“ a nepřijatelné.
Trocha historie: Bismarck
Proč zmiňovat jméno tohoto německého politika z konce 19. století? Pod jeho vedením se Německo „sjednotilo“, vznikl první moderní stát na území zahrnujícím mnohem více než jen Prusko, odkud „železný kancléř“ přišel.
V Německu sjednoceném v roce 1871 existovala nejpočetnější proletářská politická strana na světě: německá sociální demokracie. K lepšímu pochopení si člověk musí trochu načíst o tehdejší situaci. Avšak co je pro naši současnou českou (i evropskou) situaci podstatné a podobné: 1) sílící proletářské hnutí přecházelo k ofenzivnějším požadavkům a mělo revoluční náboj (který se projevil např. v Pařížské komuně 1871, stejně jako v organizování od doby Komunistického manifestu 1848 na německém území), 2) části Evropy procházely nestejným ekonomickým vývojem, s vlnami významných průmyslových změn i ekonomických krizí (v roce 1871 Francie prohrála válku s Pruskem, ale vznikající Německo ekonomicky a politicky zaostávalo za Británií a Francií).
Celou tuto krajně zhuštěnou historii zmiňuje proto, že německé pravicové moci se tehdy podařilo otupit revoluční požadavky levicového hnutí - jejich částečným splněním. Za Bismarcka byly poprvé vytvořeny systémy sociálního a důchodového pojištění, došlo k úlitbám dělnictvu v podobě zavedení kompenzací za pracovní úrazy aj. Německo ale zůstalo pod pevnou a krajně nerovnou dominancí jednak starých feudálních struktur a z druhé části kapitalistické třídy, jejíž političtí zástupci sice požadovali větší „liberalizaci“, ale zároveň přivítaly bismarckovskou politiku jako prostředek k disciplinaci a politickému potlačení proletariátu.
Spousta věcí je dnes (zatím) položena jinak a máme tu také 150 padesát let vývoje se dvěma světovými válkami - v nichž se „druhořadá velmoc“ Německo a jeho středoevropští spojenci pokusily dohnat „historické zpoždění“ (menší koloniální panství a nižší stupeň vývoje) oproti Západu. Evropa dnes jasně zaostává a její američtí nadřízení postupně ztrácejí postavení na úkor Číny s její „smíšenou ekonomikou“ mající výrazné socialistické prvky. V rámci našeho rychlého črtání historických paralel bychom Evropu mohli přirovnat spíš k Itálii po 1. světové válce, kde zanedlouho zvítězili Mussoliniho fašisté. Německo té doby bychom co do ekonomického potenciálu (v podobě militarizace a „neo-bismarckovské“ politiky realizovaného za nacistů) přirovnali k USA. A Čínu bychom srovnali se silnou „reálně existující levicovou alternativou“ v podobě SSSR?
Možná to v něčem přibližuje, kam se budou ubírat současné globální tendence. (Ale rozdílů je mnoho!) Co je však nejaktuálnější částí těchto příměrů je fašizace. Ta byla v Itálii i v Německu primárně reakcí „střední třídy“ na chudnutí a „dvojí ohrožení“ její preferované politiky ze strany silného proletářského, socialistického hnutí a na druhé straně ze strany exponenciálně bohatší třídy kapitalistů. Fašistům v Itálii, Německu i jinde se podařilo za pomoci spojenectví s velkokapitalisty („oligarchy“) oslovit velké části střední třídy a nakonec i části dělnictva k politice charakterizované: potíráním proletářů a jejich organizací včetně levicových stran a odborů, nacionalismem - a militarismem.
Jak to dělat jinak a lépe
Projevy a výsledky této „bismarckovské“ a fašistické politiky známe. Přes veškerý tlak „velkých dějinných procesů“ a mezinárodních souvislostí ale tehdy jako dnes platí, že proletářská politika - politika snižování sociálních rozdílů, spravedlnosti, důstojnosti a míru - to nemůže a nesmí vzdát v konfrontaci s těmito silami. Ve Španělsku nebo Itálii ani do dneška nezmizely přes všechny historické útoky pravice v té či oné podobě (fašistů i liberálů) silné levicové alternativy v podobě ekonomických družstev (viz družstva v italském regionu Emilia-Romagna či španělský Mondragon).
Zcela nezmizely ani odborové organizace, které se dnes mnohde nadechují k několikátému oživení a boji za důstojný život pracujících. Nezmizely proudy uvnitř jinak značně zkompromitované a kompromisní sociální demokracie, které mluví a jednají v zájmu podřízeného obyvatelstva (příkladem budiž zase Španělsko nebo Belgie). Leckde posilují levicové strany označované pravicovými médii jako „radikální“ či „extrémistické“ - ve skutečnosti zatím docela opatrně reformistické, jako Mélenchonova La France Insounise/Nepoddajná Francie .
Tehdy i dnes se objevují levicové tendence u „střední třídy“ (když budete dnes citovat politické postoje Milady Horákové bez udání jména, označí vás leckdo ze „slušné společnosti“ za bolševika či extrémistu). Tyto tendence k mírné levicovosti u „střední třídy“ ale musejí být 1) podloženy dobrou kritikou dominujících pravicových sil včetně liberálů, 2) ukotveny silnou proletářskou politikou.
Ve Francii se to rýsuje. Tamní hnutí Žlutých vest je skutečné proletářské hnutí, které je schopné pořádat výrazné protesty a vznášet důležité sociální požadavky. Opakovaně jsme viděli, jak se k němu přidává jednak studentské hnutí, tak i odborové organizace. Ve Francii se nejen při protestech, ale také při nejrůznějších vzdělávacích a kulturních akcích potkávají lidé z nejrůznějších skupin, včetně ještě relativně zajištěné střední třídy. Ale nic se nehne bez silných odborových organizací a levicových stran, jako je La France Insoumise/Nepoddajná Francie.
Nic se také nehne bez silných alternativních médií - kterými musí Francie inspirovat i nás. Miliónová sledovanost takového Le Média je dokladem mediálních úspěchů francouzské levice. Když se podíváte na obsah, zjistíte, že na rozdíl od takového Alarmu nedělá věčné úlitby „slušné společnosti“. Francouzského „demokrata“ Macrona rozebírá na součástky stejně jako neofašisty kolem Le Penové a Bardelly. Stejně tak různé pseudoalternativy a vábničky v podobě Gucksmanna nebo jiných buržoazních „progresivců“. V takovýchto médiích dostanou značný prostor jak pracující a proletáři z nejrůznějších oblastí, tak sociologičtí analytici a ekonomové předkládající levicové alternativy. Nejsou zde vytahováni nějací „bezpečnostní experti“ nebo „obránci liberální demokracie“ jako v Alarmu a Deníku Referendum.
„Umírněnost“ Alarmu a podobných lze chápat. Ale je nutné vyžadovat minimální standardy a zároveň kritizovat jejich slepé skvrny a limitace: např. že Alarm si zvolil podbízení oligarchickému Nadačnímu fondu nezávislé žurnalistiky a „slušné společnosti“. Proto nerozebírá mnohé z české pravicové propagandy a fungování celé mocenské hierarchie v Česku.
Paní Uhlová si musí spoustu věcí vyjasnit, pokud to opravdu myslí vážně s účinnou proletářskou politikou. Již teď by ale asi bylo pokrokem oproti současnému stavu Alarmu, to jest něčím „progresivním“ - tedy dostávajícím nárokům údajně „progresivního“ média -, kdyby se jeho vedení a směřování změnilo v duchu těch lepších tendencí paní Uhlové.





