Článek
Od fašizujícího klerika Duky přes Petra Placáka, Alexandra Tomského, Romana Jocha, starého Bendu po jeho syna. Omlouvání či špatně skrývaná náklonnost k fašismu je opakujícím se fenoménem mezi „demokratickými“ ideology pravicové nadvlády v ČR.
Čtenáři nechť se podívají na samotný konec tohoto rozhovoru v Alarmu, kde autoři shromáždili výroky některých výše zmiňovaných pánů o období Pinochetovy fašistické vlády v Chile.
Netvrdíme, že například Placák je fašista nebo velký milovník Pinocheta, Franca, Mussoliniho, ale za dvě stě let moderně-kapitalistické konstelace můžeme opakovaně vidět rozkročenost mnohdy toho jednoho a samého ideologa či tendence od „liberálního“ způsobu nadvlády až po ten fašizující. Mezičlánkem je často třeba „monarchistické“ blouznění a pseudointelektuální kecání o „duchovních starousedlících“, jak ho Placák provozoval v reklamě na „pana knížete“ (a jak dokazuje sama historie „ušlechtilého“ rodu Schwarzenbergů).
DINA a TINA
Právě o prolínání „liberální“ a fašistické taktiky moci se jedná v případě Chile. Fašistický vojenský puč z 11. září 1973 měl své hlavní příjemce výhod. V česky psaném článku popisuje Klára Goldstein roli jednoho z nejbohatších chilských kapitalistů, Agustína Edwardse Eastmana, jehož deník El Mercurio dostával navrch peníze od CIA. Přípravy, různé druhy sabotáží a následná podpora fašistické vlády ze strany USA a dalších zemí jsou dobře doloženy samotnými interními dokumenty těchto zemí.
Latinská Amerika se ve 20. století ustavila jako region pro imperialistické drancování především ze strany USA. Od tzv. „banánových republik“ jako středoamerická Guatemala přes Batistovu Kubu, Somozovu Nikaraguu, fašistickou juntu v Brazílii i v Argentině, po dnešní pretendující „demokraty“ ve Venezuele, jako je Juan Guaidó, brazilský trumpovec a přítel korporací Bolsonaro nebo všemožní místodržitelé v Kolumbii, Peru či Ekvádoru. Zde všude jde o základní mocenský spor: nakolik budou tyto země povolné USA geopoliticky, ale rovněž nakolik bude jejich ekonomické bohatství využíváno k jejich rozvoji a jak bude toto bohatství uvnitř států distribuováno.
Zjednodušená či vykrystalizovaná třídní situace v mnoha zemích Jižní Ameriky také odkrývá nepříjemný poznatek o „občanské společnosti“ (u nás oblíbený indoktrinační termín, kterým jsou popisovány o něco lépe situované „střední vrstvy“ či "střední třída") v tom smyslu, že je nutné konstatovat její opakovanou náklonnost k fašismu a pravicovému autoritářství. Kdybychom poněkud ve zkratce přiložili šablonu české pravicové ideologie na chilské dění dnes, museli bychom například mluvit o tom, že při masivní pravicové dezinformační kampani ohledně nové chilské ústavy nahrazující pinochetovskou z roku 1980 „vyhrála občanská společnost“.
Tedy další zádrhel ideologie, která je servírována poddaným v Česku. V dezinformační kampani zaplacené bohatými spojenci a příjemci výhod pravicové politiky byla použita nacionalistická a všemožná protimenšinová demagogie v kombinaci s „liberální“ demagogií ohledně „ztráty konkurenceschopnosti“, vyvlastňování osobního majetku atd. Tedy něco, co znají poddaní i od nás. Zkuste se optat svrchu zmíněných pánů či třeba takového Milionu chvilek pro demokracii, zda vyhráli ti hodní, nebo zlí. Apeluje-li na nás výše zmíněný Petr Placák, abychom minulým chilským fašistům přičetli k dobru, že „junta jmenovala do vlády prominentní liberální ekonomy, kteří postavili ekonomiku této země na nohy“, tak se zde dostáváme do situace „prolínání“, kdy liberálové z taktických důvodů tolerují fašisty - a naopak. Podobným procesům v našem globalizovaném kapitalisticko-rentiérském systému nakonec podléhá Chile i Česko.
Není těžké si představit nějakého chilského Placáka, jak pro sebe hledá, z které ideologie a společenské síly by mohlo něco kápnout a zároveň romanticky sní či sám před sebou uniká do světa monarchie a „tradičních hodnot“. Ale má zároveň blízko či se lísá k lidem, kteří drží ještě mnohem větší moc a vliv, a ti mu sdělují, že Česko nebo Chile „postaví na nohy“. Z ničeho nelze usuzovat, že by takový Placák měl nějaké podstatné vědomosti z ekonomie nebo byl schopen (či ochoten) pravdivě reprodukovat sociální situaci té beznadějně „neušlechtilé“ většiny společnosti, a tak se spokojí s tím, že „prominentní liberální ekonomové“ - ač na vlně vraždící a mučící fašistické junty - „postavili Chile na nohy“.
Těmto „prominentním liberálním ekonomům“ se říkalo „Chicago Boys“ a byli to lidé vyslaní studovat v USA především na University of Chicago, v jednom z center nové „monetaristické“ či „neoliberální“ ekonomie. Která především měla tu vlastnost, že vedla ke zvýšenému růstu bohatsví vlastnické třídy oproti různým podobám „keynesiánské“ či „new-dealové“ ekonomické politiky - a proto je zčásti na rovině indoktrinace, zčásti ekonomické praxe opakována dodnes i u nás. (Některé dostatečně mocné země, jako např. Indie, se vyhnuly tomuto zostřenému oligarchickému drancování a tvořily globální alternativu v podobě „Hnutí nezúčastněných zemí“ společně např. s Jugoslávií, jejíž model se zase o něco lišil od toho sovětského.) Země jako Chile (či Argentina) tak byly „zkušebním dvorkem“ pro politiku, jejímiž zástupci se potom stali i Thatcherová a Reagan a která v různých obměnách a mutacích dominuje dodnes. Proto mají i nižší roztleskávači instinkt omlouvat chilské fašisty. Poctivým studiem skutečné sociální situace lze potom také zjistit, jak to je skutečně s tím „postavením na nohy“.
Takže zde zbývá to, co jde fašistům vždy tak dobře: sadismus, vzrušení z útlaku a nerovnosti, vzhlížení ke generálům a oligarchům, zabíjení. V době, kdy byly Jaroslavu Hutkovi zakazovány koncerty, byl chilský písničkář Víctor Jara spolu s dalšími nepřáteli fašistického režimu (a liberálních ekonomů) internován na hlavním fotbalovém stadionu v Santiagu, kde mu byly nejprve v rámci mučení rozdrceny prsty a potom byl spolu s dalšími zavražděn. Podle kritérií nynějšího chilského státu je uznáno 40 tisíc obětí Pinochetovy vlády, takzvaná Valechova zpráva z roku 2004 potvrdila přes tři tisíce smrtelných obětí - k nimž je třeba připočítat kolísající počet „zmizelých“. Stovky tisíc osob emigrovaly a mnohé byly vedeny jako „nepřátelské/nezvané“.
„Zmizení“ lidí probíhalo třeba pomocí shazování těl z vrtulníku do oceánu, pohřbívání v neoznačených hrobech. Přeživší oběti i mezinárodní pozorovatelé vypověděli o bestialitách spočívajících v mučení za použití elektrod připevněných na genitálie, znásilňování, mrzačení, ponižování, waterboardingu, psychologického týrání atd. Institucionální zastřešení mělo toto v „Pinochetově gestapu“ založeném roku 1974 pod názvem „Ředitelství národní výzvědné služby“ (Dirección de Inteligencia Nacional), zkráceně DINA. Jsou doloženy podpůrné kontakty mezi chilskou službou a CIA. Podle výpovědí bývalého agenta byla DINA financována například dalším chilským oligarchou, Ricardem Claro. V roce 1977 se přejmenovala na CNI - Central Nacional de Informaciones.
Zmiňovali jsme již „Chicago Boys“ (označované panem Placákem za "prominentní liberální ekonomy") a „neoliberální“ ekonomickou politiku, která našla v Chile místo k experimentu na lidech za výhodných podmínek a své hlavní západní zástupce v Reaganovi, Thatcherové a později v jejích údajně „opozičním“ učedníku, Tony Blairovi. Tato ekonomická politika pokračující v různých obměnách a mutacích dodnes především přinesla obrovský nárůst zisků vlastnické třídy a oligarchie. A oproti prvním dekádám po 2. světové válce vedla uvnitř stejného „západního“ regionu (a jeho periferií jako je Česko nebo Chile) k masivnímu nárustu nerovností. Dobře to lze doložit ve světovém měřítku a přes mlhu v českých statistikách také v našem kontextu.
Všudypřítomná propaganda ve prospěch vlastnické třídy nám říká, že takováto sociální a ekonomická politika je nevyhnutelná. „There is no alternative“, „není alternativa“, jak v různých variacích prohlašovala Thatcherová - a jak to po ní (a společných oligarchických loutkovodičích) papouškoval Blair, ale i třeba Schröder či čeští sociální demokraté. Zkratka by zde byla TINA.
Inflace
Vidíte, že ač mluvíme dílem o 50 let starém dění a o zemi na druhé straně zeměkoule, můžeme lecčemu velmi dobře porozumět. K tomu přidejte, že Chile má podobný počet obyvatel jako bývalé Československo a navíc oproti některým jiným zemím regionu delší tradici formální parlamentní demokracie.
„Pinochetovi liberální ekonomové zkrotili inflaci“, říkává se nám. Jeden z guruů ekonomie zvýšených zisků vlastnické třídy, Milton Friedman, mluvil dokonce o „chilském zázraku“. Když byl konfrontován s tím, že je možná trochu nevkusné takto oslavovat růst HDP a pokles inflace pár let po krvavém fašistickém puči (a nedlouho před hlubokou ekonomickou krizí), opravil se později, že tím měl namysli, že „volné trhy zafungovaly a přinesly svobodnou společnost“. Škoda, že kvůli tomu musela být nejdříve jedna svobodná společnost zničena.
Cokoli dělají ti, kteří mají dominantní majetkovou a vojenskou moc, je přeci ve prospěch „svobody“ a „demokracie“, ne? Jen někteří fašisté jsou upřímnější. A „velcí diplomaté“, když je (téměř) nikdo nevidí a neslyší:
Allende je nyní prezident. State Department si myslí, že s ním můžeme koexistovat. Ale já chci, abyste všem z americké vlády řekl, že nemůžeme, že ho nesmíme nechat uspět, protože má legitimitu [we cannot let him succeed, because he has legitimacy]. Je demokraticky zvolený. Co když se ostatní vlády rozhodnou ho následovat, jako třeba vláda v Itálii? Co budeme dělat potom? Co budeme říkat, až ostatní země začnou demokraticky volit další Salvadory Allende? Změní to poměr sil ve světě a klíčově také naše zájmy v něm.
Kissinger s Nixonem po sobě zanechali řadu dokumentů o tom, jak se chová „demokratická velmoc“. Exemplární potrestání a utopení v krvi. „Vůdce svobodného světa“, Nixon, dobře věděl o přípravách vojenského puče. Některé dokumenty zveřejněné letos také dokládají setkání Nixona s výše zmiňovaných chilským oligarchou Edwardsem, vlastníkem novin El Mercurio. Jak víme z pozdější historie, nekonala se v případě Chile žádná blokáda à la Kuba. Za „alternativy“ v podobě Cartera naopak pokračovalo spojenectví, ignorování a tolerování zločinů Pinochetova režimu.
Nixon též již v roce 1970 zaúkoloval CIA, aby „skřípnula chilskou ekonomiku“ [make the economy scream]. Rok 1970, v jehož závěru byl demokraticky zvolen Salvador Allende a jeho vláda tvořená koalicí „Lidové jednoty“ (Unidad Popular), je také obdobím pokusů o reakci na ekonomické obtíže. Tzv. Vuskovičův plán (podle tehdejšího ekonomického ministra Lidové jednoty) reagoval na zděděné problémy opatřeními v levicově-keynesiánském duchu, jež zároveň měla připravit půdu pro přerozdělení společenského bohatství. (Nad rámec tohoto textu je popis poměrně progresivních reforem v 60. letech za křesťanskodemokratického Eduardo Freie, které se nesly ještě v new-dealovém duchu a připoutávání zemí k USA „po dobrém“.)
Lekdo si ze školy pamatuje, že hlavním nerostným bohatstvím Chile je měď. Průmysl mědi byl vládou Lidové jednoty znárodněn, ale příjmy z něj se začaly v důsledku výkyvu ceny právě v tomto období značně propadat. „Měděná republika“ (po vzoru "banánové") přicházela o klíčový zdroj příjmu a mezinárodních měn, které utrácela za import kompenzující domácí výpadky. CIA pověrená vládou USA se snažila veškeré existující problémy prohloubit, ať již organizováním stávek (klíčově v nákladní dopravě), odkláněním odsouhlasené ekonomické pomoci, podporou černého trhu. Tyto aktivity dokládají dodatečně odtajněné vlastní americké dokumenty. Allendeho ministr zahraničí, Clodomiro Almeyda, uzavírá svou bilanci cílených sabotáží chilské ekonomiky takto: „Americká ekonomická blokáda a bariéry v chilsko-americkém obchodu zhoršily krizi obchodní bilance a prohloubily některé problémy zásobování, ale nelze říct, že by je zpaříčinily či vytvořily.“
Slavný Guzmánův dokument „Bitva o Chile“ také detailně a ověřitelně odkazuje na organizované aktivity chilských průmyslníků, obchodníků aj., kteří se postavili proti levicové vládě. Čtenáři mohou dále porovnat historický vývoj inflace v Chile před Allendeho vládou a po ní a zároveň vedle sebe položit statistiku růstu, ekonomických krizí, již zmíněného kolísání ceny mědi - a sociální situace s extrémně silnou oligarchickou tendencí a obřími nerovnostmi. V následující kapitole se konečně podíváme na nejzajímavější aspekt celé věci: pokus o demokratický socialismus.
Naděje demokratického socialismu
Čtenáři pravicového Economistu, z něhož přebírá i Bakalův Respekt, jsou varováni, aby si nebrali příklad z Allendeho. A autorka ve Wall Street Journal přímo říká, že „Allende by neměl být považován za demokrata“. Udělají do budoucna spíše zmiňovaní čeští ideologové krok směrem k těm anglo-americkým, anebo to bude naopak? Historie nás učí, že to bude sem a tam.
Takže co z „chilské cesty k socialismu“ mohlo nakonec být? Tři krátké roky vlády Allendeho a koalice „Lidové jednoty“ dávají vedle určitého množství dat také mnoho prostoru pro všemožné spekulace (to také není jediný aspekt, v kterém věc můžeme srovnávat s „obrodným procesem“ v Československu do roku 1968).
Pokud se při formování pojmu „socialismus“ během 19. století stále opakovaně objevovala nějaká představa, tak to byla dělnická/zaměstnanecká samospráva. Skrze niž teprve společnost dostává právo nazývat se skutečně demokratickou (tato podmínka není dnes splněna). „Socializačními“ tendencemi vyhovujícími i monopolnímu kapitalismu a mnohočetně nedostatečnou přípravou „socialistické“ revoluce v Rusku 1917, jakož i následným posilováním pravicovějších a autoritářských tendencí, se tento pilíř socialismu začal z povědomí a hlavně praxe sovětského světového bloku a částečně i na Západě vytrácet. Nikdy však zcela. Od nejranějších polemik mezi anarchisty a „levými komunisty“ na jedné straně a sovětizovanými komunisty na straně druhé, přes československé spory o „bolševizaci“ KSČ, maďarskou Nagyovu vládu, která byla marxistická, zmíněný „obrodný proces“ v ČSSR, socialistický proud íránské revoluce 1979, polskou Solidarnošč, ale i autonomní a družstevní hnutí ve Španělsku, obdobné pokusy v Jižní Americe, Asii, Africe nebo na levici západoevropských a skandinávských sociálně-demokratických stran, zde všude byl socialismus vracen ke své původní demokratické linii - která má být s to přinést mnohem podstatnější demokracii nežli formální „liberální demokracie“.
Ani dnes zdaleka není toto hnutí mrtvé. V „centrálních kapitalistických zemích“ (minulých století), v souvislosti např. s minulým ne-blairovským předsedou Labour Party ve Velké Británii, Jeremy Corbynem, najdete značnou odezvu socialistických myšlenek mezi mladými. Možná ještě zajímavější vývoj je v centrální (a upadající) kapitalistické velmoci USA, s odborovým hnutím, které se odlepuje ode dna, a bývalým kandidátem na prezidenta, Sandersem. (Proto také citované výhružné a překrucující články v anglo-amerických konformních médiích.) Nezapomeňte též, že čínští „komunisté“ se podobně jako ti z bývalého Východního bloku nejvíce bojí dělníků a zaměstnanců a jejich organizované stávkové aktivity. Levicové hnutí také vůbec není slabé v Indii. Protože žijeme ve světě, jehož mnohé ekonomické a mocenské aspekty zůstávají po 200 letech rozvinutého kapitalismu stejné či podobné, má aktualitu i leccos ze „starého socialismu“ a smysl co nejplastičtěji a co nejrealističtěji uchopit „uzlové body“ světových dějin, jakým byly také události v Chile před padesáti lety.
Zmiňovaný Guzmánův třídílný dokument poskytuje vynikající studijní materiál. Získáte z něj nepřeberné množství vyjádřeních tehdejších aktérů na obou stranách - třídního boje - a rozhovorů s dělnicemi a dělníky. První díl líčí sabotážní stávku pravice, kterou podporovala i Křesťanská demokratická strana. Mnozí její členové a voliči mezi dělnictvem ale zůstávali pracovat. Jeden z nich na otázku, zda pracoval s ostatními dělníky a proč, odpovídá: „Protože mám dělnickou uvědomělost“. Takovýchto krátkých rozhovorů s dělníky dávajícími dosti duchaplné odpovědi jsou v dokumentu desítky. Pro skutečné demokraty a rovnostáře je toto opravdová „škola“.
Až z této perspektivy a na tomto podkladě má smysl se zabývat dalším fascinujícím aspektem chilské cesty směrem k socialismu a tím je kybernetický systém Cybersyn, avizovaný úvodní ilustrací. Realizovaný návrh řídící místnosti připomíná Star Trek a celý projekt je také opisován jako „raný internet“, ale jde zde ještě o něco jiného. Poznamenejte si jméno: Stafford Beer a vyhledejte si jeho četné a poutavě napsané teoretické spisy i vzpomínky plus různá jeho vystoupení zachycená na videu. Byl žákem zakladatele „kybernetiky“, slavného Norberta Wienera, a zároveň socialistou. Jeho definice kybernetiky jako vědy navrhující „životaschopné systémy“ pro správu komplexních ekonomických pochodů je pouze jednou částí celého příběhu. Tu druhou právě tvoří úsilí o společnost bez nesopravedlnitelné dominance jedněch nad druhými poskytující co největší možnost rozvoje a svobody každému člověku, tedy nejen těm, k nimž se v kapitalistické „soutěži“ dostalo bohatství dostatečné výše. Např. zde Beer líčí rozhovory s prezidentem Allendem, kdy ten pozorně naslouchal Beerovým popisům a při líčení „systému 5“, jenž měl reprezentovat „řídící výšiny“ a potažmo samotného prezidenta, zvolal Allende: „Ano, konečně, systém 5 - lid!“.
V drápech Německa
Snad mi může být prominut drobný předsudek, respektive generalizace vůči Němcům, že tvoří „národ“, jenž se vyznačuje dosti konsekventním, řádným prováděním věcí - dobrých i špatných.
Východoněmecký režim 1949-89, který si rád osoboval, že je „socialismem“, prakticky neměl „liberální“ období srovnatelné s ranou érou Gomułky v Polsku, obrodným procesem v Československu, „gulášovým socialismem“ za Kádára v Maďarsku nebo Gorbačovovou „pěrestrojkou“. Z původní „buržoazní pavědy“, jak byla kybernetika difamována v sovětském stalinismu, se stalo cosi akceptovatelného. Něco, co také mělo vehnat futuristickou mízu do života zemí Východního bloku. Již v 60. letech za Ulbrichta bylo kybernetice povoleno vstoupit mezi oficiální disciplíny. Některé autonomistické a emancipační impulsy, které - zdá se, že nutně - z kybernetiky vycházely, byly neslučitelné s praxí diktatury údajně „dělnické“ strany a jejího vedení nad dělníky. Ulbricht zůstal věrný sovětskému modelu a z jeho úst vyšel na adresu „československého experimentu“ s demokratizací „reálného socialismu“ například výrok o „buržoazní myšlence dělnické samosprávy“. Když se stárnoucí Ulbricht počátkem 70. let možná „rozpomněl“ na to, co se o socialismu říkávalo, byl rychle nahrazen Honeckerem.
Česko je někdy žertovně - a poměrně přiléhavě - nazýváno „17. spolkovou zemí Německa“. Avšak s třetinovými mzdami. Zároveň je samozřejmě vnitřně sociálně rozrůzněné - až do té míry, že je to nejnerovnější země v Evropě - samo Německo. A průměr východu je stále významně pod průměrem západu - dokonce se tento rozdíl nyní zvyšuje. Německá a evropská vlastnická třída má podstatnou část svých peněz v USA a živí finanční průmysl. Coby sjednocená země dominuje Německo ekonomicky i politicky Evropě (jsa samo „korigováno“ USA).
Současná disciplinace a trestání politických aktérů, kteří se odchýlí od kurzu vyhovujícího bohatým vlastníkům, otevírání nových příležitostí k zisku a posilování politické nadvlády vlastnické třídy, to se nyní v Evropě děje „mírovou“ cestou. Ozbrojené konflikty - na nichž jde krásně zbohatnout - jsou ale přesouvány jinam a souhrnné bohatství zjednodušeně řečeno „globálního severu“ je nadále podmíněno souhrnným vykořisťováním globálního jihu. Uvnitř několika prstenců zprostředkování mezi mikro- a makroúrovní se stále nachází život jednotlivých lidí. S jejich nejbezprostředněji určujícím okolím - jejich podřízenými, nadřízenými, přáteli, rodinou. Mnozí lidé se svým chováním a směřováním neprosadí ve většině kolektivů - dokud nemají k dispozici hrubou sílu a prostředky vydírání a nátlaku. Téměř každá skupina přátel, řada rodin, některé zaměstnanecké kolektivy i mnohé skupiny sobě „cizích“ lidí se chovají v mnohém „socialisticky“. Předpokládá se dopředu rovnost, solidarita, nevykořisťování - a situace je otevřená pro racionální a otevřenou domluvu. Představte si ale kolektiv fašistů - vaší fantazii napomůže reálný případ z Chile. Ta se neobejde bez obětí, sadismu, otroctví. Kdo se hlásí? A nakonec si představte komunitu „liberálů“. Také se náhle ocitáte v mlze? Nevíte, zda fyzický útlak fašistů jen nebude nahrazen psychickým a finančním? Zda si jeden z účastníků „výletu přátel“ nebude svůj příspěvek skupině v podobě zásob jídla nechávat pouze pro sebe, protože je to „nakonec dobré pro všechny“, protože „má právo svobodně nakládat se svým majetkem“ atd.?
Zmínili jsme v textu řadu inspirativních myslitelů z různých koutů světa. Pokud máme ale zůstat u „Německa“, některých jeho prvenství, extrémů, dotažení do (hrůzných) konců, tak můžeme uvést pět jmen, která by měla rezonovat s úvahami přítomnými v tomto textu a rozvíjet je: Immanuel Kant, Wilhem von Humboldt, Hegel, Marx, Rosa Luxemburgová.
U českých sousedů
Proces vzdělávání a setkávání se s mysliteli, kteří některé věci promýšleli co nejpoctivěji, je zbraní proti tomu, čemu musí být člověk vystaven, když slyší či vidí média, když je někým manipulován v cizím zájmu. Je rozdíl mezi skutečným vzděláním a poctivým myšlením na jedné straně a reklamou a indoktrinací na straně druhé.
České dějiny posledních třiceti let jsou charakterizované přechodem od nedemokratického pseudosocialismu ke stále větším třídním rozdílům a oligarchické koncentraci společenského bohatsví i celého politického procesu v rukou maličkého zlomku obyvatelstva vládnoucího na úkor ostatních. Zvlášť nyní v období kombinované ekonomické, sociální, klimatické, kulturní aj. krize budete číst dennodenní ujišťování českých ideologů o tom, že žijeme v „demokracii“ a „svobodě“.
S odpůrci a rebely zatím režim nakládá relativně „po dobrém“, ale pro jistotu si nechává otevřená dvířka pro příchod „zlých policajtů“. Pravicová vláda bohatých nastoupivší po vládě strany jednoho z oligarchů v roce 2021 je vytvořena z pěti stran, ke kterým se také váže mediální propaganda v duchu, že jsou „zárukou liberální demokracie“, ale zároveň se dozvíte, že jejich reprezentanti se cítí inspirováni Donaldem Trumpem, Viktorem Orbánem nebo italskými "soft"-neofašisty. Týdeník vytvořený z peněz zbrojního oligarchy Ovčařího a vlastněný nyní jiným oligarchou dostal největší díl od „Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky“ vytvořeného spolu s dalšími „nadacemi“ pro podporu pravicové moci pod záminkou „obrany liberálních hodnot“. Jeho žoviálně se stavící autor - ten „intelektuálnější“ vedle vojenštějších pravicových propagandistů - vám nonšalantně vysvětlí, že aktivity chilské fašistické junty nebyly „černobílé“ a že to možná byla prevence něčeho horšího.
Leckterý hlupák se naučí tyto triky. „Vládnoucí ideje jsou idejemi vládnoucí třídy“, řekl Marx. Nevěřili byste ale, jak je tato kolaborace s utlačovatelskou mocí mezi českou „elitou“ častá. Ob den se zas budou tvářit „liberálně“. Ale nezapomeňte na příklad (nejen) Chile: když jsou vyčerpány „liberální“ možnosti boje proti až příliš demokratickému protivníku, jsou na večírek přizváni fašisté.
