Článek
Statistiky zachytávají výraznost českého ateismu a třídní nadvládu, nezachytávají ale některé jiné typické rysy české společnosti, jako je feudální pokořenost před mocnými a zbabělost.
Přijde vám odpudivější Miloš Zeman, nebo Jiří Ovčáček? Pokud toužíte v Česku patřit do tzv. „slušné společnosti“ (která má svém vrcholu nejbohatší oligarchické vlastníky), máte to těžké. Miloš Zeman je sice protiarabský rasista a fanatický podporovatel Izraele jako řada lidí ze „slušné společnosti“, ale zároveň je to přeci „russký kolaborant“ (slušní spoluobčané to píší se dvěma „s“, samo sebou).
Jiří Ovčáček byl sluhou „pornoprezidenta“. Což má dva aspekty: blízkost k ďáblu, ale na druhou stranu pouze „plnil rozkazy“ (za což byl bohatě odměňován, jako spousta slušných lidí).
Polehčující okolnosti
Jako je nynějšímu prezidentovi odpouštěň předlistopadový i polistopadový kariérismus, neboť „chránil hodnoty v NATO“, najde se dobro i v Zemanovi s Ovčáčkem.
U prvního je to zmíněná podpora okupantského a genocidního státu, se kterým má ČR nadále čilou (zbrojní) výměnu, u druhého je to ocenění „slušného“ a „normálního prezidenta“ (jak napsal Jakub Patočka z údajně „levicově-opozičního“ Deníku Referendum dotovaného přes oligarchický NFNŽ).
Jiří Ovčáček totiž po dosloužení jednomu prezidentovi dokázal ocenit i dalšího. Na DVTV, které vzniklo vedle médií oligarchy Bakaly, se nedávno vyjádřil, že „Pavel je dobrý prezident“. A dodává k tomu například, že „Rusko je nepřítel“, protože „chtělo válku za každou cenu“ (srovnej např. zde).
V bulvárních médiích (která kupodivu nejsou „proruská“) se dříve spekulovalo o homosexualitě Jiřího Ovčáčka, ale „podle zdroje Blesku“ (vlastněného oligarchou Křetínským) jsou prý city mezi Ovčáčkem a jeho ukrajinskou manželkou, kterou si vzal v roce 2022, „reálné“. Na CNN Prima News oligarchy Zacha se začátkem roku 2024 dokonce vyjádřil Jiří Ovčáček v rozhovoru takto:
Pán Bůh nás přivedl k sobě v té divoké době hrozné války, která přináší mnoho smutku. Je to zázrak. Naše láska nevybuchla mohutně jako vulkán, aby pak rychle uhasla, jak to v takových případech bývá. Naše láska je jako bílá svíce, která hoří stálým plamínkem. A tak jsme předstoupili před Pána Boha v kostele a spojili svoje životy ve svátosti manželství. Nejkrásnější je vědět, že se každý den na sebe vzájemně těšíme, až se po dni práce zase sejdeme doma.
Materialističtí a spirituální motorkáři v Tibetu
„Žijeme v nesmírně složité době plné různic“, jak to vyjádřil Jiří Ovčáček. V těchto těžkých časech si „normální a slušný prezident“ udělal čas na výlet do Dharamsaly, aby popřál k životnímu jubileu dalajlámovi žijícímu v indickém exilu.
Rok co rok vyvěšují o 10. březnu česká města a instituce tibetskou vlajku za „svobodu Tibetu“, protože Tibet je prý okupován (zájemci o historické čínsko-tibetské vztahy mohou studovat zde). Za masově vražděné a okupované Palestince vlajku nevyvěšují. Mnohdy za Izrael.
Pan prezident Pavel ale není prvním motorkářem, kterého přilákaly vyšší duchovní hodnoty než túrování motoru a čichání jeho výparů. V roce 1956 se státní podnik Motokov podílel na expedici do Čínské lidové republiky, její tibetské části.
Vedle otestování vysokohorských schopností Tatry 111, „vejtřasky“ Pragy a motocyklu Jawa viděla československá delegace „tibetská Hradčana“, palác Potálu a setkala se - zakládajíc jakousi tradici - i „živým bohem“, 14. dalajlámou, o němž bylo poznamenáno, že se chová na feudálního teokratického vládce docela neformálně.
Vznikl o tom fascinující krátký film nazvaný Velká zkouška (který samozřejmě musejí slušní lidé odsoudit). Zprávy návštěvách Richarda Gera, George W. Bushe, Václava Havla či Petra Pavla mají naopak brát slušní lidé s duchovní pokorou. A zatímco v případě zavrženíhodné návštěvy zavrženíhodného Motokovu šlo o pragmatické rozvíjení vztahů dle příslušnosti ke světovému mocenskému bloku, v případě motorkářské družiny „Havloids“, která vzdává hold našemu převtělenci vojenského přidělence, se jedná o „hodnoty“. Ty jsou podle herce Maryška, který do této ušlechtilé družiny patří spolu s Davidem Matáskem, Jakubem Szántó (s podporou například Dany Drábové či Otakara Foltýna) následující: „Nejsme sluníčkáři, my jsme hlavně pravdoláskaři a radikální havloidi“.
Přeci jen něco někde
Jako nějaké horké brambory - které žerou dezoláti - jsou přehazovány některé výroky duchovních veličin, které se dostanou do nebezpečné blízkosti antimilitarismu či sociální spravedlnosti.
A teď považte, že člověk, který měl opakovaně možnost zaslechnout hluboce moudrá slova Václava Havla, si jentak řekne: „Jsem marxista“. Tak s tímhle budeš mít drahý himalájský přítelíčku utrum, dalajláma nedalajláma! (Ledaže by to nakonec tak nemyslel, jak pro jistotu vysvětluje Forum24.) Teda alespoň u nás bude utrum. Protože „propagace komunismu“ byla péčí slušných lidí prohlášena za trestnou.
Půjdete si na pět let sednout za doklady toho, v čem se Marx a marxisté nemýlili a nadále správně a zásadně diagnostikují o naší „svobodné společnosti“? Nebo dostanete trochu méně? Kolik za veřejné ukazování knihy Bertolda Brechta či Marie Majerové, aniž by byla obalena do nějakých seriózních českých novin? Kolik za triko s Che Guevarou, Rosou Luxemburg či Leninem?
Nebo jenom nějaká komise složená ze slušných lidí člověku vysvělí, že komunismus - a jakékoli vážně míněné levicové pokusy svrhnout řád neospravedlnitelných nerovností, kapitalismus a imperialismus - jsoiu špatné? A že by se člověk raději měl inspirovat „slušným prezidentem“ a zabývat se „duchovními hodnotami“ - klidně v „liberální a progresivní“ podobě?
Papež František má velké štěstí, že je po smrti. Rej hlupáctví a pokrytectví na jedné straně - a strádání na druhé - neprobíhá jen ve směšné a zlé české kotlině. Jistěže pár lidí touží nejen po hromadění majetku, respektive soutěžení o drobky od buržoazních vlastníků, ale i po „něčem jiném“ a jsou zároveň naučeni se obávat jakéhokoli marxismu, socialismu, komunismu, ba dokonce odborů apod. Pár lidí také možná v českém marasmu a směšnosti touží po nějakých rozumných pravidlech a dokonce morálních kritériích. Řada podnětných příspěvků se k tomu najde v díle velkého Vietnamce Ho Či Mina, ale o tom až příště.
